sobota 27. října 2007
Dodatek
Patologie
Sedím si takhle ve svém křesle, pojídám gumové bonbóny a čtu.
Najednou uslyším tiché zaklepání na okno.
Brácha si asi zase zapomněl klíče.
Otevírám okno.
Otevírám pusu.
Údivem.
Venku stojí neuvěřitelně krásný chlap a říká, ať se s ním jdu projít.
Jdu.
Jdeme lesem a on nic neříká, jen mě drží za ruku a mně je neskutečně krásně.
Uprostřed lesa mě začíná líbat.
Je mně neskutečně krásně.
Pak mě povalí na zem a vášnivě pomiluje.
A mně je neskutečně krásně.
A najednou jsem v koncetráku, blonďatý esesák mě kope do zadku a řve, ať vlezu do té přeplněné místnosti.
Vlezu tam, půl hodiny vykašlávám vlastní plíce a pak jsem konečně mrtvá.
Přede mnou se vznáší Bůh a říká mi, že jsem se přežrala gumových bonbónů.
Bezva.
Jdu se najíst a pak si jdu zase číst.
_________________________________________________
(Říkejte tomu třeba dadaismus, nonsens, cokoliv - prostě je to nesmysl, nemá to žádnou pointu, nejde to pochopit. Vymyšleno kolem půlnoci po přečtení Bukowského Škváru.)
pátek 19. října 2007
... a žil šťastně až do smrti?
Princ si zamyšleně prohlížel zažloutlou fotografii a vzpomněl si, co mu ta bába tehdy řekla.
-- -- --
Malé princátko cumlalo svůj prstík a trpělivě čekalo, až mu každá ta stará paní něco hezkého poví, pohladí ho po čelíčku a odejde.
"Nikdy nepoznáš opravdovou lásku, mladý pane. Odpusť."
Král s královnou začali křičet, báby se ihned chopily stráže a vyvedly ji ven. Vládce země se pohoršeně zamračil. To by přece nešlo, aby se jejich princátku v životě něco pokazilo. Až z něj bude dospělý muž, vybojuje si lásku urozené paní, vezme si ji a splodí potomka, který jednou - stejně jako on - převezme po otci vládu nad zemí.
Princátko se v kolébce nepokojně zavrtělo. Nemohlo se dočkat, až vyroste, dostane vlastní meč, bude stínat hlavy zlým drakům a zachraňovat spanilé princezny.
Řeči sudiček byly nepodstatné, nedůležité...
____________________________________________
Tolik vzpomínek v jedné fotografii... Sudičky a jejich předpovědi...
"Nikdy nepoznáš opravdovou lásku, mladý pane... Odpusť."
... Nádherné dětství... Léta dospívání... Dívky, ženy, dámy...
"Nikdy nepoznáš opravdovou lásku..."
Dívky, ženy, dámy, pořád dokola...
"...lásku, mladý pane..."
Dívky, ženy, dámy, pořád dokola, láska... Co to je?
"... Odpusť."
____________________________________________
-- -- --
Princ si zapálil cigaretu, fotografii odhodil do krbu a pozoroval, jak plameny spalují rozesmátý obličejík malého princátka. Není místo pro vzpomínky.
V pohádce nebylo místo pro homosexuály.
středa 10. října 2007
Poetická hodina matematiky
Matika a poetika? To že jde dohromady? Ále jo, všechno jde, když se chce. Všechno je lepší, než pořád dokola rýsovat krychle a určovat vzájemné polohy dvou přímek - a nezapomenout, tělesová úhlopříčka má velikost a√3. Prostě a jednoduše, jedna líná Adélka si z nudy začala "básnit". Ale bacha, k poezii to má fakt hóóódně daleko.
Běžela krychle
běžela rychle
spadla
a umřela.
Naposled vzdychne.
____________________________
Nebohá Jana rýsuje krychli,
zlá Hana nadává: "Zrychli, zrychli!"
Zrychlila Jana na rychlost zvuku,
po chvíli zvedá odpadlou ruku.
Hana se naštvala, ruku jí snědla,
Jana teď vypadá jak raněná knedla.
Nebohá Jana, smutně se tváří,
jak krev na ústech Hany září.
Hana je přežraná, žaludek bolí,
cítí, že Smrtka za chvíli ji skolí...
Z posledních sil svou lásku vyznává
nebohé Janě, jenž hnedle roztává.
Hana již skonala, Jana teď brečí,
krychle navždy rýsuje v láskyplné křeči...
____________________________
Seděla Adélka v opuštěné třídě,
společnost dělala běloskvoucí křídě.
Křída je emo, křída je labil,
záchvat deprese právě ji lapil.
Úžasná Adélka s žiletkou prchá,
křída jen leží, roztouženě vzdychá...
Vzdychá po žiletce, už nebude emo!
Radši si jde pustit Hledá se Nemo.
Mezitím Adélka žiletku schovala,
našla ji Šárinka, hned se podřezala.
Adélka jásá, nadšeně křičí,
Šárinka je totiž navždycky v pi... pryč.
Adélka se raduje, smíchy se dusí,
na hrobě Šárinky dělá psí kusy...
(pozn. red.: Šárinka = vysoce nesympatické stvoření, které opravdu, ale opravdu mocinky moc nelafuju.)
čtvrtek 4. října 2007
Bejvávalo
Holce bylo jedenáct let a byla šťastná. Vesnický život byl sice tvrdý, ale ona byla šťastná.
Jednoho dne objevila na svých kalhotkách červenou skvrnu. Nevěděla, co to znamená, myslela, že je to krev.
Celý den byla zavřená na půdě a hystericky plakala, že umírá. Potom šla za mámou a ta jí všechno vysvětlila.
Proč jí to neřekla dřív? Prý se asi styděla, nevěděla, jak to říct, podobná témata byla vždycky tabu.
Jó, před 60 lety to asi bylo těžké.
středa 3. října 2007
Trošku to nevyšlo.
Inspirováno komentářem Dariela k článku Lži z milosti... Díky, Danku, máš na tom podíl.
Jmenuju se Johny, táhne mi na třicet a jsem nesmrtelnej. Že je to kravina? Jo, to už mi pár lidí řeklo. Ale byli to samí cizáci a těm já nevěřím. Věřím svý rodině. Svým kámošům. Věřil jsem svý holce, která měla rakovinu a na smrtelným loži mi řekla, že mě nenávidí, protože nikdy neumřu. Copak za to můžu? Normálně jsem se narodil, vyrost v zavšiveným Brightonu, hrál si s použitejma kondomama a injekčníma stříkačkama, ve třinácti si poprvé zašukal se čtyřicetiletou babou, která byla na zajíčky - a tu to začalo. Ta baba do pár měsíců exla, nikdo nevěděl proč, ale zaslech jsem cosi o AIDS. Do osmnácti jsem měl neustálý stihy, že jsem nakaženej a pojdu dřív, než si stihnu toho obrovskýho světa trochu užít. Zasranejch osmnáct... Tehdy jsem se svěřil máti a ta mi řekla, že jsem nesmrtelnej. Jasně že jsem jí nevěřil. Jenže otec to potvrdil. I ségra. Začali to tvrdit i všichni mí kámoši. Za chvíli to vědělo celý město. Kam jsem přišel, ukazovali si na mě a řvali, že to je ten Johny, kterej tu bude ze všech nejdýl. Co jsem měl dělat? Pět let svý zajebaný puberty jsem se bál, že každou chvíli chcípnu. Tak jsem jim prostě uvěřil.
pondělí 1. října 2007
Bylo nebylo...
Byla nebyla jednou jedna zlá pohádková bytost - smažka Šárinka. Pokud si někdo z vás nedovede představit, jak taková smažka vypadá - představte si dívku s image panenky Barbie v ohavném modrém přiléhavém kostýmku, na němž má sexy lesklé stříbrné kraťásky, a na hlavě kosmonautskou helmu, zpod níž vykukují jemné peroxidové kudrliny...
Jednoho dne si Šárinka vyšla na výlet do obchodního centra Šoking párk, aby obhlídla nejnovější trendy a trošku postrašila malé děti. Obojí se jí úspěšně dařilo, proto si po chvíli koupila obrovský kornout žvýkačkové zmrzliny a usadila se přímo proti výrobně klíčů, kde - jak Šárinka okamžitě postřehla - pracoval neuvěřitelně krásný princ Krávoň, známý to lovec krav (jinak známý jako káubój)... Prostě se posadila přímo naproti němu, mírně poodhalila svůj obrovitánský výstřih (který mimochodem strašil děti nejvíc), očiska upřela přímo do těch jeho a svůdně oblizovala kopeček zmrzliny...
Evidentně zapůsobila. Ve chvíli, kdy chroustala kornout, pokynul jí Krávoň svým ohromně sexy ukazovákem. Šárinka se nevěřícně zvedla, okamžitě však nahodila neuvěřitelně děsivý úsměv a pomalým krokem se vydala k němu... Konečně stanula přímo před pultem! Krávoň opět pozvedl svůj sexy ukazovák, tentokrát k Šárinčině tváři... Jako by se ji chystal něžně pohladit... "Soráč, kotě, ale přilepil se ti na ksicht kus kornoutu." Svým sexy ukazovákem jej elegantně scvrnknul na zem, přičemž se Šárince odhalila celá její tvář - to ovšem Krávoňe k smrti vyděsilo, proto jí kornout rychle připlácl zpět a pak raději umřel na infarkt.
Zhrzená Šárinka běžela domů, rychle se předělala na EMO a pokud se nepodřezala, žije dodnes.