čtvrtek 21. února 2008

...

 Z Pepíka vyrostl pohledný, žádoucí frajer s vlastním autem.
Jednoho dne si jde vyzvednout svoji holku Anču na rande. Když přijde k ní domů, otevře její otec a pozve ho dál. "Anča ještě není hotová, tak se posaď, hochu." vybídne ho. Pepík si sedne a otec se ptá, co mají dneska v plánu.
Pepík zdvořile odpoví, že nejspíš zajdou někam do cukrárny a pak do kina.
Tatík na to: "A proč si vy dva nevyjedete někam zaprcat? Slyšel jsem, že to dneska dělají všichni mladí."
Pepík jen tak nevěřícně kouká a pak otce požádá, aby to zopakoval.
"Ale klidně," povídá tatík, "naše Anča přece prcá strašně ráda. Kdybychom ji nechali, prcala by celou noc."
Pepíkovi pomalu vylízají oči z důlku.
Za pár minut sejde Anča dolů a hlásí, že můžou vyrazit.
Asi za dvacet minut na to vlítne Anča zpátky domů, práskne dveřma a řve na otce: "Sakra tati, říká se trsat!"

 

 zdroj: Internet

 

(Mému příbuzenstvu, které sem občas zavítá a nic mi neřekne, ale stejně sem občas zavítá a beztak si myslí, že to nevím, se omlouvám za použití nevybraných a lascivních výrazů ;))

 

 

středa 20. února 2008

Zpověď

   Kdykoliv byli nějaký muž nebo nějaké žena velmi velmi smutní, protože vedli strašný a přetěžký život a právě se rozhodli to všechno skončit, právě se rozhodli vzít si život a skončit se vší tou bolestí, tak, ve chvíli když už to málem udělali, ať žiletkou, ať kulkou, ať plynem, nebo skokem z něčeho fakt vysokýho... Ale ať už preferovali jakýkoli způsob sebevraždy- preferovali není možná úplně vhodné slovo, ale, nevadí, ve chvíli když to člověk už už málem udělal, přišel k němu Pán Polštářů, a sednul si s ním, a něžně ho obejmul a řekl: „Počkej chviličku" a čas najednou zvláštně zpomalil, a jak čas zpomalil, Pán Polštářů dokázal jít v čase nazpět, až do dob, kdy ten Pán nebo Paní byli jen malý kluk nebo malá holčička, kdy hrůza života, kterou si měli projít, vůbec ještě nezačala, a práce Pána Polštářů byla velmi velmi smutná, protože jeho prací bylo přimět tyhle děti k sebevraždě, aby zabránil těm letům bolesti, které by stejně skončily úplně stejným způsobem, tváří v tvář zbrani, tváří v tvář plynové troubě, tváří v tvář jezeru.1

 

 Byla jednou jedna dívenka, jmenovala se Mosalina. Již v raných letech svého života si navykla určité vlastnosti - za každých okolností, ať už smutných, nebo veselých, se stále usmívala. Chodila po světě a usmívala se a lidé si říkali, jaké je to děvče milé, že se stále usmívá, a také se usmívali, neboť jim úsměv dívenky přinášel radost.

 

   Víte, je to pár let. Nemoh jsem usnout. Ležel jsem a přemejšlel o všech těch věcech ve světě - o neklidu a válkách a všech těch vzteklejch lidech a tak - a prostě jsem nemoh spát. A někdy jsem brečel - proto, že jsem opravdu chtěl spát a byl jsem nepříčetnej z toho, že spát nemůžu, ale taky proto, že se všechny tyhle hrozný věci dějou. Máma za mnou vždycky přišla do pokoje a byla z toho celá nesvá, že noc co noc jenom řvu. "Co se děje, broučku? Musíš mi říct, co se děje. Něco s učiteli ve škole? Co, neubližuje ti nějaký učitel?"

 

   A tak se stalo, že z Mosaliny vyrostla velice oblíbená žena, neboť její úsměv zahřál srdce každého, kdo ji spatřil. Jednoho dne spatřil ji též světoznámý malíř, který se do usmívající ženy okamžitě zamiloval a rozhodl se, že její úsměv zachytí na plátně. Mosalina souhlasila a brzy již bez hnutí stála modelem a stále se usmívala. Avšak ať malíř dělal, co dělal, úsměv stále nedokázal namalovat tak upřímně, jak skutečně vypadal.

 

Až jsem nakonec řek:

"Ne, mami, to neni kvůli učitelům. Brečím kvůli světu, protože je tak hroznej."2

 

 

A jednoho dne malíř konečně pochopil, proč se mu Mosalinin úsměv dosud nepodařilo namalovat.

 

A máma řekla:

"Já vím, broučku. Teď je hroznej, ale zlepšuje se. Bude mnohem lepší. Budeme žít v lepším světě."

"Já vím, mami."

A tak jsem dělal, že spím, a máma si šla lehnout. A já se pak naučil brečet zvláštním způsobem, tak, aby mě už nikdy neslyšela.2

 

 

 Mosalinino tělo lidé nalezli v překrásné krajině nedaleko města. Její studené rty se stále usmívaly a neživé oči děkovaly svému spasiteli.

 

   Byla jedna malá holčička, která prostě nechtěla věřit Pánu Polštářů, když jí vyprávěl, jak strašný může život být a ten její že bude, a poslala ho pryč, a on šel a plakal, naplakal takhle velké kaluže... slz, a příští noc se zase ozvalo zaklepání na dveře holčiččina pokoje, a ona volala, Běž pryč, Pane Polštářů, už jsem ti řekla, jsem šťastná. Vždycky jsem byla šťastná a vždycky budu šťastná. Ale to neklepal Pán Polštářů. Byl to jiný pán. A její maminka nebyla doma a ten pán za ní chodil pokaždé, když její maminka nebyla doma, a ona byla zakrátko velmi velmi nešťastná, a když jednadvacetiletá seděla před otevřenými dvířky plynové trouby, řekla Pánu Polštářů: „Proč jsi se mě nepokoušel přesvědčit?" A Pán Polštářů řekl: „Zkoušel jsem tě přesvědčit, ale ty jsi prostě byla příliš šťastná." A ona otočila knoflík plynu nejvíc, jak jen to šlo, a řekla: „Ale já nikdy nebyla šťastná, já nikdy nebyla šťastná."1

 

             clown

 

________________________________________________

1  Martin McDonagh: Pán polštářů (Pillowman)

2  Mark Ravenhill: Faust je mrtvý (Faust is dead)

pondělí 18. února 2008

Přemítání

 ...v melancholické náladě hledám a přepisuji pro Tebe, má drahá, když slova útěchy ztratila se v rozbouřené hlavě...

 

 

credula vitam / spes fovet et fore cras semper ait melius

důvěřivá naděje pomáhá žít a stále říká, že zítra bude líp

 

rebus in adversis animum submittere noli. / spem retine! spes una hominem nec morte relinquit

na mysli neklesej, ani když neštěstí život tvůj stihne. doufej! jen naděje totiž zbývá i v hodině smrti

 

spe gaudentes, in tribulatione patientes

z naděje se radujte, v soužení buďte trpěliví

 

omnia tempus habent

všecko má svůj čas

 

amor et melle et felle est fecundissimus

láska oplývá medem i žlučí

 

se damnat iudex, innocentem qui opprimit

soudce, který odsoudí nevinného, odsuzuje sám sebe

 

secundae res felicem, magnum faciunt adversae

příznivá doba činí člověka šťastným, nepříznivá velikým

 

septies enim cadet iustus et resurget; impii autem corruent in malum

vstaneť zbožný, třebas byl sedmkrát padl, ale bezbožní v neštěstí zůstanou ležet

 

 ...superanda omnis fortuna ferendo est...

 ...každý úděl překonáš tím, že jej budeš snášet...

Babička?

 Víte... Chová se jako babička. Jako starostlivá babička, která chce pro své dítko jen to nejlepší. Dokáže však babička posoudit, co je pro její vnouče nejlepší? Jen si to představte. Je u zrodu, či spíše porodu svého vnoučka. Vidí jeho první krůčky, slyší jeho první slova. Podílí se na jeho výchově. To je správné, babičky občas říkají hrozně chytré věci, pokud tedy nejsou komunistky. Mají své vnouče strašně moc rády, chtějí s ním být co nejdéle. To je pochopitelné. A pak je najednou dítko v pubertě a babička si neuvědomuje, že její pomoc a výchova již není třeba. Vlastní názor dítka neslyší, protože je nachluchlá a pokouší se o ni stařecká senilita. Stále udílí dítku rady, které jej mají přivést na správnou cestu, a nedokáže pochopit, že její slova už k ničemu nejsou. Babička by konečně měla uvolnit místo jiným, kupříkladu tadyhle strejčku Honzovi, kterého má dítko raději než babičku, protože strejček Honza je přece sympaťák a navíc neříká ty samé nesmysly, co babička opakuje už tolik let - ! Proč babička konečně nemůže zmlknout a užívat si svého důchodu?

 

 Ano, chová se jako starostlivá babička.

 

 Karle IV., otče vlasti, seznamte se. Toť Vaše tchýně. Toť Václav Klaus, babička vlasti.

neděle 3. února 2008

A vítězem se stává...

   Každé ráno čtu při snídani noviny. Hrozně mě to zdržuje a nezřídka přicházím pozdě do školy (díky, paní Morkesová, za ten chvályhodný omyl, že za to ani napomenutí nemám). To je ale vedlejší. Mí rodiče bůhví proč už nějaký ten rok odebírají Právo, které už se naštěstí nějaký ten rok nejmenuje Rudé; název nicméně stále zůstává červený a pod tím je napsáno Nezávislé noviny.

   O kvalitě těchto novin už nějaký čas pochybuji. Z poslední doby mohu uvést případ, kdy redakce jako nejdůležitější zprávu, jež nepochybně ovlivní naše životy a tudíž měla tu čest být na titulní straně jako první a s největším titulkem, vyhodnotila převratnou informaci Karel Gott se oženil.

   Ale jakmile mi sáhnou na mé milované divadlo, to už se mi vaří žluč. Proto informuji všechny čtenáře Práva, kteří jeví byť jen pramalý zájem o divadlo, že na ceny Thálie jsou za Ostravu skutečně nominováni pěvci Gialuca Zampieri a Martin Gurbal', kterým byl věnován téměř celý ten malinkatý článek, tanečník Lukáš Lepold, o kterém byla zmínka v poslední větě, ale také činoherci Norbert Lichý a Alena Sasínová-Polarczyk, kteří nebyli zmíněni vůbec. Takže tak. Podrobnější článek si můžete přečíst zde.newspaper

Tu angličtinu berte s rezervou, ani na DeviantArt nejsou géniové.

A ať se snažím, jak se snažím, ta díra mezi textem a obrázkem mi zaboha nejde zrušit.