okolnosti? inspirace? proč se ptáš? zrovna ty. Člověče.

v posledních dnech mám nutkání napsat dopis. svému dědečkovi. brzy to udělám. asi. jsou věci, které chci sdělit. sdílet. mám nutkání.

chtěla bych napsat i tomu druhému, ale - nevěděla bych, co mu říct. to se stává. umřel dřív, než jsem přišla na svět.

ten druhý umřel, když mi bylo deset.

(uplynulo už jedenáct let, dva měsíce a osmnáct dní. pořád slyším ten křik. a to ticho.)

 

chtěla bych mu říct, že občas pochybuju. nevím, co by mi odpověděl. pamatuju si, jak otevíráme dveře záchodu, on vystoupí, kulí oči a bručí Basamasfousama. a my se smějeme a utíkáme, protože jsme hlavou málem narazili do toho jeho velkého pupíku.

a pak ten telefonát. a rozechvělý hlas.

taky si pamatuju na chuť hašlerek a projíždějící vagóny.

taky bych mu chtěla ukázat jednoho kluka, co je taky tak trochu dědeček, a možná i proto se musím usmívat pokaždé, když ho vidím.

 

mně občas taky všechno mrzí. úplně všechno, víš.

a čím víc hezkého mě potkává, tím větší lítost mě potkává. že ne všichni mohou, umí, chtějí.

vztekám se, protože nechápu proč. a pak už se nevztekám, protože - proč.

(možná se ptají i oni. a taky neví. a tak proto.)

daň z nabytých hodnot. mořské vlny za a pro všechny, kdo

(ne)jsou.

 

ještě před chvílí bych se styděla psát své slzy. ale -

jen to říká, že nejsem sobec. nic víc. nic míň.

nic.

 

kdybychom byli upřímní

čím jsem šťastnější, tím hůře mi občas je

Sto padesát dní intenzity. Is this for ever and ever? Je zde teorie. Dvě děti a jejich rodiče. Rozdílné osudy, totožný motiv. Absence lásky. Opovrženíhodný zločin, jedná-li se o rodinu. Kolik skepsí by se ušetřilo, kdyby - . Dvě děti s jizvami, klasické bloudění mezi dětstvím a očekáváním něčeho více než reality. Pláň. Hemžení. Nic. A taky nadreality a kocoviny druhého dne, tak bolestivé. Noc za nocí protékají sny mezi prsty, noc v očích, černý úplněk, a pak ten pocit.

 

Jednoho dne se probouzím a zjišťuji, že jsem ve snu. A letím. Věčností. (Krutě omezovanou. Slastné utrpení.) A dvě děti, svědci zločinné absence, spojila pouta, a jestli ta se někdy roztrhnou, svět zemře. A všechna ta skepse bude mít pravdu. To se nesmí stát. Je to v mé moci. V jeho moci. V naší moci. Je to poslání, které kdyby selhalo, selže člověk.

 

(Zdi padly, ale ne všechny. Čas staví pevně. Okolnosti. Absence.)

Když se dívám lidem do očí, často pláču. Je to krásné. Ten smutek. Potoky krve a hromady bezvládných těl jsou moc konkrétní. Oči bolí více. Čechov to věděl.

 

Nelhala jsem, co se citů týče. Jen jsem neznala celou pravdu. Trápí mě představa, že jsem někoho škrábla. Cit je učitelem lidstva.

 

Byla jsem tak hloupá.

(teď už jsem patetická.)