Tip a Tap

 Bóóže, jak dlouho to může být? Deset let? Víc? Asi si začnu připadat stará :))

 

 P.S.: Díky, Labradore ;)

Bez titulku, protože jsem chtěla vymyslet nějaký originální a nepodařilo se mi to.

Tuhle musí znát každý.

 -- -- -- -- --

 U stánků na levnou krásu

 postávaj a smějou se času

 s cigaretou

 a s holkou co nemá kam jít

 -- -- -- -- --

Občas se velmi silně obávám, že tvorové s tunou gelu na hlavě i v hlavě jednou získají převahu a přirozeně vypadající lidé se stanou zanedbatelnou menšinou. Tedy - pokud už tomu tak není. Ale co, stejně budem ve čtyřiceti umírat na rakovinu plic a abychom se vyhnuli bolesti, uchlastáme se či zfetujem k smrti. Onen kýženě hledaný smysl života vezme za své a všechen ten čas bude už asi fakt jenom k smíchu.

 -- -- -- -- --

 Skleniček pár a pár tahů z trávy

 uteče den jak večerní zprávy

 neuměj žít

 a bouřej se a neposlouchaj

 -- -- -- -- --

V sobotu večer jsem byla připitá a při telefonním rozhovoru s tím nejdokonalejším klukem, co znám (se kterým nechodím, kdyby to nějakou drbnu zajímalo), jsem mu o sobě řekla věci, které jsem (nikdy) nikomu říci nechtěla. Doporučil mi dvě možnosti, z nichž jedna byla návštěva psychologa. Nepochybuji o tom, že podobné "věci" řeší tisíce dalších, z čehož vyplývá, že nastává éra lost generation II a celý svět se řítí do záhuby a jehovistická apokalypsa přece jenom přijde. Život je jen smrtelná choroba přenášená pohlavní cestou aneb Zapalme svíčku za všechny, kteří zoufale hledají nějaký smysl.

 -- -- -- -- --

 Jen zahlídli svět maj na duši vrásky

 tak málo je málo je lásky

 ztracená víra

 hrozny z vinic neposbírá

 -- -- -- -- --

Ano, je to tak. V mých sedmnáci letech mi občas život přijde jako neskonale nudná záležitost. Jak psal jeden nejmenovaný pan A., nemáme za co bojovat - všechno jsou jen strašné banality nebo problémy, do kterých mi nic není; a když nejde o (můj) život, jde o #%@$, že jo. Každý má nějaké ideály, jenže je pořád přítomno pár nepostradatelných kamarádů, kteří nám veškeré iluze vytrvale vyvrací, neboť jde o naše dobro. Někteří jsou hrdí anarchisti, přestože ani pořádně neví, co to znamená, někteří se modlí k Bohu a věří v posmrtný život v ráji, snad aby se nebáli smrti a měli se na co těšit, někteří si řežou vlastní ruce a chodí v černém, aby všichni věděli, že život je kurva, a někteří píšou básně a romány o lásce a myslí si, že konečně na všechno přišli.

 -- -- -- -- --

 U stánků na levnou krásu

 postávaj a ze slov a hlasů

 poznávám

 jak málo jsme jim stačili dát

 -- -- -- -- --

Starší pořád tvrdí, že velká doba už pominula a všechno bude už jen horší a horší. Kdybychom tady měli komunistický režim, říkali by, že kráčíme vstříc světlým zítřkům? Ok, Doorsáky a Elvise mi ještě nikdo nepřekonal a strašně ráda bych s hippíkama před Pentagonem protestovala proti válce ve Vietnamu, ale... //ale už se mi chce spát a došla mi slova, takže úvaha končí. Ještě - vzpomněla jsem si na Polaroidy.  

 -- -- -- -- --

Jonathan: Jde o to, že svět spěje ke svému konci.

(Helen se směje)

Ano, já vím. To je právě ten problém, ta nedůvěra, to je velký problém.

Helen: Promiňte. Opravdu jsem nechtěla...

Jonathan: Nedůvěra je důležitý faktor, ale už poslouchají aspoň ti nahoře.

Helen: Promiňte, slíbila jsem, že se zúčastním podávání čaje.

Jonathan: Velcí pánové už tu možnost připustili, a teď se samozřejmě musíme postarat o to, aby všechno proběhlo tak hladce, jak to jen půjde.

Helen: Slíbila jsem, že přijdu...

Jonathan: V těch několika posledních hodinách nesmíme zakolísat, je to tak? Nesmíme připustit, aby všichni zešíli a uvrhli nás do chaosu ve chvíli, kdy naše cesta bude u konce.

Helen: Musím jít.

Jonathan: Nechoďte...poslouchejte mě. Neuslyšíte nic důležitějšího, než tohle, rozumíte? Můžete omrkávat a můžete zjišťovat fakta, ale tohle je... poslouchejte.

Helen: Opravdu si nemyslím... / Potřebuji si poslechnout...

Jonathan: Protože tohle musí být Lidový Armagedon, chápete? Chceme si být jisti, že všichni byli vyslyšeni, že v událostech posledních dnů je zastoupena každá sociální i národnostní menšina. Bez výjimky.

Helen: Poslyšte. Mám smysl pro humor, pochopím vtip a nesmírně jsem se bavila. Až budu zítra sedět na nějaké nudné schůzi o pouličním osvětlení, určitě si vzpomenu na tohle setkání a sama pro sebe se usměju, za což vám děkuju.

Jonathan: Vysmíváte se mi?

Helen: No ano, asi ano.

Jonathan: Ano, vysmíváte a máte ovšem pravdu, je to to nejlepší, co můžete udělat.

Dobré ráno!

   Dnes ráno jsem zjevně vstala levou nohou. Vlastně - mohu toto rčení použít v záporném slova smyslu, jestliže jsem člověk levoruký, z čehož vyplývá, že mám levou ruku a snad i levou nohu obratnější než pravou? Dobrá, nechceme se přeci hádat, raději začnu opět od začátku.

 

   Dnes ráno jsem zjevně vstala špatnou nohou. (Všimli jste si, jak bravurně jsem se vyhnula spojení „levou nohou", abych se záměrně vyvarovala zbytečného slovíčkaření?) Otevřela jsem okno a zjistila, že namísto kýženě očekávaného slunce a zpěvu ptáků mne čeká jen studený sníh nepřetržitě padající z onoho velikého šedého, co bych mnohem raději viděla azurově modré. Snažíc se nezkazit si výtečnou náladu, rychlým krokem jsem vyrazila do koupelny a shodiv ze sebe oděv noční, odhrnula jsem sprchový závěs, který dosud bránil mé snaze vniknouti do místa sprchovacího. Ale ouha - ve vaně leželo bezvládné tělo, které jsem o pár chvil později identifikovala jako definitivně mrtvé, a posléze dokonce jako definitivně mrtvé tělo mého otce. Mírně zneklidněna tímto mírně zneklidňujícím faktem, vkradla jsem se do ložnice svých rodičů, kde se dle mých exaktních výpočtů měla nacházet má spící matka. Měla. Neboť má matka se nacházela ve velmi podobném stavu jako můj otec, to znamená definitivně mrtvá. Po bližším ohledání hodným soudního patologa vystupujícího v první sérii seriálu Komisař Rex, kterého jsem v dětských letech tak bezmezně obdivovala, jsem shledala, že má matka zemřela násilnou smrtí. Zvědavost mi nedala; svého mrtvého otce ve vaně jsem též podrobila podobné analýze, ze které vyšlo najevo, že se s nejvyšší pravděpodobností uškrtil na hadici od sprchy, když se snažil smýt ze svého těla krev mé matky, jeho manželky, kterou bezpochyby o nějakou dobu dříve z neznámých důvodů zavraždil, a nešťastně uklouzl na zbytku psího šamponu, který zbyl ve vaně z předešlého dne, kdy se můj nádherný zlatý retrívr s požitkem vyválel v ostatcích již dlouho mrtvého živočicha a navzdory své neochotě byl násilně vykoupán.

   Po těchto nepříliš pozitivních nálezech jsem se raději odebrala do kuchyně, abych zajedla žal a zbavila se pocitu špinavosti, neboť nejsem osobou natolik zvrhlou, abych se umývala spolu s mým otcem, který leží ve vaně s očima vytřeštěnýma vzhůru a bůhví, co čeká, že uvidí. Při ohřívání mléka mne napadlo, že bych mohla nakrmiti též naše tři kočky a psa, neboť má matka nevypadala, že bude schopna tuto činnost i nadále vykonávat. Na balkoně jsem však objevila pouze psa s neobvykle obrovským břichem, zakrvácenou tlamou a hromadou kočičích chlupů všude kolem, z čehož jsem bystře usoudila, že v budoucnu ušetříme na granulích pro kočky. Okamžitě jsem se rozeběhla do rodičovské ložnice, abych tuto radostnou zprávu sdělila otci, zanícenému ekonomovi; na poslední chvíle mne však prozřetelnost zadržela a pravila, že by nebylo vhodné otce rušit. Dala jsem jí za pravdu a šla se nasnídat. V misce cereálií s mlékem jsem objevila několik drobných částí těl polních hlodavců, což jen potvrdilo mou teorii, že se potravináři opravdu s ničím příliš neštvou. Napsala jsem otci vzkaz, ať do dané prodejny zavolá a zjedná pořádek; opět jsem si však vzpomněla, že je můj otec mrtev, a vzkaz jsem raději adresovala matce, jejíž neexistenci jsem si v té chvíli vůbec neuvědomila. Pak jsem se konečně oblékla a odešla do školy. Nevěda, že se můj přecpaný pes stal obětí nově vzniklé teroristické skupiny Al-Hafajdá zaměřené na psychické týrání nevinných lidí pomocí vraždění jejich čtyřnohých miláčků.

   Jako by toho dosud nebylo málo, před domem jsem si nemohla nevšimnout, že kdos prohodil zadním oknem našeho Citroenu veliký a těžký kámen, čímž způsobil, že náš Citroen rázem žádné zadní okno neměl. Pomyslela jsem si, že bude táta nevýslovně rozezlen; okamžitě se mi však ulevilo, neboť mi prozřetelnost opět pošeptala, že je vlastně mrtev. Tudíž jsem se šibalsky usmála, vrátila se do domu a vyšla ven s klíčky od auta a pozitivní myšlenkou, že další případné újmy na zdraví vozidla již mé rodiče trápit nebudou. Úspěšně jsem nastartovala motor, sešlápla spojku, zařadila, pomalu pouštěla spojku a zároveň pomalu tlačila na plyn, jak mě to učil můj drahý otec. Nečekaně se však ozvaly mé zdravotní indispozice - pravá noha mi ustrnula v křeči a zcela přitlačila plynový pedál k podlaze, odkud ho v blízké době nebyla ochotna propustit.

 

   Nevím, co se dělo dál. Probudila jsem se a všude kolem bylo bílo. Nervózně jsem se rozhlížela po doktorovi, kterému bych si mohla postěžovat na nevyhovující vlhkost vzduchu a otázat se, kolik korun budu muset za svou hospitalizaci zaplatit; ke své úlevě jsem však postřehla, že nejsem v nemocnici, nýbrž v nepopsatelné oblasti, která se ze všeho nejvíc podobala místu, jež je obvykle zváno nebem - mnou však ne, neboť mne onoho rána nebe nepříjemně zklamalo. A vskutku, sotva se postavím na nohy a zjistím, že nemám žádné tělo, přichází ke mně postava jak vystřižená z amerických filmů - bílý oblek a zářivá aura a to všechno.

„Bože," ptám se, „co jsem ti proboha udělala, že mě v jeden den stihlo tolik neštěstí?"

A Bůh se zašklebil a odvětil: „Víš, já ti měl dneska hrozně morbidní náladu."

 

              

 

Království za nezávislost

Je to neskutečný hajzl.

 

Ví, že se bez něj neobejdu, a proto mě takhle trápí. Zná všechny mé skryté stránky. Často mi zabraňuje v tom, co chci udělat, protože ví, že se na něj hrozně naštvu a budu ho proklínat - a v tom on si libuje nejvíc. Řekla bych, že je to deviant. Sadomasochista. Psychicky mě týrá a já mu za to nadávám. Nikomu jinému nenadávám tak sprostě jako jemu. Sice ho pořádně nechápu, ale stejně si myslím, že by bez škodolibosti nepřežil. Vycítí, kdy ho potřebuju nejvíc, a v tom momentě mě zradí. Někdy mu nepředstavitelně dlouho trvá, než se vůbec objeví, a nezřídka se taky neobjeví vůbec. Asi to není jeho chyba, možná je to chyba toho, jakým způsobem jsme k sobě připojeni - ale to mě nezajímá, jsem přesvědčena, že mě nenávidí a já nenávidím ho, jenže se bez něj prostě neobejdu.

 

Je to hrozně smutné, tahleta závislost na Internetu.

Dokonalost

 Dnešní večer jsem přerušila svou pětidenní tradici a neshlédla jsem žádný film; stala jsem se přímým aktérem rodinného drama Návrat ztraceného syna/bratra/přítele.

 

  ...

 

 Miluju svoji rodinu.

Jaro?

 Oknem mi do pokoje svítí slunce, zvenčí je slyšet zpěv ptáků. Vstávám se skvělou náladou.

 Před snídaní jdu pro noviny. Venku stále zpívají ptáci a stále svítí slunce a do toho padá sníh. Nálada se patrně zhoršuje.

 Po snídani usedám k počítači a píšu tady tohle. Venku už nesvítí slunce, je zataženo, do toho zpívá poslední pták a sněží čím dál víc. Nálada pod bodem mrazu, neboť v tom hnusu musím jít do školy. Tak hezký den všem a slunce aspoň v duši.

Smrt, smrt, smrt...

Jeden z nejvýznamějších autorů science - fiction (příkladně 2001: Vesmírná odyssea) Arthur C. Clarke zemřel.

Režisér filmů Anglický pacient, Talentovaný pan Ripley, Návrat do Cold Mountain ad. Anthony Minghell zemřel.

 V Národním divadle proběhlo poslední rozloučení s hercem Radovanem Lukavským, který zemřel minulý týden.

 

  //Literatura, film, divadlo... Ach jo.

A né vobráceně!

 - Dědo, nejni Vám zima?

 - Tak poďme blíž k vohni, né?

 

   Dobrota, laskavost, solidarita, ano, hlavně solidarita, to jsme my! Starýmu Havelkovi solidárně předáváme všechny ceny z naší tomboly - a jejda, on je někdo ukradl. Nevadí, nevadí. Tak aspoň bývalému panu předsedovi požárního výboru za zásluhy věnujeme tento krásný předmět. Máte radost, pane předsedo? --

 

   Já nic, já muzikant - Co Čech, to muzikant. Stojíme v davu lidí a hledíme, jak hoří barák. Aby nebyla nuda, otevřem si pívo. Za našimi zády se hasiči marně snaží roztlačit své auto uvíznuté ve sněhu, ale co, tady Havelka a jeho hořící dům je mnohem zajímavější. Chudák starý, tak ho aspoň otočíme, ať se na tu spoušť nemusí dívat...

Holky se raději zavřely na záchodě, než aby se ukázaly před sálem plným lidí; pod stoly se dějí nejapnosti a ti, co o tom, ví, se tváří, že nic neví; pořadatelé se snaží zburcovat svědomí zúčastněných a postarší hasič si na vlastní kůži ověřuje, že s poctivostí nejdřív pojdeš.

 

   The Firemen's Ball aneb Hoří, má panenko! Miloš Forman svým filmovým počinem z roku 1967 i dnes dokazuje genialitu svého tvůrčího ducha. Nelítostně nastavuje zrcadlo lidské ubohosti, která evidentně nemá konce. Starému pánu zbyla jen a pouze jeho postel, kterou nakonec ani nemá sám pro sebe. Nominace na Oscara v kategorii cizojazyčných filmů, neskutečně dokonalé výkony herců - neherců. Čeští hasiči prý proti filmu protestovali - ale vždyť o ně tu vůbec nejde! Smála jsem se, ale zároveň se mi chtělo plakat. Ti, co si nakradli, jsou na tom teď dobře, a ti, co si nenakradli, si měli nakrást taky. "A né vobráceně! Né vobráceně!"

 

                 

 

Moudro

Kdo chce prožít spokojený život, musí dodržovat dvě základní pravidla:

1) Nikdy neříkat všechno.

________________ 

 (zdroj: Internet)

Beránek v rouše ďábelském

   Člověk, který se dobrovolně stal loutkou. Herec, který by pro své milované umění udělal cokoliv. Obklopen lidmi a přesto sám, nevyhnutelně uvězněn v pavučině vlastní ctižádosti...

 

   Fascinující příběh člověka, kterého lze charakterizovat jedním jediným slovem - bezcharakterní. Hodný, zlý, spravedlivý, společenský, vypočítavý, věrný, odsuzující, bláznivý, ctižádostivý, bezpáteřní, talentovaný, rozporuplný, falešný, nevypočitatelný. Herec Hendrik Höfgen obětoval vše - soukromí, vlastní názor, morální zásady, ambice, přátele, čest. Proč? Snad... kvůli společenskému postavení? Je opravdu možné, aby se razantní odpůrce totalitního režimu začal plazit před nacistickými důstojníky na kolenou - jen tak, z vlastní vůle? Co ho k tomu vedlo? Proč obětoval i své vlastní já? "Já jsem jen herec...", obhajuje se...  

 

   Film Mefisto byl natočen v roce 1981 podle stejnojmenné knižní předlohy Klause Manna maďarským režisérem Istvánem Szabó. Tak jako postava herce Höfgena exceluje v divadelní roli ďábla Mefista, stejně tak exceluje i skutečný herec Klaus Maria Brandauer v roli člověka zpodobňujícího spíše Fausta, který se dobrovolně upsal zlu. Neméně působivý výkon podává také Rolf Hoppe ve vedlejší roli nacistického ministerského předsedy. V zajímavém kontrastu můžeme sledovat příběh Höfgenova kolegy Miklase, který narozdíl od "Mefista" s nacismem koketoval ještě před jeho rozpukem, posléze se jej však zřekl, za což si vysloužil smrt. A Höfgen vše věděl a jen se díval a díval se i na další úmrtí svých známých a díval se, jak jsou jeho blízcí nuceni emigrovat a dál se přátelil s nacismem a věděl, že to, co dělá, není správné, věděl to, věděl to a přesto se choval tak, jak se choval. Působivá myšlenka filmu zastiňuje i drobné nedostatky, mezi které patří zejména neúměrná délka některých scén. Bez diskuze pět hvězdiček.

 

                  

 

Pozdě

Pozn. aut.: Upozorňuji - není to o mně, není to pro mě, nijak se to neshoduje s mými myšlenkovými pochody. V podstatě je to jen blbost. S věnováním.

 

   Jsem blbá. Blbá, blbá, blbá. A ještě jednou blbá. Fakt nechci nikoho dojímat svým osudem. Teenager jako každej jinej. Ty samý problémy furt dokola, ze kterých největším byli kluci. Klasika. Příběh jak z dívčích románků, který do jednoho končí happyendem. Tenhle ale ne, děvčata, tenhle fakt ne. Představte si tu situaci. Láska jak hrom, co trvala sotva dva týdny. Nechal mě, hajzl, prý že furt miluje svoji bývalou. Já byla neskutečně nešťastná a udělala jsem tu největší kravinu, co jsem mohla. Našla jsem si jinýho. Klasika. Jenže láska jako hrom nemizí ze dne na den a já jsem se ocitla v pěkně blbý situaci. S bývalým jsme stále udržovali určitý styky. Velmi těsný styky. Hrála jsem na dvě strany. Milovala jsem dva kluky. Klasika. Co dělat? Nenáviděla jsem ten zatracenej věk plnej pubertálních depresí. Milovala jsem a zároveň i nenáviděla oba ty kluky a za tu debilní nerozhodnost jsem nenáviděla i sama sebe. Tak jsem se prostě zabila.

   Připadám si jak z nějaký stupidní pohádky - sedím tady, kolem je nic a všechno, fakt kouzelnej posmrtnej život - kouřím cigáro a moralizuju jak stará babka. Všechno, co mám na srdci, je strašně prvoplánový a zní to hrozně stupidně. Ale fakt nekecám, když říkám, že lituju svýho činu. Jasně, kdybych žila, trpěla bych jak červ. Ale časem by se to snad urovnalo. Všechno se časem urovná. Ale já kráva jsem si prostě vybrala to nejtypičtější řešení. Nejsnadnější a zároveň i nejtěžší. Z každýho rozhodnutí, co jsem mohla udělat, plynulo nekonečně mnoho variant toho, co se mohlo stát. Koneckonců, to i z té, kterou jsem si vybrala, otázku posmrtnýho života doteď nikdo nevyřešil, že jo - no ale jak jsem dopadla? Sedím a kouřím nekonečný cigáro a sleduju, jak žijou ti, kvůli kterým jsem se zabila. Nevím, jak dlouho tu budu muset být. Ani nevím, kde jsem a proč tu jsem. Jasně, možná by i každý jiný rozhodnutí mělo jen jednu cestu, po který by šel můj život dál. Ale pochybuju. Život je nekonečnej, smrt ne. Když tu takhle sedím a kouřím a moralizuju a kolem je všechno a nic, říkám si, že jsem to fakt měla udělat jinak.

                           

 

Smrt génia objasněna?

 Že by?

 Nevím, serveru novinky.cz příliš nevěřím.

 

 http://www.novinky.cz/clanek/135506-byvaly-pilot-luftwaffe-sestrelil-jsem-saint-exuperyho.html

- spam -

 Už několik dní mě jako spoustu jiných uživatelů Internetu obtěžují falešné e-maily "České spořitelny". Ignoruju je, mažu je, občas blokuju adresy... Ale dnes mě jeden z nich zaujal, a to svým věru originálním oslovením, ze kterého by si skutečná ČS mohla brát příklad! :)

Drahousek Zakaznik,

Ceska Sporitelna docasny prerusit tvuj ucet.
Duvod : Karta Cislo nedostatek. My naridit tebe az k cely neurc. clen ucet aktualizovat asi tolik my pocinovat odemknout tvuj ucet.

Az k dat na pretres clen urcity aktualizovat beh cvaknout zde : (odkaz)

Druhdy tebe mit cely clen urcity beh , my vule poslat tebe neurc. clen elektronicka posta oznameni aby tvuj ucet is pristupny zas. Potom tebe pocinovat pristup tvuj ucet kdykoliv.
Clen urcity hlaseni darovat vule byt bajecna vec do drzost a opatreny do nas bezpecny databazovy .
-li tebe byt ve stychu az k darovat naridit hlaseni tvuj ucet vule byt automaticne odstranit dle Ceska Sporitelna databazovy

Copyright © Ceska Sporitelna , Vsechna prava vyhrazeny

Přehršle

   A ještě pár věcí jsem chtěla říci. Pobouřily mne nominace na Cenu Alfréda Radoka, kde se objevila několikrát Praha, několikrát Brno a jednou Ústí nad Labem. Kritici by si občas mohli vyjet i do menších měst. 29. března budeme držet palce našim ostravským umělcům, ať aspoň ty Thálie dostanou. Á propos divadlo, á propos herci, á propos Aréna - zatím čtu a slyším jen samou chválu na Dezertéra z Volšan. Opět se dostávám do konfliktu s valnou většinou, ale co už. Jen se sama sebe ptám, jestli má opravdu Aréna zapotřebí mít na repertoáru "kabaretní frašku" plnou prvoplánových vtipů hodných ostravské operety (a to NEmyslím v dobrém!), zdlouhavých scén, které zoufale připomínají počiny adolescentních ochotníků, písniček, které mne utvrdily v přesvědčení vzít na tento počin babičku, neboť přesně zapadají do tohoto "babičkovského" vkusu... Sice je nahluchlá, ale kolosální hlas paní Polarczyk uslyší určitě. A kdyby ani to, alespoň na podívání je tato inscenace moc hezká, výtvarná stránka se povedla, to se musí nechat. Žel bohu, to je tak jediné. 

 

   A když je stále řeč o tom divadle, před několika dny zesnul pan herec Radovan Lukavský. Mám od něj doma knihu, píše převelice sympaticky. Hrát jsem ho neviděla, ale vyprávěla mi o něm babička a vyprávěla moc hezky a babička vypráví hezky zejména o minulém režimu a o skvělých divadelnících, kterých je vždy škoda, když odejdou.

 

   A teď z jiného soudku! Dcera Ondřeje Neffa je stále nezvěstná, bohužel, nicméně lidské osudy podobného typu už mne nedojímají, je mi líto. Živě mám v paměti Letní filmovou školu 2007, kdy byli všichni po filmu Marcela hrozně smutní a mně to bylo jedno, protože jak říkám, nedokážu se dojmout pro něco, čeho je všude kolem strašně moc a co bývá velmi často zneužíváno médii jako prostředek pro vyvolání zcela prvoplánové lítosti.

 

   A dobrá zpráva na závěr - české zdravotnictví možná umožní pacientům odkázaným na přístroje právo na smrt. Pozor, nejedná se o euthanazii; nicméně stále je to pokrok. Teď jen zbývá doufat, že navržený zákon schválí vláda, howg.

Okno do života

Do autobusu nastoupil malý chlapec se sešitem v ruce. Sedl si, otevřel sešit, z kapsy vytáhl propisku, kterou ihned vstrčil do úst a začal okousávat, a velmi dlouho se rozhlížel. Sledovala jsem jej mírně znepokojeně; k mé úlevě se však po chvíli konečně dal do kreslení. Žel bohu, moc dlouho mu to nevydrželo. Opět se rozhlížel, pak sešit odevzaně zavřel a propisku schoval.

 

Když už ani malé dítě s neskutečně velkou fantazií nemůže nalézt inspiraci, kde ji mám hledat já, člověk na prahu dospělosti? A kde ji mohou najít dospělí? A kde staří?

 

               

 

Úvaha o ničem

Zdravím. /lord vejdr... jes, mástr-- rááájz...!/

 

Píšu. Ještě nevím o čem, ale píšu. Mám chuť psát. A já budu psát a psát, až se stanu nejupsanější na celém světě! O čem se dá v dnešní době psát? Někdo řekl, že velké příběhy už nejsou, zbyly jen ty malé. Ano, už vím, byl to Mark Ravenhill. Nebo některá z jeho postav - ? Na tom nezáleží. Kde je hranice mezi velkým a malým příběhem? Kdo ji určuje? Lidé? V tom případě velké příběhy stále jsou... Ano, nepochybně ještě nějaké zbyly. Třebas Pán polštářů. Pán polštářů za tebou přijde ve chvíli, kdy se chystáš k sebevraždě. Vrátí se s tebou zpět do okamžiku, kdy jsi jen malé dítě a všechny hrůzy světa jsou před tebou - a on ti vše řekne. Řekne ti, jaké zhovadilosti zažiješ, jak budeš trpět, jak se budeš chtít zabít. A ty jako malé dítě máš na výběr - přijmeš život, který tě čeká, nebo vše skončíš už v tu chvíli? --

 

Pink Floyd hrají své nesmrtelné High hopes. With friends surrounded // the nights of wonder... Proč má hodně z nás pocit, že velká doba už pominula? Nějaké ideály, co to je? "Brzy o ně přijdeš," ušklíbne se starší. Starší a moudřejší. Maybe they think they are something more... The grass was greener! Do jaké éry se vrátit? Snad pravěk. Jen víra v nadpřirozeno a instinkty... Kdepak. 60. léta, Amerika. Demonstrace proti válce ve Vietnamu. Hippies, ano... Dnes? Maximálně symbol míru ze svíček. Hoří na náměstí a to jen proto, aby nebyl radar, o kterém pořádně nikdo nic neví. Rusko nebo Amerika? Proč stále existují komunisti, když už všichni ví, že to nefunguje? A proč není možný celosvětový mír? --

 

Je to ve hvězdách? Ne, není, říkám já. Nevěřím na osud. Vzpomínám, jak on křičel, že ji zabije, a že to bude náhoda a žádný osud. Pak jiné řekl, že si ji vezme a že to bude náhoda a žádný osud. A jsou spolu dodnes. Osud? Ne, nevěřím. Je mi líto. Ani v Boha nevěřím. Víra, víra, v co můžeme věřít? Že kráčíme dál vstříc světlým zítřkům? Blbost, přestože globální oteplování způsobené lidmi neexistuje, jak pravil maestro Klaus, a přestože apokalypsa plánovaná Jehovisty už dvakrát zameškala termín. All in all is just another brick in the wall... --

 

A teď veseleji! Zazpíváme si písničku? We don't need no education, ta dam ta dam... Jistě, moc chytrý text, plný mladické revolty, moc hezká písnička, leč nespočetněkrát ohraná. Potřebujeme nové formy, strejdo, nové formy! Joyceův Odysseus byl a stále je nesporně originální, údajně největší dílo té doby - ale jak to, když se to nedá číst? Nedá se to číst, ale jakmile jednou začnete, nemůžete přestat. Já nevím, to paní učitelka ví. A dost už, řekla jsem veseleji! Povím vám pohádku! ::

 

Byla jednou jedna moc zlá zástupkyně ředitele, která se jmenovala Kráva největší. A protože byla tato Kráva největší krávou největší, všechny ostatní krávy začaly trpět komplexy méněcennosti a zahynuly v depresích. Utopily se v kalužích vlastních slz. A Kráva největší byla tak hrozně blbá, že si troufla říct, že za to mohou studenti školy, kde ona učí a krávuje. A studenti se chtěli vzbouřit, jenže pochcípaly krávy, tím pádem nebylo mléko, neboť kozí ani jiné nepili, a bez mléka si neměli čím zalít Nesquik, aby měli sílu, tudíž byli slabí jak ponožka na drátě a nic nezmohli. Ale co se nestalo - deus ex machina! Z nebe se snesl kilometrový prasečák, jež se nápadně podobal ministru školství Liškovi a herci Liškovi a Zuzaně Paroubkové a velkou krávu Velkou krávu odnesl do země Nezemě, kde posléze spolu s Michaelem Jacksonem zneužívala malé chlapečky. A pokud ještě žijí, zneužívají tam dodnes.

Končím.  

 

               

Nové a žhavé!

  Má básnická sbírka, kterou jsem dnes započala sepisovati, se bude jmenovat "A co jiného mám sakra v té biologii dělat, když mě to nezajímá a k ničemu mi to nebude?" Tímto také upozorňuji své milé čtenáře, ať se vyvarují jakýkoliv pokusů o diskuzi s mou osobou na téma ledviny, kůže, vylučovací trakt a pneumotorax. Děkuji za pochopení a přeji vám příjemný let.

___________________________________________________________

 

Něžnost

Feministka Hana nenávidí muže.

Muži Hanu zbožňují, kupují jí růže.

Hana z toho zvrací, trhá kousky kůže.

Jednoho dne Hana zakřičela: "Nuže!

Pojďme, ženy, pojďme, vyvraždíme muže!

Ať si strčí bůhvíkam svoje hnusné růže!

Ať zaplatí za naše zohavené kůže!"

A ženy se zamyslily a pravily: "Nuže...

Vždyť my máme rády všechny naše muže.

Milují nás, lichotí nám, dávají nám růže.

Cení si nás mnohem více než své vlastní kůže.

My se máme skvěle, Hano, jen tobě je hůře.

Tak si polib prdel!"

 

Marnost

 

Nazí vrazi

zadky mrazí

venku v zimě

kvůli rýmě

nedýchají

nemíchají

práci - život

zimy chichot

mrazí vrahy

chcípaj' záhy

 

Víra

 

Půjdem spolu k Nazaretu

odstřelíme Ježíše

pak řekneme tomu světu

ať nežije ve víře

Schválně, co udělaj' -

 

Touha

 

Máma doma chová žábu

oháknutou v sexy hávu

Jednou jsem se neudržel

a žábu jsem

                   - sežral

 ___________________________________________________

 

No co, no. Holt vanitas vanitatum et omnia vanitas.

 

            

 

Otázka

 / Sorry, mám tvůrčí krizi. ;) /

 Jsi muž nebo žena?
 Podívej se dolů!
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
Sem ne, ty blbče!

 

(zdroj: Internet)

Výkřiky do světla

... a do nezáživné vyučovací hodiny. Myšlenky se snoubí s fantazií a naprostou otupělostí mysli.

 

 -- -- --

Hlávkový salát rozhodl se zemřít.

Když tedy den osudný začal se šeřit,

salát započal naděje své měřit

 - až nakonec přestal ve smrt svou věřit.

Salátu bylo souzeno přežít.

I když byl salát a nikdy vlastně nežil.

 

 -- -- --

 

Když se nanuk urazí,

pohled jeho zamrazí,

barikády rozrazí,

do ledu se zarazí.

 

 -- -- --

 

Mám ráda své pouzdro.

Je žluté a moc milé.

Snědlo špatné hrozno.

Teď je celé bílé.

 

 -- -- --

Skákala žába po náměstí

a spadla.

Skákala zebra po náměstí

a spadla.

Skákala sojka po náměstí

a spadla.

Skákali lidé po náměstí

a všechno sežrali.

 

 -- -- --

Na stromě hnízdo, v hnízdě je kočka.

Na ptáčka chutného ráda si počká.

Přiletěl kondor a kočičku sežral.

Tyhle blbý vtípky,  to on nikdy nežral.

 

 -- -- --

Ochrnutý zajíc leží

a netuší, oč tu běží

v uzdravení marně věří

na záda mu navždy sněží

 

 -- -- --

Maminko, co piješ, proč se tak směješ?

Maminko, proč ten nůž z šuplíku bereš?

Maminko, proč ten stín zla za sebou vlečeš?

Maminko, co je to červené, co z mého krku teče?

Maminko -

 

 -- -- --

Ztrácí se básně, ztrácí se prachy

básníky dávno přemohly krachy

Prozaici píšou a neví kdy přestat

Schválně kdy se taky probudí ze sna

 

Věří, že píšou lépe než jiní

z neúspěchů pouze nechápavost viní

píšeme a moc ani nevíme o čem

prostě jen kdákáme jak hejno kvočen

 

Snílci jsou věční, krása však vymírá

Skutečnost oči vždy raději zavírá

Slyší jen to, co slyšet by chtěla

Kéž by tak slova podstatu svou měla

 

 -- -- --

              

                                                                                       zdroj: deviantart.com