Košík višní

   Jednoho krásného letního dne jsem byla pověřena natrhnat do košíku višně, jichž se tohoto roku urodilu vskutku až až. Po hodině trhání jsem vysoko v koruně stromu uchopila košík - do této chvíle stabilně zaseknutý mezi několik větví - za ucho a chystala se šeplhat dolů s uspokojivým pocitem dobře vykonané práce; leč co se nestalo, tenké dřevěné ucho povolilo váze ovoce a zbytek košíku včetně natrhaných višní se nenávratně řítil k zemi. Dopad vykonal své, plody se rázem staly nepoužitelnými, práce zbytečnou...

   Druhý den jsem se s odhodláním opět pustila do stejné práce, ovšem nový košík, stejného vzezření jako onen zrádný, jsem obezřetně držela jako vázu z porcelánu. Když přišla máma zkontrolovat pracovitost své dcery, udiveně se zeptala, proč košík nechytnu za ucho... "Víš, maminko, jakmile někdo či něco jednou zklame mou důvěru, trvá velice dlouho, než ji zase získá."

Hola hola!

   Zápisky z brigády byly radikálně ukončeny, protože mě to zkrátka a jednoduše přestalo bavit - těch zážitků navíc bylo tolik, že by to byly velmi obsáhlé články.

   Tak či tak, "dopracovala" jsem, jeden den pobyla doma a pak hurá do Brna za přáteli. Chvilku tam, v sobotu 21. jsme s VEEToldem prchli do Uherského Hradiště na Letní flmovou školu. Aby bylo jasno, není to žádná škola, kde se nějak učí, je to jen zcela "obyčejný" filmový festival. Skvělá atmosféra, skvělé filmy, skvělí lidé a prostě celé skvělé! Jak jsem psala do všech SMS odesílaných rodině či přátelům, celé dny jen jíme, spíme, sedíme v hospodách a sedíme v kinech. Ráj pro lenocha, jakým je jedna Adélka :))

   Až na drobné finanční potíže je to tu naprosto mankarózně megamonstrózní. Pouze občasné návštěvy blogů jistých lidí mě na chvíli vytrhly z tohoto úžasného světa plného spokojenosti - bohužel, hranice mého lidského soucitu nesahají až tak daleko, že bych se tím zabývala více... Koneckonců, bylo by to k něčemu?

    - Zítra končím, jedu domů... Bude se mi stýskat. Ale domů jedu ráda. Ne, že bych se ve společnosti Víťuldy a mých milovaných spolužaček (to není ironie!) necítila dobře... ale po více jak týdnu v nepřetržité společnosi lidí se začal projevovat můj nespolečenský, samotářský duch - a já už se strašně těším na chvíli, kdy jako obvykle vyběhnu se psem do lesa a hodinu se budu válet v trávě plné klíšťat, poslouchat hudbu... a jen přemýšlet...

 

      KRÁSNÝ DEN VŠEM! :)

Tenkrát poprvé

... aneb Střet civilizací, na který Adélka kašle, den x-tý, prostě čtvrtek

Tenkrát poprvé

... aneb Střet civilizací už mě nebere, den třetí

Tenkrát poprvé

... aneb Střet civilizací na vlastní kůži, den druhý

Tenkrát poprvé

... aneb Střet civilizací na vlastní oči, den první

Tenkrát poprvé

... aneb Střet civilizací - úvod. Má úplně první jedinečná dokonalá brigáda! :)

Ze života

 Její deníček

V sobotu večer se choval podivně. Chtěli jsme si jít někam sednout. Byl
naštvaný. Možná kvůli tomu, že jsem byla s kamarádkou celý den po nákupech
a přišla jsem pozdě. Skoro jsme nepromluvili, tak jsem zkusila navrhnout
jít někam jinam. Neprotestoval, ale přesto pořád mlčel a byl duchem
nepřítomný. Když jsem se zeptala, co se děje, řekl jen: "Nic." Ptala jsem
se ho, jestli je naštvaný kvůli mně. Ale odpověděl, že to nemá se mnou nic
společného a že si nemám dělat starosti. Když už jsme jeli domů, řekla jsem
mu, že ho miluji, ale nevěnoval tomu pozornost. Jednoduše nechápu, proč mi
neřekl: "Také tě miluji". Když jsme došli domů, cítila jsem, že jsem ho
ztratila a že už se mnou nechce nic mít. Jen nepřítomně seděl a koukal do
prázdna. Pak jsem si šla lehnout. Přišel o 10 minut později a k mému
překvapení zareagoval na mé něžnosti. Pak jsme se milovali. Avšak stále
jsem měla pocit, že je svými myšlenkami daleko ode mne. To bylo na mne
příliš, tak jsem se rozhodla, že si otevřeně promluvíme, ale on již spal.
Než jsem usnula, tak jsem plakala. Nevím, jak to půjde dál. Jsem si skoro
jista, že má jinou. Pak můj život nemá skoro žádný smysl.

Jeho deníček



Baník sice prohrál, ale večer jsme si prima zašukali.

Bouře

   Člověk by řekl, že když jí bude sedmnáct let, bude už rozumná holka. Ale kdepak. Ona se prostě nedokáže smířit s jeho odchodem. Dívá se na televizi, zničehonic ji vypne, zhasne světla, otevře okno dokořán, lehne si na jeho prázdnou postel a jen poslouchá, jak venku běsní bouře. Pláče. Pláče a neví proč. Neví, proč jí připadá tak hrozné, že odešel. Vždyť už byl velký. Měl na odchod plné právo. Jenže ona je sobecká. Jako spoustu dalších lidí by ho nejraději měla jen pro sebe, chtěla by ho mít po svém boku snad navždy. Chtěla, aby ji stále rozesmíval svými vtípky, aby si s ní stále povídal o všem možném, aby s ní stále prováděl tytéž hlouposti, jako když byli děti. Chtěla by toho hrozně moc. Chtěla by zpátky své bezstarostné dětství. Dětství, které se ozývá i nyní, kdy její hodiny téměř odbily sedmnáctý rok. Dětství, které se s jeho odchodem o další mohutný krok vzdálilo. A s tím se ona nedokáže smířit. Odmítá přijmout, že každodenní jedinečné zážitky se zúží na nepatrou část roku. Ví, že je to normální, ví, že to je život a jeho pravidelný koloběh, ví, že ho zase uvidí, že se budou vídat dalších nespočet let. Všechno ví, ale nedokáže přijmout. A tak leží na opuštěné posteli, poslouchá bouři a pláče za svého velkého brášku, který prostě odešel.

horská dráha života

   Začátek, klid, ale teď - pozor pozor, začínám se rozjíždět! Nahoru, nahoru, tam to bude skvělé, ano! Jsem nahoře, jsem šťastná, nevšímám si té propasti přede mnou, užívám si radosti, ale ouha, ve chvíli největší euforie přichází náhlý zlom a hluboký pád... Jsem dole, jsem nešťastná, co si počnu? Nevidím světlo, co budu dělat, proboha, ale co to, jako bych opět stoupala, ano, je to skutečně tak! Opět vzlétám k výšinám jako orel a připadám si jako Největší člověk na světě - jenže sotva začnu stoupat a užívat si opětovného návalu radosti, znova přijde hluboký pád a já opět nic nevidím, opět jsem míň, než ten nejubožejší červ, připadám si hrozně. Ale už to opravdu trvá hrozně dlouho, pořád a pořád a pořád a stále jsem dole a naděje už nadobro mizí, ale... zase! Stoupám! Hrnu se do výšin a veselí prostupuje celým mým Já, mám se naprosto skvěle, nikdo mi nemůže ublížit, všechno bude fajn, nic se nezkazí a pokud zkazí, nestálo to za to, protože já, já jsem nahoře a chci tady zůstat! Ach ne, zase začínám klesat, přichází melancholie, nostalgie, marná touha po tom, co mohlo být a nebylo... STOP. Stojím. Zjišťuju, že jízda je u konce, co teď? Pane, tady máte peníze. Dám si ještě jednu jízdu. A pak možná ještě jednu a jednu... A víte co? Já tady budu jezdit, dokud neumřu. Právě jsem totiž zjistila, že tahle zatracená horská dráha je můj život a já bez ní nemůžu být. Už nejsem malá holčička, už mi nestačí se pořád dokola vozit na kolotoči a pořád se jen smát, protože tenhle kolotoč nikdy nezastaví a já se budu moci smát navždy. Nestačí mi to, nemůžu pořád zůstávat na jednom místě a jen se točit dokola. Kdepak, já jsem se rozhodla pro horskou dráhu. A vlastně - měla jsem na výběr? Možná to byla ona sama, kdo si mě posadil do svého vozíku. Ano, takhle to asi bylo. Ona mě vtáhla do toho víru veselí a smutku a všech těch dalších pocitů. Ale co to? Jakýsi červík mne nahlodává a stále říká, že jen to jen atrakce, ať to sakra neberu tak vážně. Ten červík... jako by se ozýval z mé nohy! Podívám se. Ale ale ale, co to nevidím...! Má noha zůstala uvězněná v kolotoči. Aha, to bude ono. Vždyť je to hlas... Hlas mého dětství, které stále sní. A já mu naslouchám. Naslouchám vnímavě... a ráda. Jen ta horská dráha mne pořád táhne pryč.

 

 

                                        $$OBR246574$$