Co by se stalo, kdybych dnes v noci umřela? Co by se stalo?
Co?
Lidé by plakali, určitě by plakali, měli mě rádi. Plakala
bych já sama za svou ztrátu? Plakala bych? Plakala bych pro ty ztráty, které
dělám zaživa. Jak mohu ztratit něco, co jsem ještě nenašla? Jsem sama, hrozně
sama, nikdo nikde není tak sám jako já, jsem sama a jsem ve své samotě
královna. Jediná naděje na únik je přijmout to, přijmout tu svoji samotu, kvůli
které bych si rozflákala hlavu o zdi tohohle baráku, nemám se ráda, ne, nemám
ráda to, co se ze mě stalo. Proč nemůžu jen tak být a nepřemýšlet a mít křídla
a umřít?
A plakala bych, kdybych umřela?
Plakala bych pro ztrátu sebe sama?
---------
Co by se stalo, kdybych dneska umřela? Kde bych se zítra
probudila?
Kdo bych byla zítra, kdybych dneska umřela? A jak víme, že
zítřek není mrtvý, protože ještě nepřišel? Co když jednoho dne opravdu
nepřijde? Co když to nejsme my, kdo umírá, co když prostě jen pro každého z nás
jednou umře svět?
Jednoho dne ke mně sestoupí Bůh a vrazí mi tak silně, že
spadnu z obláčku své hlouposti a začnu krvácet z úst. On se pak vrátí tam, kde
má být, a opět navždy zmizí z mého světa. A já, já se pak jednoho dne možná
proberu.
Toho dne se na sebe budu dívat do zrcadla déle než dnes.
Toho dne to nebude tak bolet. Nebude to bolet.
Dnes to nebolelo. Nedá se mluvit o bolesti. Nedá se mluvit o
ničem, když mluvím o prázdnu. Prázdno nemluví, když nemusí. A když musí, stejně
nemluví, jen bolí.
Co se stane ze zítřkem, když dnešek umře dříve než
včerejšek?
A co se stane s mým světem, až umřu? Uvidí ho ještě někdy
někdo? Umře se mnou i celý můj svět? Má mě to těšit? Copak můžu takhle pohrdat
svým světem, když jsem jediná na světě, kdo ho má?
Copak se vůbec můžu ptát, kdo budu, až umřu?
Copak se vůbec můžu ptát, když znám všechny odpovědi a
všechny dávají smysl?
Uhoď mě silně, až za mnou přijdeš, pane. Už jen za to, že tě
neoslovím velkým písmenem. Uhoď mě silně, ať na zemi zůstane trocha mojí krve.
Nikdo ji neutře, vím to. Jedině já, možná, jednoho dne, ale když se o to
pokusím, uklouznu a praštím se do hlavy. A z hlavy vyteče trocha krve a zůstane
na chodníku hned vedle skvrny krve z mých úst. Zůstane. Vím to, protože nikdo
jiný to nemůže udělat, nikdo jiný si té kaluže nevšimne, protože ostatním zůstane
neviditelná, jen já, jen já o ní budu vědět a já budu chtít, ať tam zůstane.
Všechny ty stejné kaluže, do kterých by se mělo se smíchem
skočit, až se rozstříknou všude okolo.
Už zase cítím sílu. Jsi milý. Jsi milý, že když potřebuji
ublížit, pohladíš mě. Ani nevíš, jak jsem ti za to vděčná. Ale ty vlastně asi
víš všechno. Já vím, já taky. Já vím, že si nezasloužím krvavou ránu, protože
dělám, co můžu, i když zrovna nemůžu. Já vím, že všechno vidíš. Já vím, kdo jsi
a vím, že víš, kdo jsem já. Jen mě mrzí, že sama na to přicházím tak pomalu.
Mrzí mě, že jsem se do toho zrcadla nedokázala dívat déle.
Mrzelo by mě, kdyby v tu chvíli můj život skončil.
Mrzí mě, že nemáš ruce, kterými bys mě objal a mrzí mě, že
to tak moc potřebuju, přestože je to naprosto lidské.
Mrzí mě, že i nelidskost je lidská.
Mrzí mě, že máme tolik únikových cest a mrzí mě, jak často
je využíváme. Mrzí mě, že si uvědomujeme, jak moc to není dobře, a přesto si
nedokážeme pomoci.
Mrzí mě, že bílá potřebuje černou, aby mohla být bílá, ale
spíš mě asi mrzí, že se s tím navzdory nevyhnutelnosti nedokážu tak úplně
smířit.
Mrzí mě, že ta cesta ke konci je tak těžká a mrzí mě, kolik
lidí nevidí, co by vidět mohli, avšak sama kázat nemohu, když můj kostel
chátrá.
Stejně mi přijde hezké, že i přes všechnu tu nesmyslnost to
jednou za čas dá dokonalý smysl a že i když je to tak těžké, pořád se snažíme.
Aspoň nějak. Aspoň nějak.
A přijde mi hezké, že když se konečně rozhodneš propadnout
tomu celým svým já, uvědomíš si celé to nekonečno věcí, co tě mrzí, celé to
nekonečno, co tolik mrzí - a na konci máš z toho všeho překvapivě hezký pocit.
Překvapivě hezký pocit.
-
(Mám ráda ty chvíle, kdy se mi chce umřít. Probouzí to ve mně život.)
-
(Mám ráda ty chvíle, kdy se mi chce umřít. Probouzí to ve mně život.)
