Dobré ráno, dobrý den, dobrý večer.
.
Tento článek začínám psáti v 1:11. Jaký to poetický čas! Čas něco si přát. Stejně jako před hodinou a jedenácti minutami, kdy jsem říkala milému, ať si něco přeje, a on si přál, abych ihned začala číst. Tak jsem mu četla a on dříve či později usnul.
.
Dnes (chápej včera) byl věru nezajímavý den. Okolo půl deváté ranní jsem se probudila a nemohla znova usnout. Vstát jsem nemohla, neboť je v okolí nebezpečně častý výskyt velikonočních koledníků, se kterými bych mohla přijít do styku, a, co je hlavní, je přeci poslední den prázdnin a to už jen tak z principu nemohu vstát brzy. Po půlhodině převalování jsem konečně opět usnula, načež mě s hlasitým výskáním přiběhl vzbudit můj čtvrt století starý bratr dožadující se mé zadnice. Že to zní divně? Co už, to bejvá.
.
Na oběd jsme měli jehněčí s kuskusem. Popravdě - jehněčí moc nemusím. Z určitého úhlu pohledu je to i jakýsi kanibalismus, jestli mi rozumíte. A co se kuskusu týče, je to prostě kaviár bez chuti a hotovo. Těšila jsem se na salát, leč mamá jej zalila čímsi olivovým, a olivy já už vůbec nemusím a tudíž jsem si vychutnala alespoň sklenici pomerančového džusu. Nechci ovšem jakkoli znevažovati kulinářské schopnosti své mámy, stále je to nejlepší kuchařka, co znám. Přestože jí švagrová decentně přišlapává paty.
.
Po obědě jsem se ponořla do huňatých kožichů naší zvěře a lovila klíšťactvo. Je to krása, mít za domem les, avšak je to i peklo, mít za domem les. Denně ze psa a minimálně z jedné kočky vytahovat okolo dvaceti klíšťat, to věru není žádná zábava.
.
Zábava začala, když mé řidičsky způsobilé já odváželo mou pramáť domů, tudíž ze Slezské do Výškovic. Pamatuji si to přesně, bylo to při výjezdu z Bohumínské na Rudnou, kdy jsem nedobrovolně a velmi, velmi neprozřetelně prozradila, že nevolím levici. Následoval rudý výlev, při němž jsem se mimo jiné dozvěděla, že patřím bezi buržoazisty (ne, nevím, jak je to slovo správně, avšak uklidňuje mne, že jej i pramáť zkomolila), podvodníky a milionáře, neboť jen takoví lidé sympatizují s pravicí, že absolutně neznám historii naší země (neklepl byste ji, pane Výstrk?), neboť vzdělaní lidé ví, že levice je dobrá, že pramáť jakožto dítě z dělnické rodiny by si NIKDY nedovolila takto se zpronevěřit vůči své rodině - a podobně. Chvíli jsem se snažně hádala, avšak je zhola nemožné umlčet ústa komunismu, a tudíž jsem to zakončila rázným "Promiň, babi, ale já už se o tom nechci bavit," přičemž jsem si uvědomila, že onu větu v poslední době používám přespříliš často, akorát místo babi je tam Afro nebo něco jiného. Tak či tak, po dalších deseti minutách se mě babička ohleduplně zeptala, zda mě svým hovořením nerozptyluje. Se slzami vzteku v očích, decentně schovanými za slunečníma brýlema, jsem se neméně ohleduplně usmála a pravila, že ne. Naštěstí už pak mluvila jen o počasí.
.
Lehce konsternována jsem zneužila otcova auta (promiň, tati) a projela se o kousek dál. Nebyla jsem tam snad deset let. Jsou tam rybníky, hrozně moc rybníků, a na nich labutě a kousek dál koleje. Hrozně často jsme tam chodívali s dědou, když jsme byli malí. Děda mě vedl za ruku, krmili jsme labutě, chodili ke kolejím a já vždycky doufala, že pojede vlak, protože mě hrozně bavilo počítat vagóny. V paměti mi též uvízlo, jak jsme jednou na břehu rybníka spatřili sedět malé, černé a chundelaté ptáče, a já jej hrozně chtěla pohladit, ale děda řekl ne, že by ho potom maminka nechtěla. A krátce potom jsem četla pohádku O ošklivém kačátku a byla jsem moc ráda, že i z našeho malého, černého a chundelatého ptáčete jednou vyroste krásná labuť, kterou třebas budeme jednou taky krmit. Ale děda brzy umřel.
.
Všechen ten vztek vygumovala nostalgie, přátelé v modrobílé krabičce mi nestačili, potřebovala jsem verbální kontakt. Milý to nezvedl, milá to zvedla, byla šťastná a já byla šťastná, že je šťastná. Během telefonátu mě mírně vyděsilo bezhlavé labutí tělo plovoucí po hladině rybníka, avšak labuť byla seriózní a po chvíli ztracenou hlavu vylovila z vody, což mě uklidnilo. Labuť mě naopak začala fascinovat, neboť to, co dovedla s nohou, nesvede ani J. Laboure, a vůbec. Posléze jsem se dovolala i Brňákovi v Praze, momentálně na chalupě na Vysočině, a tam u těch rybníků bylo hrozně krásně. Po cestě domů jsem neopomněla zkontrolovat to veliké čapí hnízdo na jednom ze sloupů, které sledujeme již od mých raných let, nejprve s babičkou a dědečkem, pak jen s babičkou a dnes už sama. Pan Čáp dosud není doma.
.
Jedna hodina třicet tři minut, to znamená dvacet dva minut na napsání několika málo zbytečných odstavců. Čas pádí, čas leti, těžko ta léta vrátíš zpět, tjampadam, kráčím sdílet lože s Borisem Vianem a posléze pouze s vlastní přebujelou fantazií. Zdravím Vendulku do jůesej a hrozně se na tebe těším, babo. *
(čas pro nezbytné znovupřečtení a korektůru je delší, než se zdá. a chválabohu za mé prozřetelné uložení textu do wordu - tahleta nadžená svině mi totiž opět celej článek smazala a chtěla by znovu. jenže ctrl + c, ctrl + v a máš to, potvoro.)
