Země vybuchla.
Miliardy lidí stojí na schodech do nebe a čekají, až na ně přijde řada. Svatý Petr rozdává pořadová čísla...
"Prosím prvních tisíc cikánů, aby se dostavili k Bohu!"
Vlna černých hlav se šine zlatou branou. Na obrovském bílém mraku se všichni poslušně seřadí a mlčky pozorují Boha, který před nimi stojí s brokovnicí v rukou.
"Tak povídej," otočí se na prvního cikána, "jak jsi žil? Pověz, jaké jsou Tvé hříchy... Tady musíš mluvit pravdu."
"Bože, odpusť, ale celý život jsem jen lhal, kradl a podváděl."
"Nezasloužíš si pobývat v nebi!"
Bůh pozvedl brokovnici, cikána zastřelil a tělo elegantně skopl z mraku do obrovského pytle.
Na řadu přichází druhý. "Bože, odpusť, ale celý můj život byl stejný, jen lži, krádeže a podvody..."
Bůh střílí podruhé. Druhé tělo padá do pytle.
Třetí. "Bože, odpusť, ale..."
Třetí výstřel, pytel.
Čtvrtý. "Bože..."
"Hřešils?"
"Ano."
Výstřel. Pytel.
Pátý cikán totéž. Šestý také. Sedmý až osm set sedmdesátý devátý cikán to samé. Osm set sedmdesát devět těl v jednom pytli. Bohu dochází trpělivost...
"Zatracení cikáni, už mě nehorázně štvete! Všichni jste jen lhali, kradli a podváděli, všichni jste úplně stejní! Nezasloužíte si pobývat v nebi!"
Bez dalších otázek zastřelil zbylých sto dvacet jedna cikánů. Těla padají do pytle...
Poslední zastřelený cikán ještě mele z posledního.
"Bože, ty hajzle... Já jsem byl dobrý člověk, abys věděl!"
Nelhal.
Tisícé mrtvé tělo padá do stejného pytle jako ostatní.
