uprostřed drogové euforie říká - celej svět je úplně špatně, uvědomuješ si to? úplně špatně. -
- uvědomuju. víc než cokoliv.
a pak tančí až do rána, neuvěřitelného rána. neuvěřitelného svou uvěřitelnou obyčejností. jen tak se o sebe otírají a nikdo se neptá proč. nikdo.
proč.
Zdál se mi sen. Byl o chlapci, kterého jsem ve dnech nedávných několikrát viděla a líbil se mi, usmíval se, usmívala jsem se. Drobné radosti života, tyhlety úsměvy. Sen byl jak scénář k přeslazenému romantickému filmu, k dokonalosti, scénář k dokonalému světu. Obvykle si ve snech velmi dobře uvědomuji, že se jedná o sen - tentokrát jsem se ocitla zcela nevědomým aktérem vytouženého příběhu, který mě nejspíš pohltil natolik, že jsem si onu snovost ne a nechtěla připustit. Cítila jsem emoce. Ve snu. Takové, které v životě nezažívám často. Zvláštní.
A ještě zvláštnější probuzení. Jako facka ledovou vodou, opět se ocitnout v tom samém pokoji na tom samém místě. Zoufalá bitva udržet oči zavřené a zůstat ve snu. Nešlo to, samozřejmě. Nic zvláštního. A přece něco - emoce zůstala. Jak hřející něco někde uvnitř. Avšak po chvíli postupné chladnutí onoho něčeho hřejícího někde uvnitř, spíš to studí. Zvláštní pocit. Trochu to bolí. Copak sny mohou bolet? ...
Chtěla jsem si ho zapsat, dokud pamatuju, všechny ty hezké detaily a hezké úsměvy a hezké všechno, zapsat a později oživit tu emoci, upamatovat se... Ale odmítla jsem, nejspíš to není nejlepší nápad. Sny jsou sny, ráno vždycky přijde. Hezké věci se přeci dějí i ve skutečnosti. Tak neztrácet hlavu. Realita! Sakra, realita! ...nechápu, proč to stále tak trochu bolí. Čas vstát.
In dreams begin the responsibilities.
Myšlenky z prvního večera krátce po příjezdu.
Zvláštní pocit; přitom ani nejsem tak daleko. To ta změna. Jsem tam, kde chci být, ale samozřejmě jsem z toho nervózní. Po mnohaměsíční stagnaci je změna jediné, co se mě opět udělá člověka,vrhne mě zpět do všech těch povinností a pravidel, donutí mě být řádným občanem vyspělé civilizace. Nic nechci víc a zároveň nic nechci míň. To ten strach z kroku do neznáma. Pocit začátku něčeho... něčeho dalšího. Cesta dál. Pocit posunu vpřed je nepopsatelný. Osvobozující. Nadějeplný. Ambiciózní. Děsivý. Neznámo.
-----------------------------------
Nejlepší přítel je ten, koho zcela samozřejmě, přesto však nenuceně informujete o šťastném příjezdu, jsou-li vaši rodiče v zahraničí. Cha.
-----------------------------------
Bezpočet přátel, kamarádů, rodinných příslušníků, psychologů... Člověk je v základě stejně vždycky na všechno sám. Bez patosu!
Snad jakoby evoluce hrála karty a my, lidé, byli její eso v rukávu. Jsme nejdokonalejší stvoření této planety. Nejspíš jsme však zároveň i jediná stvoření této planety, která jsou schopna vlastní sebedestrukce. Naším triumfem je náš mozek, naše mysl, duše, cokoliv, naše přemýšlení. Díky myšlení jsme nejsilnější a dokážeme si podmanit vše okolo nás. Díky myšlení se snažíme podmanit sami sebe, svůj vlastní druh. I zvířata zápasí o svá teritoria, o partnery, o vlastní přežití. Je však žene jen jejich přirozený instikt; náš ženou myšlenky na vše, co bychom mohli mít. Vlastnit. Ovládat. Konzumovat.
Myšlenky. Alfa a omega lidského druhu. Blázníme. Pomocí drog unikáme do jiných světů, do světů tak krásných, žez nich nikdy nechceme ven. Končíme v psychiatrických léčebnách. Pláčeme. Máme deprese. Bojíme se. Vadí nám, že si nedokážeme přizpůsobit realitu. Ubíjí nás to. Vytváříme příběhy o jiných lidech, jiných světech, jiných realitách. Někdy z toužebného přání ocitnout se ve vlastní pohádce, jindy ze strachu, že by dotyčná realita opravdu mohla nastat. Přemýšlení nás žene stále kupředu; kdo může vědět, co přijde zítra? Za rok? Za sto a za tisíc let? Přemýšlíme o milionech možných alternativ a bojíme se. Svět je nevyzpytatelný a my to víme a přemýšlíme nad tím. Přemýšlení je to, co nás dostalo tam, kde jsme; přemýšlení je to, co nás zabije. Ať se stane cokoliv.
Lidé v chudých zemích trpí hlady. Nemají televize a internet a noviny a hudbu a knihy a možná nám jich je líto; avšak čím bližší je člověk zvířeti, je i o to šťasnější, bezstarostnější? Znamená čím jednodušší myšlení tím spokojenější bytí? Co když jsou politováníhodní mentálové v blázincích ti nejšťastnější z nás? Kdo by nechtěl být idiot, nestarat se o myšlenky druhých, řídit se instinktem či spontánní myšlenkou? Lars von Trier to ví, a taky ví, že to chce odvahu, kterou většina z nás kvůli zbytečným myšlenkám nikdy nenajde.
Říká to každá druhá hloupá kniha, film, všechno. Že musíme brát věci takové, jaké jsou. Klišé, ale každé klišé se jím stalo z nějakého důvodu. Akt smíření jako vstupenka do dokonalého žití. Je to vůbec možné, smířit se se světem? A jak se vlastně můžu smířit, když sama neznám všechnu pravdu? A nestvořilo by naprosté smíření jen cynickou loutku bez jakékoliv... lidskosti?
...nejspíš je to prostý úděl našeho plémě. Odvrácená strana naší dokonalosti. Samozřejmě že nad vším musíme přemýšlet. Samozřejmě se se spoustou věcí nejspíš nikdy nesmíříme. Budeme se bát, brečet, ubíjet se, utíkat. Jednou jsem člověk a musím se s tím smířit. Jenže ono to pochopitelně nejde. Začarovaný kruh... Moc přemýšlím. A... co bych si nalhávala, bojím se.
Napsáno bezprostředně po shlédnutí 12 opic.
Čtvrtek 9.9.2010, O:48
(vyhrabáno z dávných dob)
Krvinky bílé, červené
Divoké, šťastné, zmatené
Nevidí, neslyší, necítí
Mrtví, bezbranní, bezcitní
Divocí, šťastní, zmatení
Do sítí pravdy lapení
Teplota roste, klesá, ztrácí se
Škodlivé látky křičí, vrací se
Nevidí, neslyší, necítí
Bezbranní, lapeni do sítí
Klidní, smutní, rozhodní
Kráčí a padají do vody
Tělo se brání, ztrácí imunitu
a oni pláčí, hledají identitu
Nevidí, neslyší, necítí
Pletou se králi do nití
A král se směje, jásá, umírá
Nemoc ho sžírá a vžírá se mu do nitra
A přišla smrt a konec a začátek
Apokalypsa, chybějící počátek
Nevidí, neslyší, necítí...
Nejsou a nebudou, Svět se zanítí
Není tu nic a je tu všechno
Nebude nic, když teď máme všechno
Debil kokot čurák pičus zmrd. To všechno na druhou. Samý debilní kecy a výmluvy prostě je to pičus. Všechno jsem to na něj vychrlila venku, v tý zasraný kose, ať můžu hned po tom zdrhnout, bez toho aby mě pak našel a nedejbože začal mít trapně romantický kecy. Řekla jsem mu, že už mě sere a že na něj teda seru a on se málem rozbrečel, ale já říkám Hele neblbni, vole, žádný scény, buď trochu drsnej, chci to ukončit v klidu. A měla jsem chuť mu rozbít hubu a řvát na něj ty nejhnusnější slova na světě a nejlíp ho pak zkopat do němoty a navrch pochcat, protože to by bylo fakt drsný, ale ne, já říkám Chci to ukončit v klidu a tyhlety kecy. Protože to je mnohem drsnější. Si myslím.
Akorát jsem ho nakonec fakt drsným psychickým nátlakem donutila olíznout kovový zábradlí.
Bylo dvacet pod nulou.
Jó, to bylo drsný.
To jsem takhle byla zašitá ve svým doupěti a fakt se mi jako vůbec nic nechtělo, jako ale fakt nic.
A prostě jak naschvál se mi najednou chce na hajzl. A mi se fakt, ale fakt nikam nechtělo. Na stole vidím prázdnou sklinku... Hej tak jako co, se tak přece říká, že zoufalá situace vyžaduje zoufalý řešení... No. A prostě tak.
A jako v klidu, je po problému, že jo... Akorát jsem o chvíli pozdějc dostala fakt brutálního sušáka. A furt se mi nikam nechtělo a na stole byla jen jedna jediná plná sklinka. A ta žízeň byla brutální. No... A prostě tak. Jako jo, trochu nechutný, ale docela drsný, ne?
No, dobrý, no. Lidi, dělám si z vás prdel. Takový hovado jako fakt nejsem.
Tu sklinku jsem vylila do kytek.
Jsem si takhle dolovala cestu skrz hromadu těch bílejch sraček a najednou se naproti mně batolí stará babka, roků snad sedumdesát, a pajdá si o berličce. Drsná babka, říkám si, v tomhle hnusu vůbec vylízat ven.
A vzpomněla jsem si na Tebe, jaks jednou v zimě taky takovou potkal a jaks jí tu berli podtrh a vona slítla a Ty ses hrozně smál. Já Tě za to tehdá zjebala jak psa, protože mi to jako vůbec nepřišlo drsný a dokonce jsem tý babce pomohla. Jó, to byly časy... No, prostě jsem si na Tě vzpomněla.
No, a jak se ke mně ta stařena přibližovala furt blíž a blíž a já furt myslela na Tebe, prostě jsem se jako rozběhla a tu berlu jsem jí nenápadka podkopla a frčela dál. Babka z toho kecla na zadek a já se jako prostě začala tlemit, protože to bylo fakt hustý.
Jako abys věděl, udělala jsem to jen kvůli Tobě, byla to babka na prdeli s věnováním, a díky tomu to bylo jako fakt dost drsný.
Nedávno se nás třídní ptala, jestli jako nechcem udělat dobrej skutek a jít číst malejm nemocnejm harantům nějaký pohádky a takový ty věci, znáte to. Tak si jako říkám proč ne, že jo, vždyť dobrý skutky jsou taky docela drsný. Tak jsem teda šla do špitálu s tou knížkou o krtečkovi, jak se mu někdo vysral na hlavu, ať ty děcka neposlouchaj furt dokola něco o zlejch důchodcích, co žerou děcka, a tak...
No jenže když jsem vlezla do nějakýho toho pokoje, byly tam samý zafačovaný děcka, polámaný ruce, nohy, hlavy a tak, a všecky do jednoho se tvářily jak moje babka po volbách, když nevyhrajou komunisti. Jako fakt to nešlo. Prostě jsem se těm děckám vysmála do ksichtu, fakt jsem nemohla neříct To nasere, co? a vytlemená jak měsíček jsem zas odešla. Fakt to jako nešlo. Aspoň že ňákej chudák nechal před hajzlem stát kriplkáru, nemusela jsem zpátky pěšky. Jó, to bylo drsný.
Ten chlap za barem byl tlustej jak prase a protivnej jak hovno. Jako fakt mě sral.
Tak jsem si natruc objednávala ty největší sračky, odporně se ožrala a celý mu to tam poblila. Drsný, co?
Chtěla jsem zdrhnout, ale začal pyskovat, ať si to uklidím. Co jsem měla dělat, poblila jsem ho taky.
Jó, to bylo fakt drsný.
Hele, víte... Sakra, to je tak trapný.
Já jsem totiž odjakživa nebyla tak drsná jako teď. Prostě, já... No... Prostě jako když jsem byla na začátku puberty, odebírala jsem časák Náš miláček. No.
Ne, není to porno. Bohužel. Je to časák o zvířátkách.
Ne, bohužel to není ani porno o zvířátkách.
(Věnováno ujetosti Veroniky Dombrovské, opileckým fotkám Veroniky Hájkové, šklebům Williama Valeriána a skřekům Jany Mužíkové.)
-
Čus, jmenuju se Agáta a jsem jako docela drsná, no.
Jsem ze skvělý rodiny, kde se maj všichni hrozně rádi a všichni jsou fakt dobří v tom, co dělají. Akorát já toho moc neumim. Proto jsem se rozhodla, že budu fakt drsná, aby to všichni viděli a respektovali mě a moje rodina z toho měla radost, jak mě všichni respektujou.
Takže jsem kvůli té naší supr famílii teda docela dost drsná, no. Akorát mě ti lidi zatím moc nerespektujou. Ale všechno chce čas, že jo, a já cítím, že chvíle mýho velkýho respektu už brzo přijdou. Takže do tý doby budu dělat fakt drsný věci, o kterých vám budu vyprávět.
Víte, když má člověk nějaké problémy, je roztržitý.
Proto když má člověk nějaké problémy, je normální, že instalační cédéčko k tiskárně začne cpát do tiskárny.
