Během uplynulých osmi měsíců si mé neomylné já nemohlo nevšimnout, že maturitní ročník je obdobím jednoho velikého, ba přímo kolosálního "Kdybych". Nemine den, kdy by se ve třídě neozval alespoň jeden zoufalý povzdech na marností svého konání. „Kdybych se tak včera tak hrozně neopil," skuhrá první hodinu spolužák. "Kdybych si tak tu omluvenku napsala i na angličtinu, mohla jsem jít na deset," lituje své "poctivosti" spolužačka při druhé hodině. "Kdyby nám tak ten blbec dal konečně pokoj a probíral jen s maturanty," kritizuje spolužák vzdělávací metody učitelovy při hodině třetí. "Kdybych si tak tu omluvenku napsala i na češtinu, mohla jsem už jít domů," zoufá si znuděná spolužačka při hodině čtvrté. "Kdybych se tak včera tak hrozně neopil," sténá právě přicházející spolužák při hodině páté. A tak dále a pořád donekonečna. Věčná nespokojenost lidská nás neustále nutí přemýšlet nad vlastními skutky a mermomocí hledat způsob, jak se daly vykonat lépe. Čím to, že nás nejlepší nápady napadnou vždy až tehdy, když už je pozdě? Proč nám lenost neustále zabraňuje činit věci s co největším možným nasazením, abychom posléze nemuseli takříkajíc „honit bycha"? A jaká vyšší moc nám do vínku nadělila tolik sebekritického uvažování, že nám i po pečlivě vykonané práci neustále hlavou poletuje všudypřítomné „Kdybych to raději udělal jinak..."?
Vrátím se ovšem k původní myšlence a zaměřím se na „kdybychování" mé a mých ctěných spolužáků. Nad našimi hlavami se kýve pomyslný Damoklův meč, který nám jako hrůzostrašné Poeovo kyvadlo odpočítává čas do května, měsíce nepřetržitého učení, opíjení se, strachování se o vlastní budoucnost, učení, nadávání na sebe, spolužáky, učitele, ministerstvo školství a Komenského „Školu hrou", měsíce pocuchaných nervů a učení - měsíce maturity. Veškeré obavy z nadcházejícího období se do našich tváří promítají více, než si myslíme. Zvláště dnes, v den písemné maturitní zkoušky. V den, kdy už vůbec nikdo nemůže popřít, že jsme se stali aktéry obávané a již tolikrát inscenované hry, která se zprvu jeví jako neskonalá tragédie, v závěru však jako nesmyslná fraška. Dnes se třicet jedna tragédů sklání nad papírem, snaží se být originální, vtipní, spisovní. V duchu nadávají a pochybují úplně o všem, výběrem tématu počínaje, vlastním životem konče. Zpytují svědomí, viní se z nedostatečné přípravy a zvažují, jak by se současná situace změnila, kdyby se včera raději vrátili domů brzy a odpočinuli si, kdyby zanevřeli na své drahé polovičky a raději si pročítali Slovník spisovné češtiny, kdyby nekouřili tu prokletou marihuanu, která mění logické úvahy na nestravitelný myšlenkový guláš, kdyby dnes ráno vyslovili jiné číslo a mohli psát nikoliv o Bagdádu, nýbrž o šumné Ostravě. Tisíce malých i velkých „Kdybych" jim vylétají z očí, z úst, z uší i z nosu, plní místnost, padají z oken a ztrácí se do světa. Některá „Kdybych" možná ulpí na dělnících zkrášlujících budovu školy, vniknou jim pod kůži a donutí je uvažovat nad tím, proč proboha raději nevystudovali gymnázium a nestali se intelektuály, kteří jsou krásní, chytří a bohatí, protože neutratí tolik peněz za cigarety. S hnízdem malých „Kdybych" v hlavě dělník přijde domů a nakazí svou manželku. „Kdybych si tak raději vzala nějakého intelektuála," řekne si žena při pohledu na zpoceného a zapáchajícího manžela, neboť intelektuálové jsou přece krásní, chytří a bohatí, protože neutratí tolik peněz za cigarety. Vzápětí domů dorazí i studiem sužovaný adolescent, další oběť epidemie „Kdybych", a nenalezne jediný důvod, proč vlastně studuje gymnázium a není dělníkem jako svůj otec, neboť takový dělník vůbec nemusí být krásný, chytrý ani bohatý, a, co je hlavní, je společensky zcela nepřípustné, aby nekouřil. Jak praví výstižný latinský citát: „Vanitas vanitatum et omnia vanitas."
Zoufalé výrazy mnohých spolužáků, kteří právě kontrolují rozsah své práce a stále nedochází k potřebnému množství textu, jejich vyrčené i nevyřčené pochyby o správnosti jejich volby a jejich uvažování, zamyšlené pohledy bloudící po třídě a marně hledající inspiraci, všudypřítomné „Kdybych si tak vybral jiné téma", to vše mě nutí stále a stále uvažovat nad naší budoucností. Ta prokletá „Kdybych" hned tak neodejdou, naopak, čím více se bude blížit datum ústní maturity, tím více jich bude přibývat. V květnu, kdy nastanou chvíle pravdy, se v našich vědomostmi napěchovaných hlavách snad nenajde prostor na zbytečné filozofování nad lepším životem, v budoucnosti daleké však se stálou přítomností „Kdybych" nemůžeme nepočítat. Zeptejte se kohokoliv, zda lituje nějakého svého činu či rozhodnutí - nikdo neodpoví záporně. Globální nespokojenost je stejně neodbytná jako lidská hloupost. Ať už se jedná o pana Obamu, který dnes možná trpce lituje svého setkání s Václavem Klausem, či paní Novákovou, ženu v domácnosti, jež si pečlivě nezjistila ceny toaletního papíru a momentálně je sužována výčitkami svědomí, že vinou vlastní nevšímavosti zbytečně utratila osm korun navíc. Z celosvětového hlediska je tedy třicet jedna lidí okolo mne jen další generací nevinných přenašečů epidemie „Kdybych". Jsme chudáci, kteří mají právo si ještě chvíli myslet, že jejich úmorné problémy a pochyby patří jen a jen jim a nikdo jiný to nemůže pochopit. Přesvědčeni o tragičnosti vlastních životů se topíme v pubertálních depresích a ani nás nenapadne, že právě přítomný kantor třeba zrovna také bojuje s náporem vlastních „Kdybych". Těšíme se na bezstarostné letní měsíce a vůbec nepočítáme s možností, že nám otravná „Kdybych" budou dělat společnost i nadále. A kdo ví, možná se ani na smrtelné posteli nesmíříme s tím, že jsme si tehdy toho 8.4.2009 vybrali to nejhorší téma písemné maturitní zkoušky a zajisté si tím zcela zničili život.
Lidé už si dávno uvědomili přítomnost procesu globalizace, urbanizace, medializace ad. - zamyslel se však někdy někdo nad „kdybychizací"? Ze všech stran stále slyšíme nejrůznější pochybnosti. Je nutná reforma myšlení! To aby si lidé uvědomili, že pochybnosti zachvátily náš svět už dávno a nikdy nezmizí. Je nutné pamatovat na Descarta a jeho „Pochybuji, tedy myslím, myslím, tedy jsem." Je nutné postavit se na nohy a čelit všem „Kdybych"! Pochybovači všech zemí, spojte se a vytvořte revoluci! Vzchopme se, degradujme „Kdybych" na pouhé pšouknutí naší ctižádosti a přijměme realitu takovou, jaká je. Já začnu tím, že s poslední větou své práce konečně přestanu pochybovat o správnosti volby tématu číslo 4.
