To jsou ty momenty, kdy si uvědomuješ, jak je všechno krásné, že není minulost a není budoucnost, je jen přítomnost, a ta byla, je a bude, a ta je krásná, svět je i se svými chybami dokonalý, ale ty jsi jen člověk, ale ty jsi přece člověk! Dokážeš všechno, nic není nemožné, vše je tak, tak blízko, ale kdesi uvnitř toho moc nechceme, a tak se toho občas moc neděje. Špatně řečeno. Pořád se toho děje tolik. Pojem štěstí je relativní; ta prazvláštní záliba být nešťasten a být litován, alespoň sám sebou.
A ty myšlenky. Pochybnosti o tom, v co jsem ne tak dávno nevěřila, v co jsem pak uvěřila více než zcela, o čem nyní pochybuji, ač nevím, zda se to vůbec smí. Zamýšlet se nad významem prakticky bezvýznamných věcí, bez nichž by uvnitř bylo jen pusto, pusto, nic. Jsem jen člověk, ale jsem přece Člověk.
Moudrost nemusí znamenat býti moudrým. I jen mít moudrost. Mít, ale neužitkovat. Býti hloupým má tolik krás, a býti moudrým asi ještě více, ale těžko se rozchází s tím, co je, při té nejistotě toho, co bude.
A význam? Smysl? Myslím, že je to jako hračka, jako čistý papír a tužka, co dáš dítěti, jako kus plastelíny, cokoli. Co jiného, než si hrát, než přetvořit dle vlastní touhy, zplodit, co chce být zplozeno – a nakonec odevzdat, někomu, třeba učiteli, třeba Bohu, a jestli přijde hodnocení, jednička nebo pětka, to každému řekne jeho svědomí. Všechno souvisí se vším.
Neb uvažuji o smyslu emocí, citů, je to přeci to, co nás činí člověkem, čili otázka smyslu člověka, a jsme zpět u hraček – není to vlastně žádná nutnost, i absence se dá přežít – čistý papír a tužka, chceš i pastelky?
No jistě. Jistě. A i když ti v onu konkrétní přítomnost něco schází, něco, nic, všechno, myšlenka, idea, cit, něco, nic, cokoli, stále je nahoře nebe plné abstrakce, co se může stát konkrétním, a tady lidé, stromy, řeky, zvířata, vítr a oheň a v tom všem je ta stejná abstrakce, co nahoře a všude, a třeba se zdá neviditelná, ale třeba máš jen zavřené oči, třeba máš zavřené něco v sobě, a třeba máš jen zavřené okno, tak k němu jdi a otevři ho a vyhlédni ven ---
Jaro, je jaro, a to jaro je nutno v sobě zachovat.
