občas

Občas jako by to ani nebyly moje ruce.
Občas jako bych to ani nebyla já.
Ale jestli tohle nejsem já, kde jsem já
 - a jsem vůbec?

...

Možná jsem já všichni a možná já není nikdo.
Občas jako by to ani nebyly moje myšlenky.
Občas jako bych byla jen noc za úplňku.
Občas jako bych byla jen otázka A co to znamená?
Jen otázka v budoucnosti, která nemusí nastat. 
Odpověď v minulosti, kterou každý zapomněl. 
A prázdný řádek v přítomnosti, kam nikdo nechtěl nic napsat.
Občas jako bych byla jediné já na celém světě.
A slovem občas občas míním věčnost a občas taky nic.
Vůbec nic.

Vzdálení blízcí

Jen lež, jen lež.

Je noc, hluboká noc, nikde nikdo blízký a nikde nikdo vzdálený. Kolem hlavy mi poletují zelené víly a já si nemohu pomoci, nemohu, přemýšlím o tobě a ač se usilovně snažím změnit téma, stále jsi tam ty, stále ty. Vidím tvůj obraz, když zavřu oči, a když je otevřu, vidím jen své ruce a na těch rukou je otisk tebe, otisk posledního setkání, otisk tebe.

Přemýšlím o tobě a vše je tak jasné, že jediné, co nechápu, je, kde jsi. A proč nejsi blíž. Proč mi nejsi blíž.

Kolem hlavy mi poletují zelené víly a ty jsi pořád stejně daleko.

den před narozením

odpovědi, které nepotřebují otázky, otázky, které nezazněly nahlas, myšlenky, kterým odpoví jen některé zítra; retrospektiva překážek a lehká, byť zbytečná lítost, přičemž někdo vždycky ví, i když nevíš kdo, někdo vždycky, asi, a když ne, musíš se zeptat, a když to neuděláš, nechtěj odpověď, neumí chodit; den za dnem a myšlenky, kterým odpoví jen některé zítra.

Modlitba

   Buší mi srdce. Při odpočinku v okně, kdy jsem půlí těla tu a půlí tam, venku i uvnitř, hledím na nebe; je zcela zakryto mraky, ráda si však za nimi představuji širý vesmír. Snažím se zastavit myšlenky a zcela se oddat tomu nejniternějšímu pocitu, který mě s vesmírem pojí. Pocitu sounáležitosti. Když zastavím myšlenky, je to, jako bych náhle přestala být obyčejným člověkem a stala se tím hlubším, co se za lidskou podstatou - a vlastně podstatou všeho - tiše skrývá.

   Do osamělé, přesto však tak plné noci zaznívají jemné tóny hudby. Když se soustředím jen na ni, slyším také, jak mi do rytmu buší srdce.

V duši mám pocit tak naléhavý, že slovy jej těžko uchopit. V celém těle cítím totéž, co při pohledu na jarně pučící zeleň, při pohledu na smějící se nemluvně, při pohledu na milovanou osobu. Existence jakéhokoli zla mi přijde nanejvýš absurdní. S pohledem vesmíru v zátylku mám pocit, že dokáži všechno. Jen mi dejte, matko, otče, sílu...