uprostřed drogové euforie říká - celej svět je úplně špatně, uvědomuješ si to? úplně špatně. -
- uvědomuju. víc než cokoliv.
a pak tančí až do rána, neuvěřitelného rána. neuvěřitelného svou uvěřitelnou obyčejností. jen tak se o sebe otírají a nikdo se neptá proč. nikdo.
proč.
Zdál se mi sen. Byl o chlapci, kterého jsem ve dnech nedávných několikrát viděla a líbil se mi, usmíval se, usmívala jsem se. Drobné radosti života, tyhlety úsměvy. Sen byl jak scénář k přeslazenému romantickému filmu, k dokonalosti, scénář k dokonalému světu. Obvykle si ve snech velmi dobře uvědomuji, že se jedná o sen - tentokrát jsem se ocitla zcela nevědomým aktérem vytouženého příběhu, který mě nejspíš pohltil natolik, že jsem si onu snovost ne a nechtěla připustit. Cítila jsem emoce. Ve snu. Takové, které v životě nezažívám často. Zvláštní.
A ještě zvláštnější probuzení. Jako facka ledovou vodou, opět se ocitnout v tom samém pokoji na tom samém místě. Zoufalá bitva udržet oči zavřené a zůstat ve snu. Nešlo to, samozřejmě. Nic zvláštního. A přece něco - emoce zůstala. Jak hřející něco někde uvnitř. Avšak po chvíli postupné chladnutí onoho něčeho hřejícího někde uvnitř, spíš to studí. Zvláštní pocit. Trochu to bolí. Copak sny mohou bolet? ...
Chtěla jsem si ho zapsat, dokud pamatuju, všechny ty hezké detaily a hezké úsměvy a hezké všechno, zapsat a později oživit tu emoci, upamatovat se... Ale odmítla jsem, nejspíš to není nejlepší nápad. Sny jsou sny, ráno vždycky přijde. Hezké věci se přeci dějí i ve skutečnosti. Tak neztrácet hlavu. Realita! Sakra, realita! ...nechápu, proč to stále tak trochu bolí. Čas vstát.
In dreams begin the responsibilities.
Myšlenky z prvního večera krátce po příjezdu.
Zvláštní pocit; přitom ani nejsem tak daleko. To ta změna. Jsem tam, kde chci být, ale samozřejmě jsem z toho nervózní. Po mnohaměsíční stagnaci je změna jediné, co se mě opět udělá člověka,vrhne mě zpět do všech těch povinností a pravidel, donutí mě být řádným občanem vyspělé civilizace. Nic nechci víc a zároveň nic nechci míň. To ten strach z kroku do neznáma. Pocit začátku něčeho... něčeho dalšího. Cesta dál. Pocit posunu vpřed je nepopsatelný. Osvobozující. Nadějeplný. Ambiciózní. Děsivý. Neznámo.
-----------------------------------
Nejlepší přítel je ten, koho zcela samozřejmě, přesto však nenuceně informujete o šťastném příjezdu, jsou-li vaši rodiče v zahraničí. Cha.
-----------------------------------
Bezpočet přátel, kamarádů, rodinných příslušníků, psychologů... Člověk je v základě stejně vždycky na všechno sám. Bez patosu!
Snad jakoby evoluce hrála karty a my, lidé, byli její eso v rukávu. Jsme nejdokonalejší stvoření této planety. Nejspíš jsme však zároveň i jediná stvoření této planety, která jsou schopna vlastní sebedestrukce. Naším triumfem je náš mozek, naše mysl, duše, cokoliv, naše přemýšlení. Díky myšlení jsme nejsilnější a dokážeme si podmanit vše okolo nás. Díky myšlení se snažíme podmanit sami sebe, svůj vlastní druh. I zvířata zápasí o svá teritoria, o partnery, o vlastní přežití. Je však žene jen jejich přirozený instikt; náš ženou myšlenky na vše, co bychom mohli mít. Vlastnit. Ovládat. Konzumovat.
Myšlenky. Alfa a omega lidského druhu. Blázníme. Pomocí drog unikáme do jiných světů, do světů tak krásných, žez nich nikdy nechceme ven. Končíme v psychiatrických léčebnách. Pláčeme. Máme deprese. Bojíme se. Vadí nám, že si nedokážeme přizpůsobit realitu. Ubíjí nás to. Vytváříme příběhy o jiných lidech, jiných světech, jiných realitách. Někdy z toužebného přání ocitnout se ve vlastní pohádce, jindy ze strachu, že by dotyčná realita opravdu mohla nastat. Přemýšlení nás žene stále kupředu; kdo může vědět, co přijde zítra? Za rok? Za sto a za tisíc let? Přemýšlíme o milionech možných alternativ a bojíme se. Svět je nevyzpytatelný a my to víme a přemýšlíme nad tím. Přemýšlení je to, co nás dostalo tam, kde jsme; přemýšlení je to, co nás zabije. Ať se stane cokoliv.
Lidé v chudých zemích trpí hlady. Nemají televize a internet a noviny a hudbu a knihy a možná nám jich je líto; avšak čím bližší je člověk zvířeti, je i o to šťasnější, bezstarostnější? Znamená čím jednodušší myšlení tím spokojenější bytí? Co když jsou politováníhodní mentálové v blázincích ti nejšťastnější z nás? Kdo by nechtěl být idiot, nestarat se o myšlenky druhých, řídit se instinktem či spontánní myšlenkou? Lars von Trier to ví, a taky ví, že to chce odvahu, kterou většina z nás kvůli zbytečným myšlenkám nikdy nenajde.
Říká to každá druhá hloupá kniha, film, všechno. Že musíme brát věci takové, jaké jsou. Klišé, ale každé klišé se jím stalo z nějakého důvodu. Akt smíření jako vstupenka do dokonalého žití. Je to vůbec možné, smířit se se světem? A jak se vlastně můžu smířit, když sama neznám všechnu pravdu? A nestvořilo by naprosté smíření jen cynickou loutku bez jakékoliv... lidskosti?
...nejspíš je to prostý úděl našeho plémě. Odvrácená strana naší dokonalosti. Samozřejmě že nad vším musíme přemýšlet. Samozřejmě se se spoustou věcí nejspíš nikdy nesmíříme. Budeme se bát, brečet, ubíjet se, utíkat. Jednou jsem člověk a musím se s tím smířit. Jenže ono to pochopitelně nejde. Začarovaný kruh... Moc přemýšlím. A... co bych si nalhávala, bojím se.
Napsáno bezprostředně po shlédnutí 12 opic.
Čtvrtek 9.9.2010, O:48
