pondělí 19. prosince 2011
Psaní do nebe pro pána, který tam je, i kdyby nebe neexistovalo.
Tak jste nám včera umřel.
A víte co? Už dlouho jsem neviděla, že by lidé tak intenzivně něco svorně prožívali. Fakt.
Celý ten dnešní den začal jedním velkým smutkem, protože mě probudila právě zpráva o Vašem odchodu. Brečeli jsme, a brečelo nás hodně. Ale postupem dne jsem začala pociťovat i takovou... chmurnou, melancholickou radost. Protože to, že Vás tolik lidí oplakává, přeci znamená, že si stále ještě dokážeme vážit těch hodnot, které už málokdo dokáže vyslovit bez nadneseného úšklebku.
Pravda. Láska. Víte co? Já si to taky myslím. Ale bojím se, bojím se to říct nahlas, nejde mi to. Nechci to na nikoho svádět, ale - doba mi prostě nikdy neřekla, že se o pravdě a lásce má mluvit nahlas a pevně, upřímně. Ale nebojte, pane prezidente – bojuju! Zvláštně po včerejším dni, kdy Vaše slova citují celé širé davy nás, cynických zbabělců. Mám radost. Chápete, co jste dokázal? Alespoň na chvíli jsme shodili denní tváře a ukázali, že máme city. A že výrok, že pravda a láska vítězí, se dá říci i bez toho úskočného, ironického podtónu.
Myslím, že to jednoho dne taky dokážu, pane.
Myslím, že jo.
Svět mi dopřál probrat se a zjistit, že láska fakt existuje, a že je to něco tak – tak –
Však Vy víte. A proto vězte, že vím i já.
Jo.
Jednoho dne to taky dokážu.
Chtěla bych být jako Vy.
Protože Vy, ať jste dělal cokoli, kdekoli a pro kohokoli – vždy jste byl především člověkem.
Včera jsme pro Vás plakali a plakalo nás hodně,a zdaleka jsme ještě plakat nepřestali.
A já mám hroznou radost, že všichni pláčem, protože to dokazuje, že lidskost je nakažlivá.
Chtěla bych umřít jako Vy.
Ani ne jako slavný politik či dramatik či cokoli-tik.
Ale zemřít s vědomím, že ať jsem dělala cokoli, byla jsem stále člověkem.
A já se budu snažit. Budu.
Budu.
Ahoj, pane prezidente.
Měl jste pravdu a my to víme.
Váš člověk.
čtvrtek 8. prosince 2011
O snění neviditelných.
Nocovala jsem u svých prarodičů. Bylo to před mnoha lety. Pak dědeček umřel a babička od té doby spává sama. Z těchto přenocování si pamatuji ten pocit.
Uložili mě do postele, která byla v pravém úhlu s další, prázdnou postelí. A ve vedlejším pokoji spolu seděli oni dva a sledovali televizi. Možná, že jeden z nich šel dříve či později spát. Na tom nezáleží. Byli spolu. Sledovali televizi a její zvuk ke mě doléhal přes zavřené dveře. A právě ten zvuk, ty hlasy, ve mě vyvolávaly ten tak zvláštní pocit. Vyvolávaly a vyvolaly.
Zůstal mi dodnes. Když ležím v posteli a přes dveře či zeď slyším doléhat hlasy. Ať už živé nebo neživé. V těchto chvílích jen ležím, poslouchám a mám ten pocit.
Kdyby v tu chvíli někdo přišel do mé ložnice, neviděl by mě.
V těch chvílích bývám neviditelná.
V těch chvílích bývám sama.
Na sklonku obyčejného dne jsem ležela a přes zeď poslouchala hlasy. V pokoji nikdo další nebyl. Ani já. Jen jsem ležela a opět měla ten pocit.
A za chvíli se mi roztekly končetiny.
Rozplynuly se ve vzduchu, v peřině, ve světě. Má mysl zbloudila do míst, kde není důležité mít končetiny. Kde není důležité nic. Jen tvůj pocit. Létala jsem skrze hmotu a nic. Věděla jsem, že se mé končetiny roztekly. Věděla jsem, že je to starost. A také jsem věděla, že jsem sama, že jsou všichni sami, že jsme sami všichni společně.
Přes zeď doléhaly hlasy a já se opájela neviditelností.
Nahlédla jsem pod svou rozplynulou ruku a nalezla zapomenutého člověka. Plakal, protože zapomenut nebyl. Plakal, protože si tak usilovně přál být zapomenut, že nebyl, byl jen nepochopen, odmítnut a velice dobře pamatován.
Řekla jsem mu, ať poslouchá hlasy za zdí. Učinil tak, ale neměl žádný pocit a nebyl neviditelný. Neměl pocit, protože neměl pro koho, a nebyl neviditelný, protože by to bylo zbytečné.
Otřela jsem nám slzy a zadívala se jinam a věděla jsem, že i když budu chtít sebevíc, nezapomenu na něj, a že pak ten pocit, který cítím, když slyším za zdí hlasy, bude i pro něj.
Hlasy utichly, usnuly, protože lidé usnuli, já otevřela oči a obyčejný den skončil.
Když dědeček umřel, přestěhovala se babička do menšího, kde je postel a televize v týž místnosti a za zdí je jen okno a za ním výhled.
Vyhlížím nějaký smysl, ale – ten chápu, jen když jsem neviditelná.
A mé končetiny objímají společnost osamocených.
pondělí 5. prosince 2011
motáky zvěstnému. lehce intimní žal.
Je mi smutno, a tak Ti píšu. Není to dlouho, co jsme se rozloučili, roztrhli, a mně je strašně smutno. A jsem strašně šťastná.
I’m so happy that this jigsaw of tonight doesn’t need any sense. Everything’s done already.
A noc jede vlakem kupředu.
Vlak samotářů, co v kupé nejsou sami, a protože už uhánějící noc nesnesou, spí, nebo se tak jen tváří a je jim teskno. V téhle zimě.
In this endless train of high hopes and low dreams. Rise, my dream, hide my mind, become the sea. Drown everyone who refuses to look out from the window saying It’s just a wall.
Světla za okny možná nejsou světla, ale jen jejich odrazy. To netíží, neb svítí tedy na protější straně. Všechny sny, které si nikdo nezapamatoval, se tisknou k listům stromů, a možná shoří, možná je zabije zima, možná shnijou,
a možná dají růst něčemu novému.
Vlakem prochází šedý vlk, nahlíží do kupé
- a asi je spokojen. Měsíc je jen jeho.
Ať si to myslí.
Je noc, čas ubíhá, rychlost se zmenšuje, vzdálenost válčí s únosností, rychlost se zvětšuje, zítřek též.
Hranice niterného křiku.
Nokturno odtržené poloviny.
Odpovědi, které nepotřebují otázky.
Nokturno elastické lásky.
5/11, 0:17.