Ne.

  

   Děj se co děj... Lidé by na sebe neměli zapomínat.

 

 

Vyznání?

 

  Říkává se, že přátelství je pouto pevnější než láska. Já... já nevím.. Také jsem si to myslela. Ale v posledních měsících pozoruji, že i zdánlivě nerozluční přátelé přestávájí mít jeden druhého rád. Hádají se, nedokáží být delší dobu vedle sebe, dříve nepřetržité proudy slov jsou vystřídány mlčením, vytrácí se společná radost z věcí tak prostých, že ostatní jen nevěřícně kroutí hlavou...

 

   Zas bude tak, jak bývávalo,

   svět jinačí už nebude:

   učených mnoho, moudrých málo,

   známých až tma, a přítel - kde?

 

 

   Možná za to může ten zatracený věk. Možná za to můžu já. Když chvíli tápu ve vzpomínkách, uvědomuji si, že jsem nikdy neměla kamaráda, kterého bych mohla označit tím honosným pojmem "nejlepší přítel". Když jsem ve škole v tercii vystřídala svou spolusedící, celá třída byla udivena, neboť si mysleli, že jsme přítelkyně na život a na smrt. Kdepak. Už jsme si prostě neměly co říct. S tou další to bylo podobné... Co bude dál? S J. jsme se začaly pořádně kamarádit relativně nedávno a žádný mrak na obzoru naštěstí není. Zatím. Ale bojím se, i když vím, že je to víceméně o vzájemné toleranci... Která mi asi chybí...

 

   Přátelství? Lehký opar z vína,

   tlach, směna klepů, křehký most,

   jímž chodí ješitnost a špína

   či protekčnictví hanebnost.

 

 

   Teď přichází řada na Tebe, Slečno. Kdysi to bývalo dokonalé. Kdysi... Přijde mi, že je to hrozně dávno... Nevím, kde se stala chyba. Ty si určitě říkáš, že za to můžu já. To nepopírám. Ale Ty jsi vinna také...

   Dosud jsem nepotkala člověka, na kterém by mi něco nevadilo. Povětšinou to skrývám a dotyčný o tom ani neví - stejně to bývají jen hlouposti; já ho však v určitých chvílích z hloubi duše nenávidím. Moc dobře vím, co se za velkou částí těchto "záchvatů" skrývá, ale... Nikdy jsem to nikomu neřekla. Asi se sama za sebe stydím. Nedokážu to změnit. Citům neporučíš...

   Ty, Slečno, zdála ses mi skvělá. Byla jsem neskutečně ráda, že jsem Tě poznala, a myslela jsem, že tomu tak bude vždycky. Zub času mé představy vyvrátil... Jaké je to dnes? Téměř se nedokážeme bavit. Přijde mi, že naše přátelství visí jen na vlásku - a tím vláskem je naše společná práce. Vždyť to už jsou téměř jediné chvíle, kdy se rozumně bavíme, vyměňujeme si názory, smějeme se... Pokud tu práci úspěšně dokončíme, věřím, že i naše přátelství ještě nějaký ten čas vytrvá. Pokud ne... Nevím, co bude, ale mnoho chvílí už asi společně trávit nebudeme... Protože Ty už nedokážeš snášet mé nálady a já nedokážu snášet Tvé chování. Obě jsme se změnily...

 

   Za rok odejdu. Co bude pak?

 

 

   Miloval jsem vás; moje láska ještě

   ne zcela - možná - zhasla v srdci mém.

   Ať nijak ale nestojí vám v cestě;

   ne, zarmucvat vás, to nechtěl jsem.

   Miloval jsem vás, mlčky, beznadějně,

   žárlivý ostych štval mě napořád;

   miloval jsem vás, dej vám Bůh, ať stejně

   vroucně a něžně jiný vás má rád.

 

 

 

___________________________________________

Uvedené básně jsou dílem A.S. Puškina.

  

Adélka vaří!

Hrozně dlouho jsem neuměla udělat pořádný puding.

Vždycky byl příliš řídký, nedal se jíst, pouze pít.

Jednoho dne mi můj geniální bratr řekl, ať tam dávám míň mlíka.

 

Od té doby umím udělat pořádný puding.

 

Pomatený ráj

 

„Ahoj, já jsem Eva."

„Ahoj, já jsem Adam a jsem gay."

„To je ale hloupé, Adame! Já jsem heterosexuál."

„No jo, a já jsem jediný chlap na světě."

 

I sedli si a zoufali.

„Bože, co jsi to provedl?"

 

„Ups," pravil Bůh, „co teď budu dělat?"

Nevěděl. A tak si nalil božskou vodku a ožral se.

 

A pak ho napadlo geniální řešení.

 

     - - -

 

„Ahoj, Adame, ahoj, Evo. Já jsem Veronika a jsem bisexuál."

 

A Bůh si uvědomil, že to zase zvoral.

Ponaučení? Nechlastej, není to zdravé!