Ahoj. Vždyť zas ani pořádně nevíš, kdo vlastně jsi. Nohy mám
studené jak kus ledu a srdce asi dneska zrovna tak, vlastní volbou, vlastní
vraždou, včera jsem zase zabila celé své tělo, zas a znova, jako by to byl
nějaký nechtěný dárek, nevím proč, dneska ho ještě pořád nechci a ještě k tomu
tu je teď ta lítost. Někde hluboko,
schovaná, jako by jí samotné bylo líto, že tu vůbec musí být. I moje lítost se
občas lituje. A já se s čistým svědomým litovat nemohu, mně je jen líto, že
jsem taková.
Nesnáším se za všechny ty plané naděje, kterých denně chrlím
mraky a pořád vím, že čím víc se těším, tím větší nuda to bude, pořád vím, že
nějaká vyšší moc nebo prostě realita s náma denně vyjebává, a já přesto pořád
na něco čekám a pořád a pořád se na sebe naštvávám a pořád a pořád a pořád bych
si čas od času dala takovou facku, že se rozbrečím. Z pravého koutku pravého
oka mi neustále stéká další a další slza a přitom ani nevím, že bych brečela,
spíš se to asi jen tak děje, ale je zvláštní, že přestože ji cítím, jak mi
stéká po tváři, když se jí dotknu, není tam. Tak nějak si dneska možná taky
připadám. Tak nějak se cítím, ale když se sebe zkusím dotknout, nejsem tu. Nevím, kde
jsem. A nevím proč. A nevím, kdy se vrátím. A nevím, jestli chci. A nevím,
jestli je kam. Nevím, jestli vůbec něco vím jistě. Vím, že nevím, co si počít s
dnešním dnem.
Padá na mě úzkost z představy všeho toho času, co mám ještě
před sebou. Jasně, na konci si určitě budu říkat, že to celé byl jen okamžik a
kam že to všechno zmizelo a tak. Ale už teď si připadám stará, uvnitř, už teď
mi přijde, že je toho hodně, hodně hodně, a když pozoruju staré lidi s jejich
smutnýma očima, snad si ani neumím představit, kolik toho v sobě nosí. Už jen
všechny ty vzpomínky. A všechny ty chyby a všechna dobrá rozhodnutí a tolik
těch špatných. A všechny ty pocity. Jak unesou všechny ty celoživotní pocity,
když já některé dny stěží unesu sama sebe?
Až budu stará, budu všechno vědět, a co vědět nebudu, to mě
nebude zajímat, protože to asi nebylo důležité a mně už se nebude chtít po
něčem pátrat. Teď by se ty odpovědi hodily, ale zase nezbývá nic než čekat. A
jednou se k sobě vrátím a dost si toho snad řeknu. Nebo budu mlčet a tím řeknu
ještě víc. Protože ani nevím, co chci vlastně říct, a ani nevím, jestli vůbec
chci. Teď mě začíná bolet hlava a mé tělo je pořád jako něco nepraktického, co
dáš úplně nahoru na polici, kam není skoro ani vidět, a tam to necháš zapadat
prachem a časem a jednoho dne třeba zjistíš, že se to nakonec vážně k něčemu
hodí, ale třeba už bude pozdě a toho prachu bude moc. Vím, že bych něco vědět
měla. Ale spíš se mi asi dneska nechce přemýšlet. To bláto v hlavě do půlnoci
vyteče a třeba pak zase vysvitne slunce. O půlnoci. Aby si všichni ti noční
vlci nepřipadali tak osamělí, když bude úplněk. Dnes za úplňku vysvitne slunce.
Tak jsem se rozhodla. Ale vlastně ani nevím, jakou váhu moje rozhodnutí mají. A
taky asi ani nevím, kam chci, aby mě moje rozhodnutí dovedla, ale spíš to asi
vím, jen nechci zas doufat, protože doufání je jen další bahno, a taky bych zrušila veškeré těšení, kdyby to šlo, ale asi bych pak byla o něco méně člověkem,
ale zase nevím, jestli by mi tak třeba nebylo líp. Takové složité otázky a
pořád třeba ještě ani nevím, co mám sníst, protože hladovím a tělo sténá a mé
hlavě je to jedno, ta se chce vypnout, ale to zase nechce tělo, tak spolu
takhle ležíme pod peřinou v naprosté disharmonii, ale aspoň v teple.
