Kdykoliv byli nějaký muž nebo nějaké žena velmi velmi smutní, protože vedli strašný a přetěžký život a právě se rozhodli to všechno skončit, právě se rozhodli vzít si život a skončit se vší tou bolestí, tak, ve chvíli když už to málem udělali, ať žiletkou, ať kulkou, ať plynem, nebo skokem z něčeho fakt vysokýho... Ale ať už preferovali jakýkoli způsob sebevraždy- preferovali není možná úplně vhodné slovo, ale, nevadí, ve chvíli když to člověk už už málem udělal, přišel k němu Pán Polštářů, a sednul si s ním, a něžně ho obejmul a řekl: „Počkej chviličku" a čas najednou zvláštně zpomalil, a jak čas zpomalil, Pán Polštářů dokázal jít v čase nazpět, až do dob, kdy ten Pán nebo Paní byli jen malý kluk nebo malá holčička, kdy hrůza života, kterou si měli projít, vůbec ještě nezačala, a práce Pána Polštářů byla velmi velmi smutná, protože jeho prací bylo přimět tyhle děti k sebevraždě, aby zabránil těm letům bolesti, které by stejně skončily úplně stejným způsobem, tváří v tvář zbrani, tváří v tvář plynové troubě, tváří v tvář jezeru.1
Byla jednou jedna dívenka, jmenovala se Mosalina. Již v raných letech svého života si navykla určité vlastnosti - za každých okolností, ať už smutných, nebo veselých, se stále usmívala. Chodila po světě a usmívala se a lidé si říkali, jaké je to děvče milé, že se stále usmívá, a také se usmívali, neboť jim úsměv dívenky přinášel radost.
Víte, je to pár let. Nemoh jsem usnout. Ležel jsem a přemejšlel o všech těch věcech ve světě - o neklidu a válkách a všech těch vzteklejch lidech a tak - a prostě jsem nemoh spát. A někdy jsem brečel - proto, že jsem opravdu chtěl spát a byl jsem nepříčetnej z toho, že spát nemůžu, ale taky proto, že se všechny tyhle hrozný věci dějou. Máma za mnou vždycky přišla do pokoje a byla z toho celá nesvá, že noc co noc jenom řvu. "Co se děje, broučku? Musíš mi říct, co se děje. Něco s učiteli ve škole? Co, neubližuje ti nějaký učitel?"
A tak se stalo, že z Mosaliny vyrostla velice oblíbená žena, neboť její úsměv zahřál srdce každého, kdo ji spatřil. Jednoho dne spatřil ji též světoznámý malíř, který se do usmívající ženy okamžitě zamiloval a rozhodl se, že její úsměv zachytí na plátně. Mosalina souhlasila a brzy již bez hnutí stála modelem a stále se usmívala. Avšak ať malíř dělal, co dělal, úsměv stále nedokázal namalovat tak upřímně, jak skutečně vypadal.
Až jsem nakonec řek:
"Ne, mami, to neni kvůli učitelům. Brečím kvůli světu, protože je tak hroznej."2
A jednoho dne malíř konečně pochopil, proč se mu Mosalinin úsměv dosud nepodařilo namalovat.
A máma řekla:
"Já vím, broučku. Teď je hroznej, ale zlepšuje se. Bude mnohem lepší. Budeme žít v lepším světě."
"Já vím, mami."
A tak jsem dělal, že spím, a máma si šla lehnout. A já se pak naučil brečet zvláštním způsobem, tak, aby mě už nikdy neslyšela.2
Mosalinino tělo lidé nalezli v překrásné krajině nedaleko města. Její studené rty se stále usmívaly a neživé oči děkovaly svému spasiteli.
Byla jedna malá holčička, která prostě nechtěla věřit Pánu Polštářů, když jí vyprávěl, jak strašný může život být a ten její že bude, a poslala ho pryč, a on šel a plakal, naplakal takhle velké kaluže... slz, a příští noc se zase ozvalo zaklepání na dveře holčiččina pokoje, a ona volala, Běž pryč, Pane Polštářů, už jsem ti řekla, jsem šťastná. Vždycky jsem byla šťastná a vždycky budu šťastná. Ale to neklepal Pán Polštářů. Byl to jiný pán. A její maminka nebyla doma a ten pán za ní chodil pokaždé, když její maminka nebyla doma, a ona byla zakrátko velmi velmi nešťastná, a když jednadvacetiletá seděla před otevřenými dvířky plynové trouby, řekla Pánu Polštářů: „Proč jsi se mě nepokoušel přesvědčit?" A Pán Polštářů řekl: „Zkoušel jsem tě přesvědčit, ale ty jsi prostě byla příliš šťastná." A ona otočila knoflík plynu nejvíc, jak jen to šlo, a řekla: „Ale já nikdy nebyla šťastná, já nikdy nebyla šťastná."1
________________________________________________
1 Martin McDonagh: Pán polštářů (Pillowman)
2 Mark Ravenhill: Faust je mrtvý (Faust is dead)
