Ne, ne, ne. Já vlastně ani nevím, o čem chci psát. Tak píšu, co mě napadá, avšak následně škrtám, neb samý patos, a těžko říct, zda jsem to já, komu se nelíbí, či strach.
Jeden člověk blízký má tak nešťastné oči, že se s ním nikdo bavit nedokáže, nechce, ne déle, než zdvořilost nutí, a někdy ani to; neboť ten člověk vlastním neštěstím visí na ostatních, němým pohledem žadoní o slitování a štěstí, přec sám sil nemá, aby změnu přijal.
A vůbec, kdo jsme, že si dovolujeme soudit? Měli bychom hrát na hudební nástroje, milovat nevyřčené, ne mít tu neumírající touhu po konkrétním, po vysvětlení, po pochopení... Ale co je to za svobodu, když všechno chápu?
Občas stačí jeden pohled na nebe a vše ostatní ztratí význam. Možná si ten člověk nedaleko utírá slzy, možná ho jen pálí z nečinnosti. Máme v sobě něco, co nás spojuje, máme v sobě něco, co nás rozděluje, někoho více, někoho méně; miluji milovat. Čas se mnohdy zdá prázdný, chybí-li v něm někdo, samota je věčná a přece nesmiřitelná, a zdá se, že je všechno tak těžké, ale ono je to dost možná všechno hrozně snadné. Dosažitelné. Dosáhneš?
A jak najít ten zprávný způsob výkřiku? Jak uvolnit všechen ten tlak, tu tíhu, tu prázdnotu, tu plnost, to zmatení, to věčné zmatení, co nenávidím, co za nic nevyměním, co je mým přítelem nejvěrnějším?
Je nás více a více a paradoxně tím víc se sami sobě ztrácíme, někteří vidí poetickou autobiografii v osudu vlčím, někdo se obtěžuje s umělou tváří a uvnitř hoří tak dlouho a tak dlouho se tváří, že nic nepálí, až zůstane jen nezůstane nic, ani popel, a jak pak chtít, abychom se poslouchali, všímali, neodháněli. Byli upřímní. Všechno je to tak jednoduché, ale...
Ale vytvářet tisíce ale je naším denním chlebem, co snídáme, obědváme, večeříme.
(A já a patos vedeme večný zápas o stud a uznání.)
A tak nějak.
