Buší mi srdce. Při odpočinku v okně, kdy jsem půlí těla tu a půlí tam,
venku i uvnitř, hledím na nebe; je zcela zakryto mraky, ráda si však za nimi
představuji širý vesmír. Snažím se zastavit myšlenky a zcela se oddat tomu
nejniternějšímu pocitu, který mě s vesmírem pojí. Pocitu sounáležitosti. Když
zastavím myšlenky, je to, jako bych náhle přestala být obyčejným člověkem a
stala se tím hlubším, co se za lidskou podstatou - a vlastně podstatou všeho -
tiše skrývá.
Do osamělé, přesto však tak plné noci zaznívají jemné tóny hudby. Když
se soustředím jen na ni, slyším také, jak mi do rytmu buší srdce.
V duši mám pocit tak naléhavý, že
slovy jej těžko uchopit. V celém těle cítím totéž, co při pohledu na jarně
pučící zeleň, při pohledu na smějící se nemluvně, při pohledu na milovanou
osobu. Existence jakéhokoli zla mi přijde nanejvýš absurdní. S pohledem vesmíru
v zátylku mám pocit, že dokáži všechno. Jen mi dejte, matko, otče, sílu...
