Depersonalizace.

Ahoj. Vždyť zas ani pořádně nevíš, kdo vlastně jsi. Nohy mám studené jak kus ledu a srdce asi dneska zrovna tak, vlastní volbou, vlastní vraždou, včera jsem zase zabila celé své tělo, zas a znova, jako by to byl nějaký nechtěný dárek, nevím proč, dneska ho ještě pořád nechci a ještě k tomu tu je teď  ta lítost. Někde hluboko, schovaná, jako by jí samotné bylo líto, že tu vůbec musí být. I moje lítost se občas lituje. A já se s čistým svědomým litovat nemohu, mně je jen líto, že jsem taková.

Nesnáším se za všechny ty plané naděje, kterých denně chrlím mraky a pořád vím, že čím víc se těším, tím větší nuda to bude, pořád vím, že nějaká vyšší moc nebo prostě realita s náma denně vyjebává, a já přesto pořád na něco čekám a pořád a pořád se na sebe naštvávám a pořád a pořád a pořád bych si čas od času dala takovou facku, že se rozbrečím. Z pravého koutku pravého oka mi neustále stéká další a další slza a přitom ani nevím, že bych brečela, spíš se to asi jen tak děje, ale je zvláštní, že přestože ji cítím, jak mi stéká po tváři, když se jí dotknu, není tam. Tak nějak si dneska možná taky připadám. Tak nějak se cítím, ale když se  sebe zkusím dotknout, nejsem tu. Nevím, kde jsem. A nevím proč. A nevím, kdy se vrátím. A nevím, jestli chci. A nevím, jestli je kam. Nevím, jestli vůbec něco vím jistě. Vím, že nevím, co si počít s dnešním dnem.

Padá na mě úzkost z představy všeho toho času, co mám ještě před sebou. Jasně, na konci si určitě budu říkat, že to celé byl jen okamžik a kam že to všechno zmizelo a tak. Ale už teď si připadám stará, uvnitř, už teď mi přijde, že je toho hodně, hodně hodně, a když pozoruju staré lidi s jejich smutnýma očima, snad si ani neumím představit, kolik toho v sobě nosí. Už jen všechny ty vzpomínky. A všechny ty chyby a všechna dobrá rozhodnutí a tolik těch špatných. A všechny ty pocity. Jak unesou všechny ty celoživotní pocity, když já některé dny stěží unesu sama sebe?

Až budu stará, budu všechno vědět, a co vědět nebudu, to mě nebude zajímat, protože to asi nebylo důležité a mně už se nebude chtít po něčem pátrat. Teď by se ty odpovědi hodily, ale zase nezbývá nic než čekat. A jednou se k sobě vrátím a dost si toho snad řeknu. Nebo budu mlčet a tím řeknu ještě víc. Protože ani nevím, co chci vlastně říct, a ani nevím, jestli vůbec chci. Teď mě začíná bolet hlava a mé tělo je pořád jako něco nepraktického, co dáš úplně nahoru na polici, kam není skoro ani vidět, a tam to necháš zapadat prachem a časem a jednoho dne třeba zjistíš, že se to nakonec vážně k něčemu hodí, ale třeba už bude pozdě a toho prachu bude moc. Vím, že bych něco vědět měla. Ale spíš se mi asi dneska nechce přemýšlet. To bláto v hlavě do půlnoci vyteče a třeba pak zase vysvitne slunce. O půlnoci. Aby si všichni ti noční vlci nepřipadali tak osamělí, když bude úplněk. Dnes za úplňku vysvitne slunce. Tak jsem se rozhodla. Ale vlastně ani nevím, jakou váhu moje rozhodnutí mají. A taky asi ani nevím, kam chci, aby mě moje rozhodnutí dovedla, ale spíš to asi vím, jen nechci zas doufat, protože doufání je jen další bahno, a taky bych zrušila veškeré těšení, kdyby to šlo, ale asi bych pak byla o něco méně člověkem, ale zase nevím, jestli by mi tak třeba nebylo líp. Takové složité otázky a pořád třeba ještě ani nevím, co mám sníst, protože hladovím a tělo sténá a mé hlavě je to jedno, ta se chce vypnout, ale to zase nechce tělo, tak spolu takhle ležíme pod peřinou v naprosté disharmonii, ale aspoň v teple. 

-

Nevědomost svírá, a ač bavíš se jak jindy

něco uvnitř je a nespí ani v chvílích nejčistšího smíchu

takže zase tak čistý není.

A hlty zapomnění v tobě mizí a nepomáhají

a ty pak v noci odcházíš sám domů, s divným pocitem

žes' něco zapomněl, a pak to bolí, když si uvědomíš

že jsi nic nikdy nezapomněl

že to samo chtělo zůstat a jít svou cestou

a že to něco jsi Ty.

Pojď se mnou.

Úvod do monologu

Za úplňkové noci jako by se zastavil čas.

   Odkudsi se velmi vzdáleně ozývá naléhavé volání alarmu, zvuk cizí a tepavý, jako by v té dálce umíralo jakési anonymní srdce. Zase ty myšlenky o konci. Cítím je všude a stejně jen pořád matně proplouvají okolo, zpozorované, leč více nedotknuté. Uvědomuji si o sobě, že vědomě ignoruji veškeré alarmy, tiché i křičící, a za úplňkových nocí to při zastaveném čase doléhá o to víc.

   S podivně palčivým pocitem si nahlas přehrávám bezeslovnou symfonii o novém světě, která mi svou němostí vyhovuje více než cokoliv; cokoliv, protože valná většina věcí mi přijde stroze konkrétní. Sama nevím, kdy tyhle myšlenky přišly. Nejsem si ani jistá, jestli se to stalo následkem nějaké mé nešťastné chyby, kroku vedle, kdy jsem si pravděpodobně nějakou částí svého já uvědomovala možné následky, přesto však udělala, co udělala a výčitky potlačila; stejně tak to nemusela být žádná chyba, žádný přešlap, ale jen přirozený vývoj věcí. Kdo ví. Myslím, že to nepotřebuji vědět.

   Snad otázka víry. Tisíce a tisíce lidí ve své duši chovají něco navíc, něco, co adorují snad více než vlastní životy, byť o tom mnohdy ani nevědí, pak jsou tu ti strozí racionalisté, co vehementně popírají vše, co nemůže být sečteno a podtrženo, a pak pár dalších ztracenců, případů jako já, kteří okusili oba pohledy a nyní, znaveni otázkami a tichem odpovědí, takřka bezmocně balancují mezi záchvaty citu a kritického rozumu, mezi odevzdaností osudu a bezmocnou snahou vlastními činy cokoliv změnit, mezi němými symfoniemi lidských životů dotčených Bohem a trpkou pomíjivostí všeho, co kdokoliv kdy stvořil. Rozervaní romantiční hrdinové, jejichž duše se těžko snáší s dobou dneška. A jen ti nejsilnější dokáží přežít svůj život až k radosti, jen ti nejsilnější, a já pořád neznám odpověď na otázku, kde tu sílu najít. Snad otázka víry. Snad.

   V některých momentech jako by se má duše konečně zastavila na místě a aspoň na chvíli setrvávala v klidném rozjímání, v nekonkrétním prožitku. Zmizí to, co bylo, co bude a co mohlo být. Všechen čas a s ním všechny otázky. Jsou to ty momenty, kdy odpovědi nepotřebuješ, protože to ticho ti vše řekne. 

marné snahy

Jeden by se z toho života mohl posrat. Vždyť jenom žiju. To z toho musí být vždycky průser? Vážně má naprosto každá akce nějaký následek? Vážně za každý sebemenší zločin následuje trest? A co na to karma, ta děvka? Vidí to? Vidí nás? Vidí do nás? Ta děvka, která je silnější než Bůh, protože nemusíš věřit a stejně tě dostane. Ale třeba ne, třeba je to jen slepá víra jako naprosto všechno, v co jsi kdy věřil. Nevěř ničemu, dítě, nevěř ničemu, nevěř nikomu a hlavně nevěř sám sobě. Přináší to kardinální zklamání. Bez důvěry dojdeš tak daleko, jak jen to jde, nikomu a ničemu nevěř, buď sám ta děvka, co ojede karmu, a třeba bude jednoho dne všechno v pořádku. Rozum versus cit, nerozhodný a nelítostný boj, který nikoho nezajímá, protože většina lidí si prostě vybere. Houkačky sanitek, sirény vždy ve dvanáct hodin v první středě v měsíci, válka stejně nepřijde, nepřijde, co už tu dávno je, prarodiče pohřbívali mrtvé, my pohřbíváme sami sebe, válčíme s prázdnotou, o které pořádně ani nevíme a která nás pohřbívá zaživa. Kdybych umřela, za jak dlouho by lidé zapomněli?

Nesnaž se o dobro, nemá to cenu, kdyby to cenu mělo, dávno už ho někdo prodává. Důležité věci si bohužel nekoupíš. Je důležité být dobrý? Není důležitější být upřímný? A kdo má potom olizovat rány těm raněným? A proč jsou tak polámaní, když upřímnost má být dobrá? Karma je děvka, víš. Jaký to je závazek, když tě někdo miluje a ty ho ne? Co se stane, když políbíš někoho jiného a on to vidí? Co se stane, když obejmeš vraha a on se potom rozpláče? Jak se dostat do jeho snu, abys mu ulevil, když realita k tomu nestačí? A za jak dlouho lidé zapomenou a jak jim máš říct, že tě to bolí, když je to bolí mnohem víc? A kdo může říct, jaká je míra utrpení a kdo jsi, že si dovoluješ říct, co bolí více a méně? A kolik děvek musíš znásilnit, aby se karma nažrala a duše zůstala živá? A kdy konečně dojdou všechny ty otazníky?

Pozitivita je nesmysl, blábol, marná snaha, jak přežít život, nesmysl. Život úspěšně přežiješ jen tehdy, když ho pochopíš v celé plnosti. Což vlastně snad ani nejde. Dá se život přežít? Možná proto každý umře. Protože prostě nic nechápeme. To nevadí, že jsou věci zrovna špatně. To se děje. Nechci slyšet, že zas bude líp, protože pak budu jen čekat a na konci čekání zjistím, že happyend nepřišel. Je to nesmysl. Smiř se s tím, že je špatně, protože lépe být může, ale nemusí. Pozitivita je kec, marná snaha přežít se zbytkem úsměvu na tváři. Stejně to víš, znáš ty chvíle, kdy by sis ten úsměv nejradši strhnul a nacpal ho do kanálu. Jen marná snaha přežít. Smiř se s přítomností, v tom je lék. Nepřemýšlej nad ní, nikdy na nic nepřijdeš. Vyvíjej marnou snahu přežít a třeba to budeš zrovna ty, kdo zjistí, že byl nesmrtelný. Třeba jsme všichni nesmrtelní a smrt je jenom volba, kterou jsme udělali dřív, než jsme se narodili. Třeba je vesmír jen jedna velká bytost s marnou snahou zemřít. Třeba je všechno úplně jinak, než si myslíme.

Třeba je úplně všechno jedno.

protože všechny nálady jsou přirozeným důsledkem života a nemá cenu o nich mlčet; nikdy nemá cenu mlčet.

Co by se stalo, kdybych dnes v noci umřela? Co by se stalo? Co?

Lidé by plakali, určitě by plakali, měli mě rádi. Plakala bych já sama za svou ztrátu? Plakala bych? Plakala bych pro ty ztráty, které dělám zaživa. Jak mohu ztratit něco, co jsem ještě nenašla? Jsem sama, hrozně sama, nikdo nikde není tak sám jako já, jsem sama a jsem ve své samotě královna. Jediná naděje na únik je přijmout to, přijmout tu svoji samotu, kvůli které bych si rozflákala hlavu o zdi tohohle baráku, nemám se ráda, ne, nemám ráda to, co se ze mě stalo. Proč nemůžu jen tak být a nepřemýšlet a mít křídla a umřít?

A plakala bych, kdybych umřela?

Plakala bych pro ztrátu sebe sama?

---------

Co by se stalo, kdybych dneska umřela? Kde bych se zítra probudila?

Kdo bych byla zítra, kdybych dneska umřela? A jak víme, že zítřek není mrtvý, protože ještě nepřišel? Co když jednoho dne opravdu nepřijde? Co když to nejsme my, kdo umírá, co když prostě jen pro každého z nás jednou umře svět?

Jednoho dne ke mně sestoupí Bůh a vrazí mi tak silně, že spadnu z obláčku své hlouposti a začnu krvácet z úst. On se pak vrátí tam, kde má být, a opět navždy zmizí z mého světa. A já, já se pak jednoho dne možná proberu.

Toho dne se na sebe budu dívat do zrcadla déle než dnes. Toho dne to nebude tak bolet. Nebude to bolet.

Dnes to nebolelo. Nedá se mluvit o bolesti. Nedá se mluvit o ničem, když mluvím o prázdnu. Prázdno nemluví, když nemusí. A když musí, stejně nemluví, jen bolí.

Co se stane ze zítřkem, když dnešek umře dříve než včerejšek?

A co se stane s mým světem, až umřu? Uvidí ho ještě někdy někdo? Umře se mnou i celý můj svět? Má mě to těšit? Copak můžu takhle pohrdat svým světem, když jsem jediná na světě, kdo ho má?

Copak se vůbec můžu ptát, kdo budu, až umřu?

Copak se vůbec můžu ptát, když znám všechny odpovědi a všechny dávají smysl?

Uhoď mě silně, až za mnou přijdeš, pane. Už jen za to, že tě neoslovím velkým písmenem. Uhoď mě silně, ať na zemi zůstane trocha mojí krve. Nikdo ji neutře, vím to. Jedině já, možná, jednoho dne, ale když se o to pokusím, uklouznu a praštím se do hlavy. A z hlavy vyteče trocha krve a zůstane na chodníku hned vedle skvrny krve z mých úst. Zůstane. Vím to, protože nikdo jiný to nemůže udělat, nikdo jiný si té kaluže nevšimne, protože ostatním zůstane neviditelná, jen já, jen já o ní budu vědět a já budu chtít, ať tam zůstane.

Všechny ty stejné kaluže, do kterých by se mělo se smíchem skočit, až se rozstříknou všude okolo.

Už zase cítím sílu. Jsi milý. Jsi milý, že když potřebuji ublížit, pohladíš mě. Ani nevíš, jak jsem ti za to vděčná. Ale ty vlastně asi víš všechno. Já vím, já taky. Já vím, že si nezasloužím krvavou ránu, protože dělám, co můžu, i když zrovna nemůžu. Já vím, že všechno vidíš. Já vím, kdo jsi a vím, že víš, kdo jsem já. Jen mě mrzí, že sama na to přicházím tak pomalu.

Mrzí mě, že jsem se do toho zrcadla nedokázala dívat déle.

Mrzelo by mě, kdyby v tu chvíli můj život skončil.

Mrzí mě, že nemáš ruce, kterými bys mě objal a mrzí mě, že to tak moc potřebuju, přestože je to naprosto lidské.

Mrzí mě, že i nelidskost je lidská.

Mrzí mě, že máme tolik únikových cest a mrzí mě, jak často je využíváme. Mrzí mě, že si uvědomujeme, jak moc to není dobře, a přesto si nedokážeme pomoci.

Mrzí mě, že bílá potřebuje černou, aby mohla být bílá, ale spíš mě asi mrzí, že se s tím navzdory nevyhnutelnosti nedokážu tak úplně smířit.

Mrzí mě, že ta cesta ke konci je tak těžká a mrzí mě, kolik lidí nevidí, co by vidět mohli, avšak sama kázat nemohu, když můj kostel chátrá.

Stejně mi přijde hezké, že i přes všechnu tu nesmyslnost to jednou za čas dá dokonalý smysl a že i když je to tak těžké, pořád se snažíme. Aspoň nějak. Aspoň nějak.

A přijde mi hezké, že když se konečně rozhodneš propadnout tomu celým svým já, uvědomíš si celé to nekonečno věcí, co tě mrzí, celé to nekonečno, co tolik mrzí - a na konci máš z toho všeho překvapivě hezký pocit.

Překvapivě hezký pocit.

-

(Mám ráda ty chvíle, kdy se mi chce umřít. Probouzí to ve mně život.)

Ozvěny nad řekou

A zase ten tlak, ten tlak někde uvnitř, přestože se ti zdá, že jen klid a zase klid vládne tvým dnům, přestože se asi cítíš dobře, přestože je všechno dobře, přesto zase ten tlak. V hlavě podivná polévka ze vzpomínek, snů, chtění a mlčení a ty nevíš, jak sníst to všechno, co sis uvařil. Kruhy pod očima jako nekonečné stigma probdělých nocí, probdělých ne proto, že ve svitu měsíce poeticky držíme v rukou to, na čem záleží, či se v samotě oddáváme snění, ne, to ne, to se neděje, možná bys chtěl, ale neděje se to, protože jsi zaneprázdněn něčím jiným, jiným, jinými, jinakostí, pořád stejně zaneprázdněn, zaneprázdněn prázdnem.

Zaneprázdněn prázdnem.

To prázdno, které plní noc za nocí, to prázdno, které slibuje radost, to prázdno, kde se všichni potkáváme, kde si rozumíme, kde se navzájem líbáme na rty a objímáme své otázky, které nikdy nezazněly nahlas. Slyšíš jen ty odpovědi, co tlučou ti do hlavy jako neúnavná kladiva v rukou tvého svědomí, rána za ránou; jen nevím, kdo mě to vlastně bije, čí jsou ty odpovědi a jestli vůbec existují.

Nokturno, žalm a hymna za každou pokořenou noc. Labutí píseň za své myšlenky, které se utopily a zasypaly vším tím, co si zpíváš, co si zpíváš do vlastních úst, co si zpíváš pro své mlčící, vše říkající srdce, co si zpíváš nad svým hrobem, který nikdy neuvidíš a na který sotva kdy pomyslíš.

Všechny ty písně, které jsme zpívali spolu. Všechny ty nářky, které jsme si vyplakali s hlavou na rameni toho druhého a které nikdy nikdo neslyšel, ani my dva, ani my dva.

My dva, kteří možná ani nejsme, my dva, kdy já jsem já a ty jsi ty a já jsem všechno a ty jsi nic, my dva, kdy já nejsem nikdo a ty jsi jen ozvěna nad řekou, když svítá a já se vracím domů.

Kdo vlastně jsi?

A kdo budeš, až mi dokážeš říct, kdo jsem já?

občas

Občas jako by to ani nebyly moje ruce.
Občas jako bych to ani nebyla já.
Ale jestli tohle nejsem já, kde jsem já
 - a jsem vůbec?

...

Možná jsem já všichni a možná já není nikdo.
Občas jako by to ani nebyly moje myšlenky.
Občas jako bych byla jen noc za úplňku.
Občas jako bych byla jen otázka A co to znamená?
Jen otázka v budoucnosti, která nemusí nastat. 
Odpověď v minulosti, kterou každý zapomněl. 
A prázdný řádek v přítomnosti, kam nikdo nechtěl nic napsat.
Občas jako bych byla jediné já na celém světě.
A slovem občas občas míním věčnost a občas taky nic.
Vůbec nic.

Vzdálení blízcí

Jen lež, jen lež.

Je noc, hluboká noc, nikde nikdo blízký a nikde nikdo vzdálený. Kolem hlavy mi poletují zelené víly a já si nemohu pomoci, nemohu, přemýšlím o tobě a ač se usilovně snažím změnit téma, stále jsi tam ty, stále ty. Vidím tvůj obraz, když zavřu oči, a když je otevřu, vidím jen své ruce a na těch rukou je otisk tebe, otisk posledního setkání, otisk tebe.

Přemýšlím o tobě a vše je tak jasné, že jediné, co nechápu, je, kde jsi. A proč nejsi blíž. Proč mi nejsi blíž.

Kolem hlavy mi poletují zelené víly a ty jsi pořád stejně daleko.

den před narozením

odpovědi, které nepotřebují otázky, otázky, které nezazněly nahlas, myšlenky, kterým odpoví jen některé zítra; retrospektiva překážek a lehká, byť zbytečná lítost, přičemž někdo vždycky ví, i když nevíš kdo, někdo vždycky, asi, a když ne, musíš se zeptat, a když to neuděláš, nechtěj odpověď, neumí chodit; den za dnem a myšlenky, kterým odpoví jen některé zítra.

Modlitba

   Buší mi srdce. Při odpočinku v okně, kdy jsem půlí těla tu a půlí tam, venku i uvnitř, hledím na nebe; je zcela zakryto mraky, ráda si však za nimi představuji širý vesmír. Snažím se zastavit myšlenky a zcela se oddat tomu nejniternějšímu pocitu, který mě s vesmírem pojí. Pocitu sounáležitosti. Když zastavím myšlenky, je to, jako bych náhle přestala být obyčejným člověkem a stala se tím hlubším, co se za lidskou podstatou - a vlastně podstatou všeho - tiše skrývá.

   Do osamělé, přesto však tak plné noci zaznívají jemné tóny hudby. Když se soustředím jen na ni, slyším také, jak mi do rytmu buší srdce.

V duši mám pocit tak naléhavý, že slovy jej těžko uchopit. V celém těle cítím totéž, co při pohledu na jarně pučící zeleň, při pohledu na smějící se nemluvně, při pohledu na milovanou osobu. Existence jakéhokoli zla mi přijde nanejvýš absurdní. S pohledem vesmíru v zátylku mám pocit, že dokáži všechno. Jen mi dejte, matko, otče, sílu...