Problém?!? :)

*kulturní vložka*

Smích? Smích? Přejde.

*/kulturní vložka*

 

Ten obrázek u posledního článku je strašně velký, já vím. Ale nechtělo se mi ho zmenšovat. Aˇˇt (překlep, pokažená klávesnice) žije líná vánoční nálada! 

 

Ta hudba asi většinu z vás dost ruší a líp by bylo bez ní. Ale co, já ji tu chci. Aˇˇt (překlep, pokažená klávesnice) žije vánoční tolerance a ochota vyhovět ostatním!

 

Ten vzhled je taky hrozný a navíc mi tam vlevo nahoře lítá jedno počítadlo. Už dlouho mám v plánu to změnit, žel bohu jsem se k tomu stále nedostala. Aˇˇt (překlep, pokažená klávesnice) žije líná vánoční nálada!

 

Moje máma mě totiž neustále vyhazuje od rodinného počítače, na kterém jsem schopna to spravit, neboˇˇt (překlep, pokažená klávesnice) by můj soukromý počítač asi vybuchl, kdybych po něm chtěla něco tak náročného. Takže za to může moje máma. Aˇˇt (překlep, pokažená klávesnice) žije vánoční tolerance a ochota vyhovět ostatním!

 

Víte, miluju ironii.

Miluju ironiky.

Miluju sebe.

Miluju vás všechny.

 

P.S.: Strašně ráda lžu.

P.P.S.: Strašně ráda se usmívám.

P.P.P.S.:

P.P.P.P.S.: Miluju Vánoce.

P.P.P.P.P.S: Miluju číslo pět.

Vánoční

   Zmlkl a rozhlédl se kolem sebe. Jeho manželka ani dvě děti zpívat nepřestaly, z jejich úst se linula více či méně falešně Tichá noc a jejich rozzářené oči sledovaly jiskřící stromeček, pod nímž ležela kupa dárků.

„Tak už toho nechte, kluci, a rozdejte ty dárky!" zavelel. „A hlavně nezbořte stromeček," dodal.

Koutkem oka zachytil úsměv své manželky. Ztišil hlas.

„Zajdu pro to."

Přikývla.

 

Muž na sebe hodil teplý kabát a rychle vyběhl ven. Cíl jeho cesty byl pouze o čtyři domy dál. Zazvonil.

„No nazdar! Už jsem se bál, že nepřijdeš a že nám ten čokl zůstane," pozdravil rozjařeně soused.

„Promiň, večeře se protáhla."

Zvedl ze země štěně, které ho nadšeně přiběhlo přivítat.

„Ještě jednou děkuju, že jsi nám ho pohlídal. U nás bychom ho před kluky neschovali."

„Vůbec nemáš zač. Jsou přece Vánoce, musíme si pomáhat..."

„Musím běžet. Ahoj."

„Měj se!"

 

Rychlým krokem vyrazil zpět k domovu a pevně přitom držel vrtícího se psíka. Po pár metrech zpomalil. Nechtělo se mu zpátky k nim. Naštěstí je to jen na chvíli...

„Přestaň, potvoro, za chvíli tě zase pustím."

 

Vstoupil do předsíně, štěně položil na zem a sundal si kabát.

Do ticha se ozývalo jen cvakání psích drápků o podlahu.

Je nějaké zvláštní ticho, uvědomil si....

Prošel předsíní, odrhnul závěs a skrz prosklené dveře mohl vidět, co se děje v obýváku. Byl v plamenech.

Opatrně otevřel dveře. Do nosu ho udeřil pronikavý pach spáleniny. Přes hustý dým nic neviděl, kromě hučení plamenů se vůbec nic neozývalo.

Zase zavřel.

 

Chvíli jen mlčky stál v předsíni. Pak sebral klíčky od auta, jednou rukou popadl za kožich štěně, které se kolem něj ochomýtalo, a vyšel ven. Na ulici psa pustil.

„Uteč, potvoro, však ty si někoho najdeš."

Nasedl do auta a zamířil do centra města.

 

Zazvonil.

„Kdo je tam?" ozval se hlas mladé ženy.

„To jsem já, zlato."

Dveře se otevřely.
„Co tady děláš tak brzy?" zeptala se udiveně. „Pojď dál..."

„Večeře byla rychlejší, než jsem čekal," usmál se muž a vstoupil. „Veselé Vánoce, lásko!"

 

 

 

Oh Jesus!

   "Hohoho," zasmál se Santa Claus.

 

   O pár vteřin později jeho obrovské břicho explodovalo a celá Země byla zaplavena Coca-Colou.

 

   "Chichichi," zahihňala se z nebe Samara, bohyně komerce, a popřála celému světu Merry Christmas.

Žužu

Sračka sračka sračka sračkáááá...

 

Promiňte, rodinní příslušníci, jež čtete můj blog, i vy, kterýmž vadí, že mluvím sprostě, ale tohle je stejně jen psáno a co je psáno je vlastně dáno, že? Kecy... Nic není dáno, i geniální text může mít hrozivou podobu; to však není tento případ, a jestli někdy ano, upozorněte mě, prosím, protože blahoslavená jest chyba, která se stala, neboť ta nám ukáže cestu... Ámen a trenér má vždycky pravdu. Učitelé jsou vtipní, hlavně ti, kteří na koncertech svým studentům rozdávaj' cigarety a nabízí pivo... A Kája si ty díry nakreslil hnědé, prasák. No jo, někdo holt musí ustavičně mluvit, někdo zase píše... A někdo je nesnesitelnej žárlivec a někdo zase nesnáší pražáckej přízvuk, takže se tímto omlouvám za ta zprzněná slova, kteréžto jsem před chvílí napsala. Líbí se mi nesmírně a anžto a inu, myslím ta slova; a kromě toho má Trojan fakt pěkné oči, byla jsem od něj vzdálena maximálně dva metry, tak to vím. Nechtěl hrát, protože jim podepsali tmu a teď jim ji nechtěli dát. Nakonec ale teda zhasli a Eva se mohla v klidu vyměnit. Jinak fajn, vždycky mě pobaví excentričtí cyklisti... A taky - který jiný debil raději čeká na zastávce dalších dvacet minut a klepe kosu, jen aby nemusel jet v trolejbuse s člověkem, proti kterému veskrze nic nemá, ale prostě se s ním nechce bavit? Ať žije nekomunikativní nálada a vlastně houby ať žije, ať jde do prdele, protože to občas slušně komplikuje a pak myši mají pré. Kdyby myši, spíš ovce. OVCA na Hrad!

 

Havle, jste dobrý, ale vypadáte děsivě staře. Má babička taky vypadala děsivě staře, když pár dní neměla zuby, já se jí málem bála - protože by člověk nevěřil, co všechno zuby dokáží. Volné toky jsou asi IN, nebo to na nás prostě jen přišlo najednou, respektive den po sobě... No jo, vždycky býváš lepší. Kocoure, nech toho, nelez na tu klávesnici, huš, smrade! A máma se jeho fotce smála, protože se jmenuje stejně jak náš kocour a mně její smích přišel vtipný. A kde je rým? A kde je mír? Ať žije surrealismus, tu svoji báseň musím někdy přepsat a zveřejnit, ale až to po sobě přečtu. Zbývá přeluštit jen jedna věta. Hahaha, já jsem surrealista, napsala jsem jedno dílo za těch správných podmínek... Hele, pokud jsi to dočetl/a až sem, jsi borec, mě by to teda nebavilo. A já píšu a píšu a pořád jsem nenarazila na jádro pudla, protože jsem původně chtěla napsat jen:

 

Sračka sračka sračka sračkáááá...

 

A kde je ten zatracený stroj na hledání ztracených iluzí? A až ho najdu, neměla bych ho radši zničit?

 

Fuj, to zní depresivně a já nechci působit přehnaně pesimicticky, byť pesimista jsem, ale tvářím se jak realista a občas se dokonce dokopu i k optimismu, ale to jen tehdy, když někdo vypadá, že to potřebuje. Ale já stejně nikdy nevím, co říct. Tomu Petrovi jsem taky nedokázala říct, že mám podezření, že si z něj někdo udělal srandu, protože mu neposlal ani fotku, ani žádný kontakt, poslal ho do klubu, který tam není a donutil ho oblíct si dámské spodní prádlo, a ať je hezky zařezané, fuj, a dámské kalhoty, které končí nad kotníky. Buď úchylný fetišista, nebo si jen dělal prdel. Hahaha... Jdi do prdele! To neříkej dvakrát... Jó, to byly časy, stýská se mi, hned bych jela zas. Tak se těš, UH, zas příště na LFŠ, pokud ovšem nebudu v zahraničí. Ten kocour si vedle toho kaktusu ublíží. Musím už skončit, nebo bych psala donekonečna a jestli jsi to fakt dočetl/a až sem, jsi úžasný člověk a zanechej po sobě na tomto světě nějakou stopu, neboť kocour teď sedí na máminých dokumentech a tváří se jak modelka.

 

Make love, not war. Peace, please! I love you so much... This is a blue carpet.

 

Ne, pane, vy nejste omyl!

   "Prosím vás, slečny, nevíte, kde je tady klub Nicolas?"

Ne, nevěděly jsme, a on dodal, že je to gay klub.

"No jo, jsem teplý. Bohužel."

Proč bohužel, takhle to přece nemůžete brát, vždyť dnes už to zase takový problém není...

Pak jsem s ním zůstala o samotě a on začal vyprávět.

 

   V klubu měl mít rande, telefonní kontakt žádný nemá, psali si dopisy, měli dohodnutá poznávací znamení (teprve tehdy jsem si povšimla, že má muž oblečeny úzké dámské džíny, které mu končily nad kotníky - zvláštní znamení!), on už je hrozně dlouho sám a už ho sere, že nemůže nikoho sehnat...

A pak začal vyprávět detaily svého intimního života. Své první sexuální zkušenosti získával jako prostitu na E55 - a nutno dodat, že šlo o zkušenosti velice... řekněme velice zajímavé.

 

   Proč jsem ho nepřerušila a dál poslouchala ty nechutné historky? Já nevím. Nejsem žádný úchyl, kterého by podobné příběhy vzrušovaly, ani on nevypadal jako sexuální deviant - teda, vypadal, ale nechoval se tak - takže... Asi mi bylo líto toho muže v dámských kalhotech nad kotníky, který v dešti bloudí tmavými ulicemi a zoufale hledá partnera. Vypadal jako zvíře v kleci, bezmocný, vyděšený, jen čeká, jaké rány mu svět ještě uštědří... A já jen stála a poslouchlala a pršelo mi za krk a byla mi hrozná zima a marně jsem přemýšlela, proč se ten člověk svěřuje zrovna mně, neznámé holce, kterou náhodou potkal večer na ulici.

   Po hodině jsem se byla nucena rozloučit - chlad začínal být neúnosný, čas běžel a doma čekaly povinnosti. Naše první a nejspíš i poslední setkání se chýlilo ke konci. Ještě chvíli jsme se bavili i o mém životě, a on mi pak řekl, že jsem první, komu to všechno svěřil. S mírným úsměvem prohlásil, že je asi pravda, že by v sobě lidé neměli takové věci dusit... Pak jsme si podali ruce -

"Jak se vlastně jmenuješ?"

"Já jsem Adéla..."

"Petr."

 - oba jsme si popřáli mnoho štěstí, odcházeli jsme každý jiným směrem, on na mě ještě zavolal, že se možná zase někdy potkáme, koneckonců, svět je malý... A pak mi zmizel z dohledu a já se mohla jen dohadovat, kam půjde. Snad se vrátí domů, opět bude prohledávat inzeráty na seznámení, cestovat napříč republikou v zoufalé snaze někoho najít...

 

   Přeji vám hodně štěstí, Petře. Ale bojím se, že takhle ho nenajdete.

 

 

Tergo

 

Šlo dítě parkem. I spatřilo člověka, jak psa holí mlátí

     já ti dám ty svině ty mě budeš poslouchat ty na mě nebudeš vrčet

a šlo k němu

     pane nechte ho vždyť je bezbranný vždyť za nic nemůže vždyť vám nerozumí

a samo si několik ran holí vysloužilo. Tak s pláčem rozběhlo se domů do náruče své matky a vyprávělo, co se událo

     ty oči maminko ty oči křičely plakaly vždyť byl bezbranný

a několik pohlavků si vysloužilo

     nepleť se do cizích věcí co kdyby ti ublížili co by si lidé pomysleli jak bych potom vypadala

a s pláčem odešlo na lože se uložit.

 

     --     --     --

 

Šlo dítě parkem. I spatřilo člověka, jak psa holí mlátí

     já ti dám ty svině ty mě budeš poslouchat ty na mě nebudeš vrčet

a jen se dívalo. A vidělo psa, jak s rozběsněným chřtánem vrhá se na člověka a ty oči, ty oči mluvily jasně

     nenávidím ublížím roztrhám zabiju

a ono se stále jen dívalo. A vidělo psa, jak trhá člověka na kusy a vidělo, jak z člověka život vyprchává a stále se jen dívalo a pak odešlo. 

 

   

 

 

Hurá!

 

   Třikrát hurá! Gillian Gibbons dostala milost!

 

   Krása.

 

   Škoda jen, že to bylo na nátlak britské vlády.

 

   Víra je krásná, ale tohle...

She never sleeps...

   Bacha na ni, to vám povídám.

 

   O čem že je řeč? No o Samaře přeci :)

 

   Včerejší večír jsem si po dlouhém rozhodování pustila Kruh 2. Viděla jsem ho už jednou, kdysi dávno, a chtěla jsem si oživit vzpomínky na to, jak to s tou Samarou vlastně nakonec dopadlo. Pchá... Spousta vody, spousta krve, chcíplé rybičky, jeleni, zkřivené ksichty, nesmyslná studna (A ne snad? Vždyť po celém obvodu víka proniká světlo. To jako levituje, či co?), hysterická blondýna, hrůzostrašná televize... Po půl hodině jsem to vypnula. Nebavilo mě to, už jsem jen čekala, ze kterého kouta vyleze Samara tentokrát. Ať žijí béčkové sračky snažící se o úspěch prvních dílů!

 

   Jen jedna jediná věc se mi líbila. To ponaučení. Nesleduj televizi, nebo vyleze Samara a sežere tě!

Protože Samara je ztělesněním komerce. Dnes večer po osmé hodině, v první reklamě té slátaniny, co si pustíš, ona proskočí obrazovkou a donutí tě koupit si nový Persil Power Pearls.

 

   Takže bacha na ni, to vám povídám.

 

   Seven days...

 

Ne.

  

   Děj se co děj... Lidé by na sebe neměli zapomínat.

 

 

Vyznání?

 

  Říkává se, že přátelství je pouto pevnější než láska. Já... já nevím.. Také jsem si to myslela. Ale v posledních měsících pozoruji, že i zdánlivě nerozluční přátelé přestávájí mít jeden druhého rád. Hádají se, nedokáží být delší dobu vedle sebe, dříve nepřetržité proudy slov jsou vystřídány mlčením, vytrácí se společná radost z věcí tak prostých, že ostatní jen nevěřícně kroutí hlavou...

 

   Zas bude tak, jak bývávalo,

   svět jinačí už nebude:

   učených mnoho, moudrých málo,

   známých až tma, a přítel - kde?

 

 

   Možná za to může ten zatracený věk. Možná za to můžu já. Když chvíli tápu ve vzpomínkách, uvědomuji si, že jsem nikdy neměla kamaráda, kterého bych mohla označit tím honosným pojmem "nejlepší přítel". Když jsem ve škole v tercii vystřídala svou spolusedící, celá třída byla udivena, neboť si mysleli, že jsme přítelkyně na život a na smrt. Kdepak. Už jsme si prostě neměly co říct. S tou další to bylo podobné... Co bude dál? S J. jsme se začaly pořádně kamarádit relativně nedávno a žádný mrak na obzoru naštěstí není. Zatím. Ale bojím se, i když vím, že je to víceméně o vzájemné toleranci... Která mi asi chybí...

 

   Přátelství? Lehký opar z vína,

   tlach, směna klepů, křehký most,

   jímž chodí ješitnost a špína

   či protekčnictví hanebnost.

 

 

   Teď přichází řada na Tebe, Slečno. Kdysi to bývalo dokonalé. Kdysi... Přijde mi, že je to hrozně dávno... Nevím, kde se stala chyba. Ty si určitě říkáš, že za to můžu já. To nepopírám. Ale Ty jsi vinna také...

   Dosud jsem nepotkala člověka, na kterém by mi něco nevadilo. Povětšinou to skrývám a dotyčný o tom ani neví - stejně to bývají jen hlouposti; já ho však v určitých chvílích z hloubi duše nenávidím. Moc dobře vím, co se za velkou částí těchto "záchvatů" skrývá, ale... Nikdy jsem to nikomu neřekla. Asi se sama za sebe stydím. Nedokážu to změnit. Citům neporučíš...

   Ty, Slečno, zdála ses mi skvělá. Byla jsem neskutečně ráda, že jsem Tě poznala, a myslela jsem, že tomu tak bude vždycky. Zub času mé představy vyvrátil... Jaké je to dnes? Téměř se nedokážeme bavit. Přijde mi, že naše přátelství visí jen na vlásku - a tím vláskem je naše společná práce. Vždyť to už jsou téměř jediné chvíle, kdy se rozumně bavíme, vyměňujeme si názory, smějeme se... Pokud tu práci úspěšně dokončíme, věřím, že i naše přátelství ještě nějaký ten čas vytrvá. Pokud ne... Nevím, co bude, ale mnoho chvílí už asi společně trávit nebudeme... Protože Ty už nedokážeš snášet mé nálady a já nedokážu snášet Tvé chování. Obě jsme se změnily...

 

   Za rok odejdu. Co bude pak?

 

 

   Miloval jsem vás; moje láska ještě

   ne zcela - možná - zhasla v srdci mém.

   Ať nijak ale nestojí vám v cestě;

   ne, zarmucvat vás, to nechtěl jsem.

   Miloval jsem vás, mlčky, beznadějně,

   žárlivý ostych štval mě napořád;

   miloval jsem vás, dej vám Bůh, ať stejně

   vroucně a něžně jiný vás má rád.

 

 

 

___________________________________________

Uvedené básně jsou dílem A.S. Puškina.

  

Adélka vaří!

Hrozně dlouho jsem neuměla udělat pořádný puding.

Vždycky byl příliš řídký, nedal se jíst, pouze pít.

Jednoho dne mi můj geniální bratr řekl, ať tam dávám míň mlíka.

 

Od té doby umím udělat pořádný puding.

 

Pomatený ráj

 

„Ahoj, já jsem Eva."

„Ahoj, já jsem Adam a jsem gay."

„To je ale hloupé, Adame! Já jsem heterosexuál."

„No jo, a já jsem jediný chlap na světě."

 

I sedli si a zoufali.

„Bože, co jsi to provedl?"

 

„Ups," pravil Bůh, „co teď budu dělat?"

Nevěděl. A tak si nalil božskou vodku a ožral se.

 

A pak ho napadlo geniální řešení.

 

     - - -

 

„Ahoj, Adame, ahoj, Evo. Já jsem Veronika a jsem bisexuál."

 

A Bůh si uvědomil, že to zase zvoral.

Ponaučení? Nechlastej, není to zdravé!

 

Dodatek

 K článku Zakázané ovoce chutná nejlépe (26.10.07) byl na konec přidán drobný dodatek. Aby bylo jasno. .)

Patologie

   Sedím si takhle ve svém křesle, pojídám gumové bonbóny a čtu.

Najednou uslyším tiché zaklepání na okno.

Brácha si asi zase zapomněl klíče.

Otevírám okno.

Otevírám pusu.

Údivem.

Venku stojí neuvěřitelně krásný chlap a říká, ať se s ním jdu projít.

Jdu.

Jdeme lesem a on nic neříká, jen mě drží za ruku a mně je neskutečně krásně.

Uprostřed lesa mě začíná líbat.

Je mně neskutečně krásně.

Pak mě povalí na zem a vášnivě pomiluje.

A mně je neskutečně krásně.

 

   A najednou jsem v koncetráku, blonďatý esesák mě kope do zadku a řve, ať vlezu do té přeplněné místnosti.

Vlezu tam, půl hodiny vykašlávám vlastní plíce a pak jsem konečně mrtvá.

 

   Přede mnou se vznáší Bůh a říká mi, že jsem se přežrala gumových bonbónů.

 

   Bezva.

 

   Jdu se najíst a pak si jdu zase číst.

 

 _________________________________________________

 

(Říkejte tomu třeba dadaismus, nonsens, cokoliv - prostě je to nesmysl, nemá to žádnou pointu, nejde to pochopit. Vymyšleno kolem půlnoci po přečtení Bukowského Škváru.)

... a žil šťastně až do smrti?

   

   Princ si zamyšleně prohlížel zažloutlou fotografii a vzpomněl si, co mu ta bába tehdy řekla.

 

      --  --  --

 

   Malé princátko cumlalo svůj prstík a trpělivě čekalo, až mu každá ta stará paní něco hezkého poví, pohladí ho po čelíčku a odejde.

   "Nikdy nepoznáš opravdovou lásku, mladý pane. Odpusť."

   Král s královnou začali křičet, báby se ihned chopily stráže a vyvedly ji ven. Vládce země se pohoršeně zamračil. To by přece nešlo, aby se jejich princátku v životě něco pokazilo. Až z něj bude dospělý muž, vybojuje si lásku urozené paní, vezme si ji a splodí potomka, který jednou - stejně jako on - převezme po otci vládu nad zemí.

   Princátko se v kolébce nepokojně zavrtělo. Nemohlo se dočkat, až vyroste, dostane vlastní meč, bude stínat hlavy zlým drakům a zachraňovat spanilé princezny.

 

   Řeči sudiček byly nepodstatné, nedůležité...

 ____________________________________________

 

 

   Tolik vzpomínek v jedné fotografii... Sudičky a jejich předpovědi...

   "Nikdy nepoznáš opravdovou lásku, mladý pane... Odpusť."

   ... Nádherné dětství... Léta dospívání... Dívky, ženy, dámy...

   "Nikdy nepoznáš opravdovou lásku..."

   Dívky, ženy, dámy, pořád dokola...

   "...lásku, mladý pane..."

   Dívky, ženy, dámy, pořád dokola, láska... Co to je?

   "... Odpusť."

  ____________________________________________

 

 

      --  --  --

  

   Princ si zapálil cigaretu, fotografii odhodil do krbu a pozoroval, jak plameny spalují rozesmátý obličejík malého princátka. Není místo pro vzpomínky.

 

   V pohádce nebylo místo pro homosexuály.

 

Poetická hodina matematiky

  Matika a poetika? To že jde dohromady? Ále jo, všechno jde, když se chce. Všechno je lepší, než pořád dokola rýsovat krychle a určovat vzájemné polohy dvou přímek - a nezapomenout, tělesová úhlopříčka má velikost a√3. Prostě a jednoduše, jedna líná Adélka si z nudy začala "básnit". Ale bacha, k poezii to má fakt hóóódně daleko.

 

 Běžela krychle

 běžela rychle

 spadla

 a umřela.

 Naposled vzdychne.

 

____________________________

 

 

Nebohá Jana rýsuje krychli,

zlá Hana nadává: "Zrychli, zrychli!"

Zrychlila Jana na rychlost zvuku,

po chvíli zvedá odpadlou ruku.

Hana se naštvala, ruku jí snědla,

Jana teď vypadá jak raněná knedla.

Nebohá Jana, smutně se tváří,

jak krev na ústech Hany září.

Hana je přežraná, žaludek bolí,

cítí, že Smrtka za chvíli ji skolí...

Z posledních sil svou lásku vyznává

nebohé Janě, jenž hnedle roztává.

Hana již skonala, Jana teď brečí,

krychle navždy rýsuje v láskyplné křeči...

 

____________________________

 

Seděla Adélka v opuštěné třídě,

společnost dělala běloskvoucí křídě.

Křída je emo, křída je labil,

záchvat deprese právě ji lapil.

Úžasná Adélka s žiletkou prchá,

křída jen leží, roztouženě vzdychá...

Vzdychá po žiletce, už nebude emo!

Radši si jde pustit Hledá se Nemo.

Mezitím Adélka žiletku schovala,

našla ji Šárinka, hned se podřezala.

Adélka jásá, nadšeně křičí,

Šárinka je totiž navždycky v pi... pryč.

Adélka se raduje, smíchy se dusí,

na hrobě Šárinky dělá psí kusy...

 

(pozn. red.: Šárinka = vysoce nesympatické stvoření, které opravdu, ale opravdu mocinky moc nelafuju.)

Bejvávalo

 

   Holce bylo jedenáct let a byla šťastná. Vesnický život byl sice tvrdý, ale ona byla šťastná.

 

   Jednoho dne objevila na svých kalhotkách červenou skvrnu. Nevěděla, co to znamená, myslela, že je to krev.

 

   Celý den byla zavřená na půdě a hystericky plakala, že umírá. Potom šla za mámou a ta jí všechno vysvětlila.

 

   Proč jí to neřekla dřív? Prý se asi styděla, nevěděla, jak to říct, podobná témata byla vždycky tabu.

 

   Jó, před 60 lety to asi bylo těžké.

Trošku to nevyšlo.

 

Inspirováno komentářem Dariela k článku Lži z milosti... Díky, Danku, máš na tom podíl.

 

 

   Jmenuju se Johny, táhne mi na třicet a jsem nesmrtelnej. Že je to kravina? Jo, to už mi pár lidí řeklo. Ale byli to samí cizáci a těm já nevěřím. Věřím svý rodině. Svým kámošům. Věřil jsem svý holce, která měla rakovinu a na smrtelným loži mi řekla, že mě nenávidí, protože nikdy neumřu. Copak za to můžu? Normálně jsem se narodil, vyrost v zavšiveným Brightonu, hrál si s použitejma kondomama a injekčníma stříkačkama, ve třinácti si poprvé zašukal se čtyřicetiletou babou, která byla na zajíčky - a tu to začalo. Ta baba do pár měsíců exla, nikdo nevěděl proč, ale zaslech jsem cosi o AIDS.  Do osmnácti jsem měl neustálý stihy, že jsem nakaženej a pojdu dřív, než si stihnu toho obrovskýho světa trochu užít. Zasranejch osmnáct... Tehdy jsem se svěřil máti a ta mi řekla, že jsem nesmrtelnej. Jasně že jsem jí nevěřil. Jenže otec to potvrdil. I ségra. Začali to tvrdit i všichni mí kámoši. Za chvíli to vědělo celý město. Kam jsem přišel, ukazovali si na mě a řvali, že to je ten Johny, kterej tu bude ze všech nejdýl. Co jsem měl dělat? Pět let svý zajebaný puberty jsem se bál, že každou chvíli chcípnu. Tak jsem jim prostě uvěřil.

Bylo nebylo...

 

   Byla nebyla jednou jedna zlá pohádková bytost - smažka Šárinka. Pokud si někdo z vás nedovede představit, jak taková smažka vypadá - představte si dívku s image panenky Barbie v ohavném modrém přiléhavém kostýmku, na němž má sexy lesklé stříbrné kraťásky, a na hlavě kosmonautskou helmu, zpod níž vykukují jemné peroxidové kudrliny...

  

   Jednoho dne si Šárinka vyšla na výlet do obchodního centra Šoking párk, aby obhlídla nejnovější trendy a trošku postrašila malé děti. Obojí se jí úspěšně dařilo, proto si po chvíli koupila obrovský kornout žvýkačkové zmrzliny a usadila se přímo proti výrobně klíčů, kde - jak Šárinka okamžitě postřehla - pracoval  neuvěřitelně krásný princ Krávoň, známý to lovec krav (jinak známý jako káubój)... Prostě se posadila přímo naproti němu, mírně poodhalila svůj obrovitánský výstřih (který mimochodem strašil děti nejvíc), očiska upřela přímo do těch jeho a svůdně oblizovala kopeček zmrzliny...

   Evidentně zapůsobila. Ve chvíli, kdy chroustala kornout, pokynul jí Krávoň svým ohromně sexy ukazovákem. Šárinka se nevěřícně zvedla, okamžitě však nahodila neuvěřitelně děsivý úsměv a pomalým krokem se vydala k němu... Konečně stanula přímo před pultem! Krávoň opět pozvedl svůj sexy ukazovák, tentokrát k Šárinčině tváři... Jako by se ji chystal něžně pohladit... "Soráč, kotě, ale přilepil se ti na ksicht kus kornoutu." Svým sexy ukazovákem jej elegantně scvrnknul na zem, přičemž se Šárince odhalila celá její tvář - to ovšem Krávoňe k smrti vyděsilo, proto jí kornout rychle připlácl zpět a pak raději umřel na infarkt.

 

   Zhrzená Šárinka běžela domů, rychle se předělala na EMO a pokud se nepodřezala, žije dodnes.

Neskutečný hajzl, tenhle Bůh.

 

   Země vybuchla.

 

   Miliardy lidí stojí na schodech do nebe a čekají, až na ně přijde řada. Svatý Petr rozdává pořadová čísla...

   "Prosím prvních tisíc cikánů, aby se dostavili k Bohu!"

   Vlna černých hlav se šine zlatou branou. Na obrovském bílém mraku se všichni poslušně seřadí a mlčky pozorují Boha, který před nimi stojí s brokovnicí v rukou.

 

   "Tak povídej," otočí se na prvního cikána, "jak jsi žil? Pověz, jaké jsou Tvé hříchy... Tady musíš mluvit pravdu."

   "Bože, odpusť, ale celý život jsem jen lhal, kradl a podváděl."

   "Nezasloužíš si pobývat v nebi!"

   Bůh pozvedl brokovnici, cikána zastřelil a tělo elegantně skopl z mraku do obrovského pytle.

 

   Na řadu přichází druhý. "Bože, odpusť, ale celý můj život byl stejný, jen lži, krádeže a podvody..."

   Bůh střílí podruhé. Druhé tělo padá do pytle.

 

   Třetí. "Bože, odpusť, ale..."

   Třetí výstřel, pytel.

 

   Čtvrtý. "Bože..."

   "Hřešils?"

   "Ano."

   Výstřel. Pytel.

 

   Pátý cikán totéž. Šestý také. Sedmý až osm set sedmdesátý devátý cikán to samé. Osm set sedmdesát devět těl v jednom pytli. Bohu dochází trpělivost...

   "Zatracení cikáni, už mě nehorázně štvete! Všichni jste jen lhali, kradli a podváděli, všichni jste úplně stejní! Nezasloužíte si pobývat v nebi!"

 

   Bez dalších otázek zastřelil zbylých sto dvacet jedna cikánů. Těla padají do pytle...

   Poslední zastřelený cikán ještě mele z posledního.

   "Bože, ty hajzle... Já jsem byl dobrý člověk, abys věděl!"

 

   Nelhal.

 

   Tisícé mrtvé tělo padá do stejného pytle jako ostatní.

Luciano, ty ses vrátil?!

 

***

 

 

Nashledanou v jiném světě...

 Miluju umění. Miluju divadlo. Mám ráda operu. Obdivuju operní pěvce. Zatraceně hodně obdivuju ty zatraceně dobré pěvce. Proto i já s celým tímto velkým světem truchlím, že navždy odešel jeden výtečný Luciano Pavarotti. Sbohem, italský pane, snad se jednou uvidíme v nebi. V nebi umělců. Snad se mi aspoň podaří tam nahlédnout klíčovou dírkou.

Tvůrčí krize

 

   Jen sedím a přemýšlím.

   Chybí ještě něco?

   Možná.

   Tohle zkusím vylepšit.

 

 

   Opět jen sedím a přemýšlím.

   A co tohle?

   Nešlo by to zlepšit?

   Zkusím.

 

 

   Sedím a přemýšlím.

   Už je to dokonalé.

   Ještě snad...?

 

 

   Stojím a křičím.

   Tohle bylo moc.

   Najednou se to celé pokazilo.

   Nejde to vzít zpět.

   Nejde to zničit.

   Jde to zničit! Ale nedokážu to.

 

 

 

 

   Příště to musí být lepší!

   Příště... Někdy příště...

   Za dlouho.

   Až tahle chyba přebolí.

   Až se tahle věc sama zničí.

   Odcházím.

 

 

   "Sbohem, světe!"

   řekl Bůh a odešel.

Babičko, půjč mi svůj svět!

 (Slohová práce - fejeton)

   "Ta dnešní mládež, to je prostě katastrofa, to za nás nebylo..." stěžuje si nahlas babička při pohledu na mládežníka neidentifikovatelného pohlaví oděného pouze v černé, s pěti náušnicemi v levém uchu, sedmi v pravém, po jednom kroužku v obočí, v nose, na bradě, ve rtu a pod oblečení už babička naštěstí nevidí.

Divadlo?

   ... co bylo? ...

Košík višní

   Jednoho krásného letního dne jsem byla pověřena natrhnat do košíku višně, jichž se tohoto roku urodilu vskutku až až. Po hodině trhání jsem vysoko v koruně stromu uchopila košík - do této chvíle stabilně zaseknutý mezi několik větví - za ucho a chystala se šeplhat dolů s uspokojivým pocitem dobře vykonané práce; leč co se nestalo, tenké dřevěné ucho povolilo váze ovoce a zbytek košíku včetně natrhaných višní se nenávratně řítil k zemi. Dopad vykonal své, plody se rázem staly nepoužitelnými, práce zbytečnou...

   Druhý den jsem se s odhodláním opět pustila do stejné práce, ovšem nový košík, stejného vzezření jako onen zrádný, jsem obezřetně držela jako vázu z porcelánu. Když přišla máma zkontrolovat pracovitost své dcery, udiveně se zeptala, proč košík nechytnu za ucho... "Víš, maminko, jakmile někdo či něco jednou zklame mou důvěru, trvá velice dlouho, než ji zase získá."

Hola hola!

   Zápisky z brigády byly radikálně ukončeny, protože mě to zkrátka a jednoduše přestalo bavit - těch zážitků navíc bylo tolik, že by to byly velmi obsáhlé články.

   Tak či tak, "dopracovala" jsem, jeden den pobyla doma a pak hurá do Brna za přáteli. Chvilku tam, v sobotu 21. jsme s VEEToldem prchli do Uherského Hradiště na Letní flmovou školu. Aby bylo jasno, není to žádná škola, kde se nějak učí, je to jen zcela "obyčejný" filmový festival. Skvělá atmosféra, skvělé filmy, skvělí lidé a prostě celé skvělé! Jak jsem psala do všech SMS odesílaných rodině či přátelům, celé dny jen jíme, spíme, sedíme v hospodách a sedíme v kinech. Ráj pro lenocha, jakým je jedna Adélka :))

   Až na drobné finanční potíže je to tu naprosto mankarózně megamonstrózní. Pouze občasné návštěvy blogů jistých lidí mě na chvíli vytrhly z tohoto úžasného světa plného spokojenosti - bohužel, hranice mého lidského soucitu nesahají až tak daleko, že bych se tím zabývala více... Koneckonců, bylo by to k něčemu?

    - Zítra končím, jedu domů... Bude se mi stýskat. Ale domů jedu ráda. Ne, že bych se ve společnosti Víťuldy a mých milovaných spolužaček (to není ironie!) necítila dobře... ale po více jak týdnu v nepřetržité společnosi lidí se začal projevovat můj nespolečenský, samotářský duch - a já už se strašně těším na chvíli, kdy jako obvykle vyběhnu se psem do lesa a hodinu se budu válet v trávě plné klíšťat, poslouchat hudbu... a jen přemýšlet...

 

      KRÁSNÝ DEN VŠEM! :)

Tenkrát poprvé

... aneb Střet civilizací, na který Adélka kašle, den x-tý, prostě čtvrtek

Tenkrát poprvé

... aneb Střet civilizací už mě nebere, den třetí

Tenkrát poprvé

... aneb Střet civilizací na vlastní kůži, den druhý

Tenkrát poprvé

... aneb Střet civilizací na vlastní oči, den první

Tenkrát poprvé

... aneb Střet civilizací - úvod. Má úplně první jedinečná dokonalá brigáda! :)

Ze života

 Její deníček

V sobotu večer se choval podivně. Chtěli jsme si jít někam sednout. Byl
naštvaný. Možná kvůli tomu, že jsem byla s kamarádkou celý den po nákupech
a přišla jsem pozdě. Skoro jsme nepromluvili, tak jsem zkusila navrhnout
jít někam jinam. Neprotestoval, ale přesto pořád mlčel a byl duchem
nepřítomný. Když jsem se zeptala, co se děje, řekl jen: "Nic." Ptala jsem
se ho, jestli je naštvaný kvůli mně. Ale odpověděl, že to nemá se mnou nic
společného a že si nemám dělat starosti. Když už jsme jeli domů, řekla jsem
mu, že ho miluji, ale nevěnoval tomu pozornost. Jednoduše nechápu, proč mi
neřekl: "Také tě miluji". Když jsme došli domů, cítila jsem, že jsem ho
ztratila a že už se mnou nechce nic mít. Jen nepřítomně seděl a koukal do
prázdna. Pak jsem si šla lehnout. Přišel o 10 minut později a k mému
překvapení zareagoval na mé něžnosti. Pak jsme se milovali. Avšak stále
jsem měla pocit, že je svými myšlenkami daleko ode mne. To bylo na mne
příliš, tak jsem se rozhodla, že si otevřeně promluvíme, ale on již spal.
Než jsem usnula, tak jsem plakala. Nevím, jak to půjde dál. Jsem si skoro
jista, že má jinou. Pak můj život nemá skoro žádný smysl.

Jeho deníček



Baník sice prohrál, ale večer jsme si prima zašukali.

Bouře

   Člověk by řekl, že když jí bude sedmnáct let, bude už rozumná holka. Ale kdepak. Ona se prostě nedokáže smířit s jeho odchodem. Dívá se na televizi, zničehonic ji vypne, zhasne světla, otevře okno dokořán, lehne si na jeho prázdnou postel a jen poslouchá, jak venku běsní bouře. Pláče. Pláče a neví proč. Neví, proč jí připadá tak hrozné, že odešel. Vždyť už byl velký. Měl na odchod plné právo. Jenže ona je sobecká. Jako spoustu dalších lidí by ho nejraději měla jen pro sebe, chtěla by ho mít po svém boku snad navždy. Chtěla, aby ji stále rozesmíval svými vtípky, aby si s ní stále povídal o všem možném, aby s ní stále prováděl tytéž hlouposti, jako když byli děti. Chtěla by toho hrozně moc. Chtěla by zpátky své bezstarostné dětství. Dětství, které se ozývá i nyní, kdy její hodiny téměř odbily sedmnáctý rok. Dětství, které se s jeho odchodem o další mohutný krok vzdálilo. A s tím se ona nedokáže smířit. Odmítá přijmout, že každodenní jedinečné zážitky se zúží na nepatrou část roku. Ví, že je to normální, ví, že to je život a jeho pravidelný koloběh, ví, že ho zase uvidí, že se budou vídat dalších nespočet let. Všechno ví, ale nedokáže přijmout. A tak leží na opuštěné posteli, poslouchá bouři a pláče za svého velkého brášku, který prostě odešel.

horská dráha života

   Začátek, klid, ale teď - pozor pozor, začínám se rozjíždět! Nahoru, nahoru, tam to bude skvělé, ano! Jsem nahoře, jsem šťastná, nevšímám si té propasti přede mnou, užívám si radosti, ale ouha, ve chvíli největší euforie přichází náhlý zlom a hluboký pád... Jsem dole, jsem nešťastná, co si počnu? Nevidím světlo, co budu dělat, proboha, ale co to, jako bych opět stoupala, ano, je to skutečně tak! Opět vzlétám k výšinám jako orel a připadám si jako Největší člověk na světě - jenže sotva začnu stoupat a užívat si opětovného návalu radosti, znova přijde hluboký pád a já opět nic nevidím, opět jsem míň, než ten nejubožejší červ, připadám si hrozně. Ale už to opravdu trvá hrozně dlouho, pořád a pořád a pořád a stále jsem dole a naděje už nadobro mizí, ale... zase! Stoupám! Hrnu se do výšin a veselí prostupuje celým mým Já, mám se naprosto skvěle, nikdo mi nemůže ublížit, všechno bude fajn, nic se nezkazí a pokud zkazí, nestálo to za to, protože já, já jsem nahoře a chci tady zůstat! Ach ne, zase začínám klesat, přichází melancholie, nostalgie, marná touha po tom, co mohlo být a nebylo... STOP. Stojím. Zjišťuju, že jízda je u konce, co teď? Pane, tady máte peníze. Dám si ještě jednu jízdu. A pak možná ještě jednu a jednu... A víte co? Já tady budu jezdit, dokud neumřu. Právě jsem totiž zjistila, že tahle zatracená horská dráha je můj život a já bez ní nemůžu být. Už nejsem malá holčička, už mi nestačí se pořád dokola vozit na kolotoči a pořád se jen smát, protože tenhle kolotoč nikdy nezastaví a já se budu moci smát navždy. Nestačí mi to, nemůžu pořád zůstávat na jednom místě a jen se točit dokola. Kdepak, já jsem se rozhodla pro horskou dráhu. A vlastně - měla jsem na výběr? Možná to byla ona sama, kdo si mě posadil do svého vozíku. Ano, takhle to asi bylo. Ona mě vtáhla do toho víru veselí a smutku a všech těch dalších pocitů. Ale co to? Jakýsi červík mne nahlodává a stále říká, že jen to jen atrakce, ať to sakra neberu tak vážně. Ten červík... jako by se ozýval z mé nohy! Podívám se. Ale ale ale, co to nevidím...! Má noha zůstala uvězněná v kolotoči. Aha, to bude ono. Vždyť je to hlas... Hlas mého dětství, které stále sní. A já mu naslouchám. Naslouchám vnímavě... a ráda. Jen ta horská dráha mne pořád táhne pryč.

 

 

                                        $$OBR246574$$

 

 

.diamonolog

 

Teď jsi tady byl. Řekls, že mi nechceš dělat problémy.

 

\_To je hezké, že nechceš. Tak proč mi je děláš? A kdyby jenom mně...

 

Řekls, že TO musím pochopit.

 

\_Ale já to chápu víc, než si myslíš. Ale nechápu Tebe. Protože Ty odmítáš pochopit všechny ostatní.

 

Řekls, že je nesmíme nechat, aby s námi manipulovali.

 

\_To určitě ne. Ale Tohle není žádná manipulace. Je to naprosto normální. Jsi snad paranoidní? Ne, to nebude ono. To bude něco mnohem jednoduššího. ...Jistě! Jsi tvrdohlavý.

 

Řekls ještě spoustu dalších věcí, které už jsem neslyšela. Soustředila jsem se na své slzy. Nechtěla jsem, abys je viděl. Vím jen, že jsi dodal, že se mi zítra ozveš.

 

\_Nechci, abys viděl mé slzy, protože si je podle mého názoru nezasloužíš. Ne, ne a ne! Jako malé dítě budu plakat v koutě, ale jakmile vejdeš, přestanu.

 

Teď jsi tady byl zase. Jen nepodstatné řeči. Tvářila jsem se, jakoby nic.

 

\_Kdybych Ti měla vyčítat každý drobný prohřešek, kvůli kterému mi zmizel úsměv z tváře, do konce života Ti neodpustím. Jenže zítra zase uděláš něco, za co Ti budu neskonale vděčná. Tvé nálady se střídají jako dubnové počasí. Ano, milujeme Tě. Ale občas nám děláš ze života peklo.

 

 

\_\_\_Tak se pak nediv, až si jednoho dne všimneš, že všichni ti, na kterých Ti záleželo, stojí v kruhu kolem Tebe. A jejich tváře jsou odvrácené.

Kšá, ty hnusná žiletko.

 

   Kterej debil kdy vymyslel holení nohou?!

 

 

 

 

 

   (_je to žhavá novinka ze života, abyste věděli. Dneska jsem se totiž zase řízla.)

_bye, my childhood...!

http://aleko.bloguje.cz/554780-holcicko-s-boruvkovym-usmevem.php

 

  Tohle mě dostalo. Krásné. A zatraceně trefné.

Lži z milosti

   - Dneska vypadám hrozně.

   - Ále, o čem to mluvíš? Vždyť ti to hrozně sluší!

   - Myslíš...? (On je kamarád. Přece by mi nelhal.)

 

   Každý to musí znát. Ty zatracené lži z milosti, které nám naši kamarádi říkají a myslí si, že nám dají jakousi naději, kterou dle jejich názoru nutně potřebujeme. Jasně, beru to, chtějí povzbudit, ale proč si sakra nenajdou tu hranici mezi zdravou upřímností a milosrdnými žvásty?!

 

 

Just a perfect day
Drink Sangria in the park
And then later, when it gets dark
We go home
Just a perfect day
Feed animals in the zoo
Then later, a movie, too
And then home

 

 

   Když jde o nějakou "drobnost", příkladně ten zmíněný vzhled, určitě je lepší, když člověk pobývá v naději, že vypadá jakž takž k světu a proto je v klidu, než když je mu jasně řečeno, že vypadá opravdu příšerně - a on se raději stáhne do ulity a bojí se vystrčit i špičku nosu... Ale když jde o věci velké, věci, které jsou v srdci člověka a on se jen marně snaží dosáhnout něčeho, na co prostě nemá, proč ho přátelé neustále povzbuzují a říkají, že věří, že to dokáže, přestože vidí, že to nemůže dokázat...? Proč mu na rovinu neřeknou, že na to nemá, ať zkusí něco jiného, méně náročného? Pokud mají člověka doopravdy rádi, proč ho neupozorní, že kráčí po cestě, jež nikam nevede? Možná daný člověk nevidí jiné cesty, které jsou schůdnější a nabízí mnohem více šťastných chvil. Možná je nechce vidět. Možná je nemůže vidět. Věří, že jím zvolená cesta je ta pravá. Věří svému srdci. Přátelé, pomozte člověku, který se ztratil ve spletitém bludišti chodeb vlastních citů!

 

 

Just a perfect day
Problems all left alone
Weekenders on our own
It's such fun
Just a perfect day
You made me forget myself
I thought I was someone else
Someone good

   Člověk se věnuje určité činnosti. Má ji hrozně moc rád a cítí, že se jí bude věnovat vždycky. Neví, jak mu to jde, nicméně přátelé říkají, že je dobrý, že je skvělý! A on svým přátelům věří.

 

 

You're going to reap just what you sow 

 

 

   Člověk dělá obrovské kroky, aby se ke své zamilovvanné činnosti dostal co nejblíže, aby ji mohl povýšit na profesionální formu. Věří, že mu to jde, vždyť to říká spousta jeho přátel... A ve své zaslepenosti si neuvědomí, že většina povzbuzujících kamarádů jej nikdy neviděla danou činnost vykonávat...

 

 

You're going to reap just what you sow

 

 

   Jednoho dne padne kosa na kámen. Pár přátel promluví skutečnou, upřímnou řečí. Řeknou, že člověku to nejde zdaleka tak dobře, jak si myslel. Řeknou, že si nemyslí, že vše dotáhne až do zdárného konce. Řeknou, poradí ,že existují i jiné činnosti, také krásné, jednudušší... Jenže člověk už nemá chuť nic zkoušet. Jeho sebevědomí je zlomeno stejně jako důvěra v upřímnost přátel. Nevěří, že se mu něco může dařit. Bojí se uvěřit ve vlastní úspěch. Nedůvěra ho donutí smířit se s podřadnými posty, neboť na vyšších už není místo, a i kdyby bylo, on se na ně nedostane. Jistě, šanci má. Ale nevěří, nevěří, nevěří! Nevěří svým šancím, nevěří svým schopnostem, nevěří v možnost úspěchu... nevěří přátelům, kteří jej nadšeně povzbuzují...

 

 

Oh it's such a perfect day
I'm glad I spent it with you
Oh such a perfect day
You just keep me hanging on
You just keep me hanging on

 

 

 

 

 __ Děkuji slečně, která mi řekla, že se jí nelíbí výsledky mého úsilí. Děkuji další slečně, která mi do očí řekla, že nevěří v mou úspěšnost. Děkuji i chlapci, který řekl obojí najednou. Nevěřím lidem, kteří chválí všechno ve snaze povzbudit. Je mi líto. Nenávidím lži z milosti. Nebo mi chcete namluvit, že je naděje, že neumřu jako všichni ostatní?!?

 

 

 You're going to reap just what you sow

 

 

 __ Važte slova.

... racek ...

 ... On nevěřil divadlu, pořád se smál mé touze a já pomalu taky přestávala věřit a klesala jsem na mysli... A k tomu starosti, žárlivost, věčný strach... Začala jsem být malicherná, prázdná a na jevišti jsem byla úplně bezradná... Nevěděla jsem, co s rukama, co s hlasem, jak se postavit. Vy si neumíte představit ten pocit, když herec ví, že hraje strašlivě. ...

 

      Tenhleten A.P. Čechov... tenhle chlap... to byl zatracený génius.

Just... thinking about... nothing...

 (_ Myšlenkový pochod zaznamenaný nedávno v hodině matematiky)

Takže.

Čas na vysvětlenou :)

 

No jéje.

Vážení milí, nenechte se zmást mírně nehezkým zjevem tohoto blogu. Člověk změní skin, jenže to vypadá divně, člověk pak nemůže najít starý sešit z hodin informatiky a neví, jak pracovat s HTML; člověk to bude muset nastudovat na Internetu. Jenže člověka nyní bolí břicho a navíc je mírně hodně společensky i nespolečensky znaven, tudíž na nějaký blog slušně řečeno hází bobek a veškeré aktualizace odsouvá na neurčito.

Vrrr.

Nenávidím svůj blog, svůj Internet, svůj počítač - a to ve chvíli, kdy mám napsanou půlku článku a najednou se objeví ten milovaný nápis Stránku nelze zobrazit. V Rozepsaných nic. Hurá. Abych to slušně popsala: #@$&*#!!! No a jako tak, no. Už je celkem pozdě a psát se mi to znova nechce, tak si jen postěžuju na kruté rány osudu (zase jsem o trochu víc EMO) a jdu spát. Zase někdy...

_joke

Muž stojí před soudem za vraždu své ženy.

Soudce: "To byl velmi brutální čin. Pokud chcete, aby Vám byl trest poněkud zmírněn, musíte nám vysvětlit motiv svého činu..."
Muž: "Když ona byla tak omezená, že jsem ji prostě musel zabít...!"
Soudce: "Vždyť to, co nám říkáte teď, Váš čin ještě přitěžuje. Jestli nechcete, aby Vás přísedící již předem odsoudili, pak nám předložte alespoň jedno polehčující vysvětlení."
Na to se muž rozhovořil:

"Odehrálo se to následovně:
Bydlíme ve 13. poschodí jednoho vysokého domu. V prvním poschodí žije rozkošná rodinka hotelového portýra, která má tři děti. Je ovšem strašné, že jejich děti zůstaly od přírody neobyčejně malé. Ten 12tiletý měří 80cm a ten 19tiletý 90cm. Jednoho dne jsem přišel domů a moje žena říká:
"V rodině našeho portýra je něco špatně. Ty jejich děti jsou praví pyrenejové!"
"Ne, ty myslíš, že jsou to pygmejové"
"Ne," říká moje žena, "Pygmej je látka, kterou má člověk pod kůží a tvoří se z ní pihy."
"To je pigment!"
"Ne," říká moje žena, "pigment je to, na co psali staří Římané!"
"To je pergamen!"
"Ne," říká moje žena, "pergamen je, když básník začne něco psát a pak to nedokončí."

Pane soudce, musíte ocenit, že jsem se ovládl, zamlčel slovo fragment, sedl si odevzdaně do křesla a začal číst noviny. Náhle však ke mně žena přišla s větou, po níž jsem usoudil, že je zralá pro blázinec:

"Miláčku, koukni se, co zde stojí!" - otevřela knihu, ukázala na jedno místo v textu a říká:
"Slunečník kabelky byl učitelkou Pasáka 15."

Vzal jsem knihu a stále ještě poklidně jsem vysvětlil:
"Ale miláčku, to je francouzská kniha a francouzský text. Tady stojí "La Marquise de Pompadour est la Maitresse de Louis XV.", což znamená, že Markýza de Pompadour byla milenkou Ludvíka XV..."

"Ne," říká moje žena, "to musíš překládat doslovně:
La Marquise - slunečník, Pompadour - kabelka, la Maitresse - učitelka, Louis XV. - pasák 15. (pozn. franc. Lése čti Luis, značí přeneseně označení pasáka prostitutek). Já to koneckonců musím vědět naprosto přesně, přece jsem si pro svou výuku objednala francouzského legionáře!"
Já říkám: "Ty myslíš lektora!"
"Ne," říká moje žena, " lektor byl antický řecký hrdina!"
"To byl Hektor!"
"Ne," říká moje žena, "Hektor je plošná míra!"
"To je hektar!"
"Ne," říká moje žena, "hektar je nápoj bohů!"
"To je nektar!"
"Ne," říká moje žena, "nektar je řeka v jižním Německu!"
"To je Neckar!"
Moje žena: "Vždyť přece znáš tu krásnou písničku o Rýnu a Nektaru, kterou jsme nedávno zpívali jako duo."
Já říkám: "To se jmenuje duet!"
"Ne," říká moje žena, "duet je, když mají dva muži souboj se šavlí!"
"To je duel!"
"Ne," říká moje žena, "duel je díra v hoře, kterou projíždí vlak!"

A dál, pane soudce, jsem to již nevydržel, vzal jsem kladivo a svou ženu jím umlátil.

Nastala chvíle mlčení, potom soudce vstal a vyřkl ortel:

"Osvobozen. Já bych ji umlátil už u Hektora."

_joke

Jednoho dne přeruší desetiletá dcerka ticho při večeři slovy: "Už nejsem Panna!"

Po těchto slovech se v domě rozhostilo nepříjemné ticho. Za chvíli se rozkřičí otec na matku: "Marto, ty za to můžeš! Pořád se oblékáš tak vyzývavě a pleteš chlapům hlavy! A taky neuvěřitelně obscéně kleješ před malou!"

Potom se otec otočil k 20tileté starší sestře: "A ty, ty jseš taky spoluvinná! Rozdáváš si to s každým na gauči v obýváku, jen co vytáhneme paty z domu! A to i před očima tvojí malé sestry! A věř tomu, že vím, že máš vibrátor v nočním stolku!"

Matka zas křičí na otce: "Buď zticha! Právě ty se rozčiluješ?! Vždyť minimálně půlku výplaty dáš kurvám a od té doby, co máme doma kabelovku, tak se pořád koukáš na nějaké porno, taky před malou! A to ani nemluvím o tvé sekretářce, která ti ho každou chvíli kouří...!"

Rozpačitá a zoufalá matka se otočí k malé dceři: "A maličká, jak se ti to stalo? Bylo to análně nebo vaginálně? Byla jsi znásilněná nebo se spolužákem?"

Malá holčička udiveně odpoví: "Ale né, mami. Paní učitelka mi vyměnila roli ve vánočním divadle z Panny na pastýřku!"

...

Kterak Afro vyžehleno bylo. :D

Ze života herce

Představení zrušeno. Proč? Nevím.

... je lásky čas...

Muhehehehe, hodně štěstí všem zamilovaným. :D

3. 1/4 roku - Bi -Výborný!

Ano, ano, nadpis je tajemnou šifrou mistryně Adély. V pátek mi slečna Terezka napůl žertem, napůl vážně sdělila, že mě teď  "moje banda" nenávidí, protože mám na konci třetího čtvrtletí školního roku z biologie tu nejlepší známku, za jedna, samozřejmě. Těm, co mě aspoň trošičku znají, určitě bleskne hlavou, že to je nějaké divné, abych já patřila ve škole k nejlepším studentům... Ne, není to divné. Podvody už dnes divné nejsou.

Troška ze života...

Lidičky zlatý, to byl bezva weekend... ( - Následuje vyčerpávající článek jen a jen o mě, kdo mě nemá rád, ať to nečte,  kdo mě má rád, ve vlastním zájmu ať se neobtěžuje. :D)

Jsem EMO!

A já tvrdím, že většina EMO jen přehrávají. Vždyť oni nemohou vědět, co jsou skutečné problémy! Ale já, dámy a pánové, já... já to vím. Já vím, co je SKUTEČNÝ PROBLÉM. Vím to. A proto jsem EMO a proto jsem v depresi!

...

Alkohol je metla lidstva. ;)

Jak se stát EMO

Předem upozorňuju, že jsem to zákeřně zkopírovala z jakéhosi blogu, ale ten člověk to měl taky zkopčené, tak se to nepočítá :))

Pro začátek, kdo jsou EMO: Výraz "emo" je v posledních letech také používán na Internetu jako urážka, vztahovaná na jedince jevící se jako psychicky labilní, nebo rozebírající své osobní životy na veřejných diskusních fórech. "Emo" také bývá používáno k označení depresivních pocitů. U Emo jedinců se taky poměrně často vyskytují sebedestrukční sklony jako např. řezání žil apod.

W.B. Yeats: Touha po nebeském šatu

- Věnováno několika mým VyVoleným přátelům. Ti praví poznají, že je to pro ně...

Otázka pro Vás!

A nyní, vážení, nyní nastává okamžik, na který jistě všichni čekáte již od momentu, kdy jste poprvé spatřili světlo tohoto světa...! No, i když asi ne. Dobrá. Otázka pro všechny: Proč, ptám se vás, proč si lidé zakládají ty úúúžasné blogy a pak na ně nic nepíšou? Proč? Proč, ó pane můj, proč?!? - Z toho ovšem vyvstává otázka druhá. Mnohem závažnější. Proč, ptám se vás, proč k těmto lidem patřím i já?  Ok, ok, zapálím si cigaretu, posypu si hlavu popelem a pokorně požádám o odpuštění. Což ovšem neznamená, že to teď se mnou bude lepší. :)

!!!

Vážení, vy všichni, co jste si stěžovali, že vám nejdou odesílat komentáře - jeden laskavý administrator rony mě upozornil, že po opsání písemného kódu NESMÍM text odeslat klávesou Enter, nýbrž kliknutím na tlačítko Potvrdit. Snad teď těch commetů bude víc. :)

Pán Polštářů

Povídka ze stejnojmenné hry M. McDonagha.

Pán polštářů (Pillowman)

Dámy a pánové, opět budu otravovat s divadlem; nicméně nikoho nenutím, aby to četl, že jo. :o) Ale já prostě musím napsat, že po dlouhé době jsem viděla představení, po kterém jsem svou dolní čelist málem hledala pod sedadlem... Martine McDonaghu, já Tě žeru!