- not swallow in the sea /

Přišla jsem domů.

Pozdravila jsem mámu.

"Tak jak ses měla?"

"Dobře, moc dobře."

A po chvíli jsem se usmála a řekla:

"Jsem šťastná."

A maminka se taky usmála a řekla:

"To je dobře."

 

Maminky se umí hrozně krásně usmívat.

Viva smetanový dance

       

.

.

.

// Coming soon.

5.12.? 5.12.-7.12.? ...

(Da Vinci Code.)

Důmyslný hejtman don Palas de la Moravskoslezsko

" "Měl jsem řadu skvělých žáků. Ti nyní kydají někde hnůj a Palas, takový pablb a protekční dítě, se stal ministrem. Bylo mi z toho smutno, tak jsem napsal premiérovi, aby věděl, jakého člověka si bere do vlády."

Pan Klenor byl jedním ze dvou učitelů, kteří se odvážili dát Palasovi na vysvědčení z maturitních předmětů pětku a současný hejtman tak musel opakovat třetí ročník.

"Byl to protekční lajdák. Jeho otec byl poslanec KSČ a platil úzus, že nikdo z kádrů nesmí propadnout," vzpomíná na sedmdesátá léta pan Klenor. "Jenže on u zkoušek neřekl ani větu. Nemohli jsme ze sebe dělat hlupáky, po ostatních studentech chtít znalosti a u Palase dělat výjimky."

Za Palase tehdy údajně přišel orodovat jeho bratr, který v Bulharsku učil děti diplomatů. "Přišel se mě zeptat, jestli by nešlo, aby Palas prošel," vzpomíná bývalý učitel.

Pan Klenor a jeho kolega však na svém rozhodnutí trvali a za to pak museli nést následky. Oba byli ze školy vyhozeni a přeřazeni do škol v jiných městech."

.

.

.

Celý článek zde

In a dream I was a werewolf.

           

____________________

CocoRosie: Werewolf

Popůlnoční blues o uplynuvším měsíci

Je tomu měsíc a deset minut. Ten den byla premiéra toho, na co jsem dnes - vlastně již včera - vyhrála lístky. Volná vstupenka podruhé; den neméně krásný, noc o neuvěřitelně méně deprimující, obrat situace: 180°. Je to zvláštní. Za pár hodin tomu bude měsíc, co jsem si na svém mokrém polštáři v hlavě malovala to, co bude, a doufala, že se to nikdy nestane. Teď, o měsíc později, si také v hlavě maluju to, co bude, a doufám - ne, věřím, že se to stane. Protože proto a není na tom vůbec nic k nepochopení.

 

-----------------------------------------------------

 

Dnes večer tomu bude měsíc, co jsme si puberťácky zoufaly v Krvavé Mary a kdy jsem se vracela domů s pocitem, že jsi prostě nejlepší. Dnes, o měsíc později, si myslím to samé.

 

-----------------------------------------------------

 

Je tomu měsíc a dvacet tři minut. Ten den byl hrozně krásný.

Za pár hodin tomu bude měsíc. Ta noc byla strašlivá, ten den též, ten večer dokonalý.

A vy dva jste prostě nejlepší a mám vás neuvěřitelně hrozně moc ráda. Jednoho z vás možná i trochu víc a tak... tak trochu jinak.

Miluji blá blá blá

Jeden jistý pan Lennon, kteréhož nemá rád jistý pan meine liebe from Brno, pravil "Miluji život, protože mi dal Tebe. Miluji Tebe, protože jsi můj život". Áno, áno, přehnaně přeslazené, dojímavé a všechny tyhle věci.

 

A jistá inteligentní paní Aguia (čerstvě partnersky registrovaná s Donou) dnes přišla na geniální citát podobného rázu: "Miluji život, protože mi dal Dividlo. Miluji Dividlo, protože je můj život," popřípadě jen o ždibec kýčovitější "Miluji divadlo, protože mi dalo Dividlo. Miluji Dividlo, protože Dividlo je divadlo."

 

Tak. Zamotána do vlastních slov raději končím tento emocíplný, okonenechávajícísuché, radostiistarostiplný výkřik a prchám od vln Internetu.

 

Mimochodem, má poeticko-plagiátorská tvorba se neomezuje jen na citáty, nýbrž i na písně.

"Setkání, Setkání - všechny smutky zahání,

 Setkání, Setkání je lék..."

 

 

         

 

 (picture from DeviantArt)

Nemyslíš, zaplatíš

Drastické a nemorální klipy nebo účinná kampaň v boji proti bezohledným řidičům?

Těžko říct.

Tak či tak, videa dojem nezanechají jen ve velmi, velmi otrlých lidech.

.

.

.

     

.

.

.

                                                                                             - (více) -

X & Y + Z

X: „...no a to jsem ti ještě chtěla říct, Filipe, Pepřík už zase žere a i kožíšek má hezčí, takže to snad byla jen nějaká viróza nebo co. To by zas mělo zajímat tebe, Dane, protože tý virózy je v poslední době nějak moc, musíš mít v ordinaci hrozně narváno, ne? Tuhle mi sousedka říkala, že čekala snad hodinu a půl, než přišla na řadu. To ti musí být hrozné. Na stará kolena se den co den potácet po doktorech a ještě tak dlouho čekat. Co naplat, doktorů je málo, všichni dneska chtějí dělat s těmi počítači nebo podnikat nebo bůh ví co ještě - a na pomoc ostatním nikdo nepomyslí. Pamatuj na má slova, Danieli, jednou se tady složím a než pro mě dojede nějaká sanitka, bude po mně. Beztak bys mi ani ty nepomohl, furt ležíš v těch knížkách a nevidíš, neslyšíš. Pomalu mě ani nepozdravíš. Copak takhle se chová k vlastní sestře?

 

(ticho)

 

X: To jsem si mohla myslet. Asi jsem tady úplně zbytečná. Ani za to jedno slovo vám nestojím. Jen si nemyslete, že mě to tu s váma baví. Kdybych na to ještě měla věk, dávno jsem za hranicema. No jen se tak netvař, Filipe, to, že pomalu ani nejsi schopný si dojít na záchod neznamená, že jsem na tom stejně. Kdeže! Jak já se ještě umím otáčet! Však já vám to jednou ještě ukážu!

 

(pomalu odchází, stále mluví)

 

X: Však jednou uvidíte, čeho já jsem ještě schopná.

 

(odejde)

 

 Na scéně zůstali dva muži, Filip a Daniel. Oba už jsou nejméně pět let mrtví.

/

/

/

                                                                                                                       fakta nebo fikce?

Mění se čas, mění se čtenáři, mění se okolnosti a já se vracím ke dva roky starým článkům.

- Někdy, když stojím v noci sám nad postýlkami svých dětí...

Všude je klid, ale mě ta tma najednou začne děsit. Mívám

pocit, že ten klid je jen zdání, pod kterým se skrývá peklo.

Něco se stane, pak stačí jedno zazvonění telefonu a je po

všem.

- A co když se to změní? Bojím se tomu vystavit své děti. Co

je potká zítra? Ta nevinnost, čistota, všechno, co je na nich

krásné, pomalu mizí... Měli bychom se milovat, žít mimo čas...

v odtržení. V odtržení.

 

 

 - Nějakej chlap. Představ si to, vzorný otec rodiny, intelektuál, vysokoškolský profesor.

   Dneska brzy ráno, když žena odešla do práce, zastřelil obě své děti a pak sebe.

 

 

- Možná měl jenom strach. Ne tak, jak si myslíte. Bál se sám

sebe, ale nejvíc se bál nás všech. Nevím, jak vám to vysvětlit.

Děti miloval nade všechno.

 

 

 

 - Vám všem, celému tomu velkému světu ze srdce děkuji! Děkuji vám! Za ten sladký život! Děkuji!

 - Jdi se vycpat, ubožáku.

---

 Federico Fellini               

                     La Dolce Vita

Aby řeč nestála

V neděli jsem se ve svém triku Viva la vida cítila lehce morbidně. Byla jsem na hřbitově.

Včera jsem během dokonalé a neopakovatelné filozofické debaty zjistila, že nehty hoří. Dokonce to smrdí snad ještě více než spálené vlasy.

Á propos nehty, právě jsem si okousala nehet na prostředníčku pravé ruky.

Dnes mě coby řidičku poprvé zastavili policisté, nesvítila mi světla. Zdrželi mě asi deset minut, nechali mě i dýchnout a poté bez pokuty odjet.

Afro mi vrazila obrovitánskou facku. Ovšem za to, že nezapomněla text a byla prostě dobrá jí odpouštím.

Na stole mám vlakový lístek Praha - Ostrava. Buí buá bué.

Po prostředníčku pravé ruky nejspíš přijdou na řadu i další. Dlouhé nehty škodí Vám i lidem ve Vašem okolí.

 

 ...

 

Inu, povinnosti volají. To já vám tu jen tak zavodotryskovala, aby řeč nestála.

Zdravím Vendulku do USA a prosím, aby za mě poslala gratulaci a pusu panu Obamovi.

Zdravím pana Carlose Martíneze za to, že je tak skvělý mim a líbily se mu mé oči.

Zdravím Vítečka do Brna a prosím, aby za mě poslal nadávky a nakopnutí svému taťuldovi.

Zdravím též Adélu do Brna, protože se jmenuje stejně jako já a je prostě dobrá.

Zdravím též Ševu do Brna, neboť mi přišla velmi sympatická a půjčila mi stovku.

And last but not least posílám pozdravení a nakopnutí pražským hercům Janu Há za nabízení se v Yellow a Jiřímu Há za to, že se neozval. 

 

Děkuji za pozornost a přeji Vám příjemný let.

Co více říct?

 

       

.

.

.

.

.

.

Začátek je useknutý, já vím.

Ale ta ostatní videa nestojí za nic.

Někdy nějaké natočíme.

Někdy.

One day I'll fly away a rovnou do hlavního města a postavíme si dům

před O2 Arénou,

ale ty se do té doby musíš jmenovat Jordan.

Zima?

Ne, jsem kluk.

Tak trochu soukromý humor, chápete.

Vlastně nechápete, o to přeci jde.

Ale MY chápeme.

A to je hlavní.

A všichni psi budou přestěhováni do Austrálie a Kateřina J.

nám bude volat a ptát se, jak se máme, a my

se budeme mít

dobře.

Nejlíp.

Protože Chris nám bude dělat zahradníka

a

hrát si s námi pexeso

a

bude pořád vyhrávat

a

my ho stejně budeme mít rádi,

protože to je

prostě

Chris.

Oh what good is it to live! Viva la vida a všechny tyhle věci!

Mějte se rádi!

Rath obvinil Topolánka, že mu hýká za zády

 K tomu snad ani není co dodat. Vivat novinky.cz!

                                                           

                              --- O ---

Noci snů svatojánských a dny, kdy hořely nálady

Jak zvláštní to týden mihnul se v obyčejném říjnu.

-

-

-

Prachobyčejné pondělí. Lehce odfláknutá škola, doma událost převelmi udivující - všichni tři sourozenci dobrovolně pracující, hrabající listí, následkem toho převelice potěšený otec náš.

/

Úterý, úterý, úplně odfláknutá škola, odjezd do hlavního města s příslibem divoké zábavy maturujících studentů. Vtipný učitelský dozor dějepisný - "Koutná, Vy prý jste opilá a jdete zvracet! - To není pravda, vůbec nic jsem nepila. - Tak kam jako jdete? - No na záchod! - Tak na co čekáte?" a ještě vtipnější dozor matematický - "Adélko? Tu jsi! Ty prý jsi úplně namol! - Nejsem, Vonášek kecá. - No prý si mám dávat pozor na Koutnou a Mužíkovou. - Ale já opravdu nejsem opilá. - No jen aby." První náznak ponorkové nemoci vůči nejdražším spolužákům se dostavuje již ve vlaku. A aby toho nebylo málo, dozor dějepisný opět vniká do kupé a "Fuj, tu je cítit alkohol, co to pijete, nepijte to, budete opilí, bude vám špatně, budete zvracet, umřete, udusíte se vlastními zvratky!"

/

Pražská středa. Učitel dějepisu potvrzuje, že je skutečně magor v tom nejlepším slova smyslu. Vidíme smějící se hradní stráže, rozmlouvám spolužákům, že ta menší hnědovlasá žena okolo pětačtyřicítky opravdu nebude Kateřina Jacques, dávám si drink za sto dvacet korun. Národní divadlo, překvapivě malé, inscenace překvapivě slabá, herci nepřekvapivě dobří a Honzík Hájků nepřekvapitelně perfektní. Posléze plný rozpuk ponorkové nemoci, neuvěřitelná nuda, není se s kým bavit, je smutné, že se ani po sedmi letech v jedné třídě navzájem neznáme. Drobná telefonní opora, už chápu, kdo z Nich je ten Nejlepší a ještě více se těším na víkend.

/

Děsivý čtvrtek. Ponorková nemoc přesahuje všechny meze, před některými vyloženě prchám. Nekonečné nedobrovolné vláčení ubohé mě po obchodech s oblečením; kaj se, Spolužačko, promrhala jsem další drahocenou část svého života. Večer trocha kultury, míříme na koncert, ale ouha - on nám hoří. Objevuji tu nechutnou vlastnost vlastní většině populace lidské a se zájmem pozoruju hořící majetek Kočkův, blikající sirény, nadšené novináře. V podivně povědomém muži míjícího nás na cestě poznávám Pavla Zunu a hned jsem o něco lepší, potkala jsem celebritu. Zpět na ubytovnu; večer ve znamení hříchu na pár hodin potápí ponorku a všichni si mají co říct.

/

Pátek, ten zvláštní pátek. Speciál pro Vendulku: rozbila jsem hrnek s mlékem, které skapalo na schody až o tři patra níž, při úklidu jsem si pořezala prst a poté vyklopila na podlahu jogurt. Vlak domů s třičtvrtěhodinovým zpožděním, opilý cestující, kterému měla být minimálně nakopána prdel, zdlouhavá cesta, zjištění, že opravdu nemám ráda Jiřího a on opravdu nemá rád mě, konečně home, sweet home, má nejdražší, posléze můj nejdražší. Hurá do hospody, hurá do jiné, hurá do hry na pravdu - zaručený zdroj překvapujících informací o sexuálním životě vašich přátel, hurá domů, o půl čtvrté hurá spát.

/

Sobota, mé první volby, nepříjemná přihlížející komise, žena na zastávce přesvědčující mě o volbě ČSSD. Krásný den, Kofola, ornitologická stanice a dva nejlepší lidé na světě. Poté premiéra, jaro procitá v nevhodně morbidním duchu, všichni jsou smutní a potom veselí, protože po premiéře se nehodí být smutný; o několik hodin později je čas jít domů, nepřekonatelné trio sleduje úchylný film a jí pizzu a netuší, jak hrozná ta noc bude. Líbající se dvojice a pod nimi člověk zdánlivě spící - jenže nespí, krvácí, krvácí ze všech otvorů v jeho těle a pomalu se ztrácí, mizí do nicoty, do prázdnoty, brečí, hodně moc brečí a nevěří ve šťastnou budoucnost. Fakta nebo fikce?

/

Zaražené nedělní ráno, co se vlastně stalo, sen noci svatojánské nebo honba za větrnými mlýny? Loučení a jeden z tria chce, aby bylo toho dne poslední, naštěstí rozhodne se jinak nakonec. Oběd u babičky, bývalé členky sdružení Koňský guláš, domů a zase ven, trio je opět kompletní, leč ospalé, zaražené, bez nálady, sem tam úsměv, v hlavě černý mrak. Jeden odjíždí a Duo mizí v hlubinách hospodských. Horká čokoláda, existenční krize číslo nekonečno, lehký hysterický záchvat, objasnění, vyjasnění, zmatek, trocha zoufání, lehký hysterický smích, těžký hysterický smích, smích, radost, odhodlání ve zlepšení světa. Už nepřemýšlím, kdo je nejlepší, už to vím. Together we will live forever a budeme vařit lidi s houbami a játry a špenátem a budeme šťastné, do konce života šťastné. Přátelství je nevyčíslitelné a nejlepší přátelství neskutečné; přesto existuje.

/

/

A tak sedím s magickými CocoRosie a píšu dojmologii za několik minut končícího týdne a mám umyté zuby a všechna ta pachuť uplynulých dní je dávno vyplivnuta do umyvadla a kanál ji unáší daleko, moc daleko a já jsem hrozně šťastná, protože jsme smutní rytíři Quijoti a jednou spasíme svět.

_________________________________

 

       

Království za stroj času...

... který mě vrátí o týden zpět.

-

-

-

 

... Jo, jsem smutná.

Pardon, že furt otravuju s Coldplay...

... ale tohle je opravdu něco trochu jiného. :D

.

.

I'm driving around in my car -

Dnes jsem jela poprvé s babčou do divadla sama. Tam jsme dorazily v pořádku, vcelku obstojně jsem zaparkovala - no dobře, tak mi půlka auta přečuhovala do vedlejšího místa, no - a šly jsme. Cesta zpět byla překvapivě vyvedená. Přijížděla jsem domů a říkala si, že jsem to ale jela dobře.

Před domem stál můj táta a sledoval, jak úzkou cestou mezi plotem a keři zajedu ke garáži.

Kchrkuá, pravé zrcátko se zanořilo do zeleně.

"Couvni!" prskne obličej za plotem. He, proč?

Čumákem jsem promáčkla vrata garáže. Ou hepy déj!

.

.

     

 

Pozn. č. X

 Na přání - tedy spíše žádost - několika lidí ruším blogovou hudbu.

Viva la improvizace

     

 Od 1:45.

                   ... when you're first time in Prague and you fucked up the song... :)

We used to rule the world - - -

      

.

.

.

Ať žije život! Pulzující masa tisíců zběsile křičí, desátá mexická vlna zvedá ruce ke hvězdám a po valčíku konečně přichází extáze. Přichází Čtyři a tisíce Alenek se ocitají v Říši divů. 

.

.

.

 

.

.

.

Slzy v očích a neuvěřitelně hřejivý pocit radosti a štěstí. Při písni nejdokonalejší nastává moment z očí do očí a vy jste pánové tvorstva, kterým se plní naivní sny. Milujete život a zároveň chcete strašně moc zemřít, protože do tohohle Ráje je vyprodáno na desítky let dopředu.

.

.

.

 

.

.

.

Motýli, záplava motýlů, tisíce světel z mobilních telefonů, divokost zvířat a obyčejná radost obyčejných lidí. Tak neuvěřitelně silná... Návrat do reality? Nemyslitelné. Tíživý kámen kdesi uvnitř, myšlenky zapomenuty daleko, daleko odsud a svět nemilosrdně vtahující zpět. Vzpomínky, nostalgie, nešťastné štěstí a šťastné neštěstí -- closing walls and ticking clocks...

.

.

.

 I used to rule the world

 seas would rise when I gave a world

 now in the morning I sleep alone

 sweep the streets I used to own

.

.

.

     

.

.

.

 We heard Jerusalem bells ringing.

 Přijde mi absurdní, že ses bál zklamání.

 Nejhlubší dík za ten dokonalý den.

 ... 22.9.2008. Viva la vida.

 /už je to tak dávno.../

Auto je v servise, na stole bordel a Baník prohrál.

Táta odvezl auto, kde se mi jakýmsi záhadným způsobem podařilo urvat zpětné zrcátko, do servisu. Prý nic takového ještě neviděli a škodu že musela spáchat nějaká silná chlapská ruka. Pchá.

 

Horoskopy na horoskopy.cz mě nepřestávají bavit. Dnes se zmínili o tom, že jestli se půjdu ostříhat, blablabla, možná mě čeká i delší cesta. Já se dneska opravdu byla stříhat a dokonce v Bohumíně, což je sice od Ostravy kousek, nicméně jsem musela využít vlak. Haha, ale prý že se snažím mít ve všem pořádek. Plochu stolu málem nevidím a stále jsem ještě neodnesla ty tři skleničky, ke kterým dnes přibyla miska od čínské polévky.

 

Dnes se po dlouhé době nic zvláštního nestalo. Teda kromě toho, že Baník prohrál, což je mi popravdě úplně jedno. (ou, zjistí si teď mou IP adresu a adresu a přijdou mě zbít?) Akorát se mnou v trolejbuse jelo podivné přiopilé individuum, které se vedle mého sedadla podivně sklánělo a vydávalo podivně mlaskavé zvuky. Chvíli jsem zvažovala, zdali zvrací, ale naštěstí jen jedl - pardon, žral - jakýsi fast hnus. To mlaskání bylo ovšem tak nechutné, že jsem jej málem pozvracela já. Howg.

 

Co vidí svatý Václav ze sedla?

Všední a přesto nevšední.

Výstava fotografií studentů FAMU zachycuje zorné pole Vaškovo na Václavském náměstí.

Bezesporu zajímavý nápad.

 

                                                        / o /

- jen tak všelijak

Odnáším tři prázdné sklenice ze svého stolu a doufám, že dosud horká čínská polívka žádnou škodu nenapáchá.

 

Za hodinu se jedu stříhat. Musím. Má mamá evidentně nemá smysl pro hippies.

 

Á propos mamča, ta umí vždycky přijít v pravou chvíli. Když jsem se po únavném včera uložila do postele a zhasla světlo, otevřely se dveře - zasekl se jí počítač. Poradila jsem Ctrl + Alt + Delete a doufala, že už se nevrátí. Kdeže. O minutu později je  zpátky a že se stále nic neděje. Co zbývalo, musela jsem vstát a milovaný přístroj odtentovat. To bejvá. Co už.

Ze života šťastlivce aneb Skleničky a zrcátka a všechny tyhle věci

Čtvrtek večer. Na stole mám nachystané již nepotřebné učebnice autoškoly určené k vrácení Nutriční hodnotě. Přináším si sklenici s čajem. Bum, šplouch, učebnice už nikdy nebudou jako dřív. Báro, zabiješ mě?

 

Pátek. Kupuji si novou knihu. Večer jdu do divadla, s neuvěřitelně šťastnou náladou se vracím domů. Ejhle, telefonát, hodina a půl srdceryvných vzlyků. Jo jo, chlapi jsou svině, Jani. Dobrá nálada odletěla do teplých krajin. /To není výčitka, opravdu!/

 

Sobota, brigáda. Vstávat v pět a hurá do nechutně mrazivého dne. Samozřejmě se málo oblíknu a a téměř do jedenácti v noci umírám zimou. Hladová okamžitě usínám.

 

Neděle, opět brigáda, opět vstávat v pět. Marná snaha pozřít něco jako snídani, žaludek se vzpouzí a posílá dál, doslova do hajzlu. /Ne, fakt to není začínající bulimie!/ Stále hladová, nicméně alespoň teple oděná vyrážím. Přes den se mi podaří shodit poličku a zlomit jeden perník. Pravidelně lidem vracím o padesát až sto korun méně. Plus sto padesát osm nejrůznějších drobných kiksů. Večer, domov, přináším si na stůl sklenici s džusem. Bum, šplouch, kap kap na batoh a rovnou na novou knihu. A na studijní průkaz, který ještě čeká návštěva ředitele. Jupíjahou.

 

Pondělí ráno. Škola naštěstí na deset, nicméně zjišťuji, že se mi opět podařilo nařídit si budík o hodinu pozdějc. Kvapím ven bez snídaně, stejně přicházím pozdě. Následný telefonát od Jane, ve škole se zdržím sotva půl hodiny a zase odcházím; můžou vlastně maturanti takhle kašlat na školu? /Mami, tati? Doufám, že to nečtete. Bratře? Ty to asi čteš, tak pššt!/ Relativně spokojený den.

 

Úterý ráno. Budík nařízen dobře, leč opět nestíhám - pozdní příchod. Po škole si jdu vyřídít ISIC kartu, ale ouha - nechala jsem doma potvrzení o studiu. Vyrážíme s Terezkou do kina na Máj. Přijdem a co nevidíme v programu: "Mimo úterý". Dvě a půl hodiny trajdáme obchodním centrem a nakonec jdeme na Mamma mia! - dokonalost! Celou cestu domů protančíme a prozpíváme. Doma zjišťuji, že se mi nějakou šťastnou náhodou povedlo utratit téměř všechny mé peníze. Hurá.

 

Středa večer. S babčou do do divadla. Po divadle přijíždí bratr; řídím však já, už šest dní mám totiž řidičák, haha. Klasická příprava - sedadlo, zpětné zrcátko... Po pěti minutách cesty bum, zrcátko upadlo a ani zaboha si nedá říct a nejde zpátky. Je tohle normální? ...Bude čtvrt na dvanáct, mám žízeň, ale bojím se přinést si pití. Bude čtvrt na dvanáct, v obýváku sedí naštvaný táta s bolavými zády a upadlým zrcátkem a ve svém pokoji sedí polospící štastlivec, který se asi bojí zítřka. 

 

(Ctrl + A, Ctrl + C, články už se mi párkrát samy od sebe smazaly.)

 

...

 

 (A jéje. Teď jsem si vzpomněla, že jsem rodičům zapomněla říct o třídních schůzkách. Kdy že budou? Aha, dneska...)

 

...

 

(Ctrl + A, Ctrl + C. Jistota je jistota.) 

zakládající člen -

Klávesista Rick Wright zemřel v šedesáti pěti letech na rakovinu.

Byl jedním ze zakládajících členů skupiny Pink Floyd.

Emo plyšáci?

 Já vím, já vím, emo už je hrozně ohrané a všechny tyhle věci, ale tohle -

 

Já z toho jednou umřu. Smíchy.

 

                                                       uajíh

Poslední - !

Achich ouvej.

 

Co mělo přijít, přišlo.

Před pěti minutami skončil poslední den mých posledních středoškolských prázdnin. A za rok --- ?!?

Jak na věc

Vážení pánové, co jste aktuálně na ocet, mám pro vás nepostradatelné rady pro to, jak sbalit slečnu po ICQ. Prosím odvážlivce, co to vyzkouší, aby dali vědět o výsledku!

 

                                                                     >> __ <<

- a je to pryč.

Jen si to představte.

 

Už nějakou dobu si v mobilu schraňuju zvláštní textové zprávy, které jsou buď hrozně vtipné nebo mi prostě jen něco či někoho připomínají -- a rozhodně nepřicházejí každý den. Nejstarší z nich pochází z ledna loňského roku. Teda, spíše pocházela.

 

Protože ten debil mobil udělal NĚCO a všechny jsou pryč.

Inu, aspoň mám o důvod méně se pitvat ve věcech minulých a dávno zapomenutých.

Trezor

 Věnováno všem mým spolužákům, kterým jsem přislíbila zaslání odkazu - a vlastně i těm, kterým jsem to neslíbila :))

.

.

.

     

.

.

.

Věcná, věcná! Pokud má někdo stále potíže se současně hrající hudbou blogovou, stačí kliknouti na tlačítko Zastavit (v horní liště vedle Aktualizovat a Domů). Enjoy!

Přání

Seděli a zírali na televizi. V očích se jim blýskal vztek a snad zklamání - ano, zklamání. Pochopila jsem. Jejich jediné dítě opět zklamalo jejich očekávání. Odešla jsem a zamkla se v pokoji. Nenáviděla jsem sama sebe za to, co dělám. Nesnášela jsem se kvůli svým rodičům, kterým jsem nebyla schopna vyjít vstříc. Nedokázala jsem být taková, jakou mě chtěli. Připadala jsem si jak to největší nic pod sluncem. Chtěla jsem zmizet do neznáma. Zemřít, vypařit se, propadnout se do země -
zmizet. S plačící duší jsem usnula a přála si, ať přes noc zmizím.

.

.

.

Když jsem ráno vstala, obloha byla podivně šedá a jakoby bez života. Stejně tak i můj pokoj vypadal šedivě a neživě - než jsem si po chvíli všimla, že je celý pokryt tlustými nánosy prachu. Jakoby v něm mnoho let nikdo nežil. Byl víkend, hodiny ukazovaly jedenáct hodin a všude kolem bylo nepřirozené ticho. Musela jsem vidět rodiče.

Seděli a zírali na televizi. Z jejich očí se nedalo nic vyčíst. Jakoby byly také pokryty prachem a pavučinami. Jakoby za nimi vyhasl život. Mě si vůbec nevšímali. Nechápala jsem to.
Jen - jen na stole byla má fotografie v černém rámečku a hořící svíčka.
Znova jsem se zahleděla do jejich očí. Pod nánosem prachu a pavučin bylo to nejhlubší zklamání, jaké jsem v nich kdy viděla. Jen místo vzteku v nich byl smutek. A já pochopila, že jsem jim nikdy nemohla ublížit víc, než svým posledním přáním.
Lehla jsem si do postele a usilovně si přála, aby vše bylo jako včera. Budu lepší člověk. Už jsem pochopila.

.

.

.

Otevřela jsem oči a vše bylo jako dřív. Obloha modrá a veselá. Můj pokoj prozářený sluncem, voňavý, útulný. Musela jsem vidět rodiče.

Seděli a zírali na televizi. Včera. Dnes ne. Nikdo nebyl doma. Zavolala jsem sestře své matky. Řekla mi, že když jsem se doma rok neukázala, mysleli si, že jsem mrtvá. Odstěhovali se. Daleko, daleko, nikdo neví kam, adresu nenechali. Chtěli žít jiný život. Nechápala jsem to.

Ale pak jsem se podívala do zrcadla a oči jsem měla jakoby pokryté tlustou vrstvou prachu a pavučinami a jakoby v nich nebyl život. Pochopila jsem. Mé přání se splnilo, zmizela jsem, a teď -
Už je pozdě.

Why does...

Alkohol

 Vzpomínám, jak před pár měsící babička v divadle prohlásila: "Adélce bude za chvíli osmnáct, to už MŮŽE vypít půl sklenky vína." Naivka. Ono je to sice na jednu stranu poměrně smutné, ale vzhledem ke klesajícímu věku poživatelů alkoholu i úsměvné. Někteří se s tím ovšem stále nedokáží smířit...

                                                                 --> || <--

Spontánně

Tak, a je to zase za námi.

.

.

Skončil další fet prominentních hostí
múzy měly slet, také vína bylo dosti
všichni kouzelní a krásní, každej ztělesněná ctnost
byl to príma fet, já byl také host

.

.

Byť nedaleko od domova, přesto neuvěřitelně daleko. Mimo čas, mimo realitu. V našem zvláštním světě, který cizí nepochopí. Cigarety, alkohol, marihuana a divadlo. Hlavně divadlo.

.

.

Byl to dobrej fet, prsty na hmatníku
běhaly tam a zpět, víno sládlo na jazyku
každej prožil velkou lásku, každej, kdo ji prožít chtěl
byl to príma fet, mládí patří svět

.

.

Čtrnáct dní s nejasnou perspektivou, pouze s vědomím, že NĚCO bude. Musí být. Týden hloupých her, nekonečné diskuze, netrpělivost, hádky. Pak hrad, ten krásný hrad, NÁŠ hrad! Stavba plná optimismu, příslib dobrého výsledku. Príma den se nám dělá, nálada prostě skvělá, je to fajn, fajn, fajn...

.

.

Byl to božskej fet, prostě cesta napříč rájem
máme svůj vlastní svět, ve kterém si rádi hrajem
nejraději na tichou poštu, kdo co řekl, kdo s kým spal
byl to príma fet, jenže mi něco vzal ...¹

.

.

Povedlo se, povedlo, jenže po euforii přichází nostalgie, loučení, cesta domů... Rozporuplné pocity, stále křičící velký otazník - být, či nebýt? - a prostě je konec. Konec. Zase za rok.

.

.

...pomyslete si na chvíli, že jste tady jenom spali a my všichni se vám zdáli, příběh náš byl přelud jen, tahle hra zas pouhý sen...²

^{_______________________________________________________________}

¹ ... Karel Plíhal - Skončil další fet

² ... William Shakespeare - Sen noci svatojánské

Hrdost

Škodolibost některých rodičů nezná mezí.

 

Na konci třetího školního čtvrtletí přišel rodičům doporučeně dopis, že jejich ctěná dcera propadá z fyziky a chemie - jsou to lotři na té naší škole, ani mi nedali možnost to zamlčet! Blábláblá, ty, Adél, udělej s tím něco, jo, jasně mami, blábláblá. Maminka mému zlepšení nepochybně hluboce věřila, neboť když se mě bratr na začátku června ptal, co budu mít na vysvědčení, máma ihned s úsměvem odpověděla za mě: "Adéla bude dělat reparát!" Jó, dík, mami. Nakonec jsem vyvázla s trojkou a s radostným pocitem, že už NIKDY, neboť konec septimy pro nás znamená i konec hodin chemie. NAVŽDY. *neskutečně blažený výraz*

 

Známky na konci roku vypadaly tak, jak se dalo čekat, žádná sláva, ale rodiče už jsou zvyklí. :) Jenže jsem jim musela sdělit, že jim opět přijde doporučený dopis, tentokrát s důtkou ředitele školy. Za pozdní příchody. Tvářili se všelijak a zároveň nijak a já si opět radostně uvědomila, že flegmatismus je zjevně údělem celé naší rodiny.

 

No a dnes se má slavná důtka objevila zarámovaná na stěně chodby. Rodiče jsou zjevně na úspěchy své dcery patřičně hrdí. :)

Richard McBeef

Mezi zaprášenými internetovými odkazy jsem našla i jeden, který jsem si už dlouho chtěla prohlédnout, ale... nebyl čas, nebyla chuť, znáte to. Jedná se o krátkou divadelní hru s názvem Richard McBeef. Sprostá, brutální, místy velmi morbidní, až se chcete zasmát - ale nejde to, protože musíte myslet na to, co se autorovi při psaní honilo hlavou. Autorem je totiž Cho Seung Hui. Žádný známý dramatik, nýbrž korejský vysokoškolák, který 16. dubna 2007 na univerzitě ve Virginii zastřelil třicet tři lidí včetně sebe.

                                                                        -> O <-

Tma

Jsem šťastný člověk. Mám všechno, co chci. Mám kohokoliv, koho chci. Mám spoustu peněz. Jsem velmi šťastný člověk.

/

//

/

Něco mi chybí. Lidé kolem mě se začínají chovat zvláštně. Nemám si s kým promluvit. Chodím do společnosti a utrácím a bavím se. Jsem štastný člověk. Ale něco mi chybí.

/

//

/

Něco na mě chystají. Cítím to. Vidím jim to v očích. Všem. Chovají se zvláštně. Křičím na ně a oni mě nenávidí. Něco chystají.

/

//

/

Nevím, co se stalo. Jsem zavřený v kulaté místnosti bez oken a dveří. Je tu tma. Mám hlad a žízeň. Cítím, že mě sledují. Křičím na ně a oni mlčí. Vězní mě a já nevím proč. Nevím, co se stalo.

/

//

/

Stále je tma. Stále jsem vězněn v kulaté místnosti. Usekali mi prsty na ruce a nechali je hnít na zemi. Nedali mi nic k jídlu. Neměl jsem jinou možnost. Stále je tma.

/

//

///

//

/

Nikdo neví, co se stalo. Našli ho v opuštěném stavení za městem. V domě nebyly žádné známky přítomnosti jiných lidí. V místnosti, kde ho našli, byla jen sekyra s jeho otisky prstů. Přestože byl pokoj obdélníkový, uprostřed byl vyšlapán kruh. Celé dny musel chodit dokola. Dveře byly otevřené. Nebyl na nich zámek. Nikdo neví, co se stalo.

 

         

___________________________

picture made by Honza Gryz

Viva La Vida

Viva La Vida, neuvěřitelně pozitivní písnička. Na melancholické Coldplay více než neuvěřitelně - ale to vůbec nevadí, naopak! Nové album Viva La Vida or Death And All His Friends je celé jiné. Ale povedeně jiné.

 

.

.

.

 Už jen tři měsíce, tři dny, sedmnáct hodin a dvanáct minut!

Praha kulturní

 Pražský magistrát se rozhodl přidat do grantů na kulturu 14,3 milionu kč navíc. Peníze budou rozděleny mezi osm zařízení, která o ně byla v minulém roce ochuzena. Magistrát také dočasně pozastavil další fáze transformace pražských divadel z příspěvkových organizací na jiné. Grantová komise byla rozpuštěna a vzápětí nahrazena odborníky. Celý systém rozdělování grantů chce město pozměnit. Nejvíce kritizovaná dotace na vstupenku byla také zrušena.

                                                                        Za Prahu kulturní!

 

//(zdroj)

Goldie!

Háhahahahá! - Ehm... No... Chm. Eh.

 

       ><> ><> ><> ><> ><>

Gangsta's back!

Tom Angelo. Má první a poslední platonická láska tohoto druhu.

Sam. Toho jsem obrečela, chudáka.

Frank. Dobrej chlap, vždycky dokázal poradit.

Paulie. Na toho už si moc nevzpomínám...

A sám velký Don Salieri, prostě šéf...!

 

 Ano, Mafia. Jedna z mých nejoblíbenějších počítačových her. Vždycky jsem se k ní ráda vracela, přestože jsem nikdy nevytrvala až do konce. Tom Angelo byl prostě Bůh, i přes otřesnou grafiku se mi hrozně líbil. A ten hlas, ten krásný hlas... Kdo ho vlastně namluvil? --

 

 1.2.2009 spatří světlo světa Mafia 2. K mému velkému žalu už nebude žádný Tom, nýbrž Vito Scaletta, italský Američan. Čtyřicátá až padesátá léta, je po válce, Vito se z evropské fronty vrací do Empire City a zcela nečekaně se stává mafiánem. Co můžeme čekat? Hlavní postavy už prý nebudou sympaťáci, spíš naopak, na povrch vyplynou všechny jejich morální nedostatky... We will see. But not yet. Not yet...

 

  //(zdroj)

 

       

2:14:00

Přijde mi fascinující, kolikrát po sobě dokáže student za jeden večer/jednu noc projet všechny internetové odkazy ve složce Oblíbené jen proto, aby se všemožně vyhnul učení.

 

P.S.: Jakákoli podobnost s osobami živými i mrtvými je čistě náhodná.

 

P.P.S.: Vypínám počítač a jdu se učit do postele. (Hahaha...)

1:43:00

Ach.

 

      

 

________________________________

Přiznejte se, kdo je nepoznává?!?

If I Fell

If I Fell. Skladba původně od The Beatles. Je to milé, je to talentované, ale Ono to stále není.

   .

   .

   .

   .

   .

   .

If I Fell. Skladba původně od The Beatles. Přezpívána skupinou Maroon 5. Je to milé, je to talentované, ale Ono to stále není.

   .

   .

   .

   .

   .

   .

If I Fell. Skladba původně od The Beatles. Přezpívána skupinou Maroon 5. Je to milé, je to talentované, ale Ono to stále není. Ale pak Adam Levine zpomalí... a najednou je to Ono.

   .

   .

   .

   .

   .

   .

Ano, pro některé to možná spadá do kategorie přesládlých "oplodňováků". Ale pro mě je to jeden z nejlepších love songů vůbec.

Líbím se - ?

Každý nepochybně zná server www.libimseti.cz.

 

 /následuje prudce adolescentní výlev

 

Devět desetin jsou více či míně nesympatické smažky, technaři, teknaři, emaři a bůhví co ještě; tři čtvrtiny z nich píšou, jak jsou mocinky cool a žůůůžo  a *muck* =o)))  a mě je téměř z většiny na blití; ale co, proti gustu...

 

 //konec prudce adolescentního výlevu

 

No a co ti zvrhlíci ještě neudělaj...

 

                                                       www.libimesevam.cz

 

Na plechárně

"Na ulici Na plechárně v Monterey v Kalifornii je báseň, smrad, skřípot, magické světlo, chorál, jednotvárnost, dušebol, sen. Ulice Na plechárně je páté přes deváté, plech, železo, rez a odštěpky dřeva, omlácené chodníky, zaplevelené parcely, hromady harampádí, konzervárny z vlnitého plechu, hadrárny, hospody a bordely, přecpané krámky, laboratoře a noclehárny. Na plechárně bydlí, jak kdosi kdysi řekl, 'děvky, pasáci, falešní hráči a syčáci', čímž chtěl říci kdekdo. Kdyby se byl podíval jinou skulinou, možná že by řekl 'světci, andělé, mučedníci a lidé boží' a byl by mínil totéž."

                                            John Steinbeck - Na plechárně

Z historie zrcadel

Článek byl napsán v souvislosti s předchozí úvahou

 

Bez tváře

Jak by se lidé chovali, kdyby neznali svou tvář?

 

Na světě by neexistovala žádná zrcadla. Žádné sklo, žádné klidné hladiny vody ani jiných kapalin, žádné lesklé plochy. Žádné fotoaparáty ani kamery. Nikdo by lidskou tvář nedokázal zachytit ani na papíře. Zkrátka by nebylo nic, kde bychom mohli vidět, jak vypadáme.

 

Oškliví lidé by si mohli připadat krásní, krásní lidé oškliví. Vše by záleželo jen na mínění druhých. Kolik lidí by dokázalo upřímně říci kamarádovi, že má škaredou tvář? Starali by se lidé tolik o svůj zevnějšek? Věřili by kritickým slovům druhých? Stala by se pro ně barva vlastních očí věčnou záhadou?

 

Jak by se lidé chovali, kdyby neznali svou tvář?

 

              

Nový domov hledá...

"Je mazlivá a přítulná, leč taky dáma v letech, nicméně stále ještě i velmi hravá, když má náladu :) Je naučená na kočičí záchod, čistotná, zvyklá na život v bytě. Co se stravy týká, je zvyklá na kvalitnější granule - v žádném případě ne značky typu Whiskas či Friskies (to blila už jako kotě), kapsičky nepotřebuje, z nich akorát vysosa tu šťávu, zbytek nechává, krmíme ji Purinou One, ta je bez problémů a dostupná i v hyper a supermarketech."

 

 Já z těch zpráv asi jednou spadnu ze židle. Kam se hrabe Srstka... Celý inzerát naleznete zde.

Má krásná mimozemšťanka

Nikdy bych nevěřil, jak moc věcí může změnit

jedna cesta.

 

-- -- -- -- -- --

 

Rozhrnul jsem husté větve a najednou tam stála. Byla krásná.

Moc krásná.

Nikdy jsem nic tak krásného neviděl. Cítil jsem se hrozně zvláštně.

Nikdy jsem se tak zvláštně necítil.

Byla jako z jiného světa. Tak krásná, tak zvláštní.

Byla to mimozemšťanka.

 

 --

 

Seděli jsme v tom zvláštním světě

, daleko od všech,

a zírali do ohně. Mlčky. Ona neuměla mluvit.

Jen vydávala skřeky. Krásné skřeky. A pořád mi připadala dokonalá.

Nechtělo se mi vracet se domů. Ne bez ní.

Ne bez své zvláštní mimozemšťanky.

 

-- --

 

Seděli jsme naproti sobě v té zvláštní chatrči

, daleko od všech,

a já ji učil zvykům své země. Byla velice učenlivá.

Stále neuměla mluvit, ale její skřeky už nezněly tak divoce. Myslím, že mě měla ráda.

Naučil jsem ji spoustě věcí. Už se uměla chovat jako lidé.

A stále byla tak krásná, stále tak zvláštní. A výjimečná. Rozhodl jsem se vrátit domů.

Do civilizace.

Společně se svou krásnou mimozemšťankou.

 

-- -- --

 

V mém letadle vypadala neklidně, ale byla rozumná, nevyváděla.

V mém autě dokonce usnula. Spící byla ještě krásnější než obvykle. Miluju ji.

U mě doma se jí zalíbilo. Uvařil jsem něco k jídlu a šli jsme spát.

Další den mělo přijít několik přátel. Moc jsem se na ně těšil.

Těšil jsem se, až jim představím svou dokonalou mimozemšťanku.

 

-- -- -- --

 

Dnes mi dali v ústavu volno, abych ji mohl vidět. Stále je moc krásná a já ji stále miluju.

Jen její oči se změnily. Už nevypadají šťastně a svobodně. Trochu mi jí bylo líto.

Ale konečně jsem ji mohl zase vidět.

Stále uměla všechny ty věci, co jsem ji naučil. Všichni na ni zvědavě hleděli a obdivovali, co všechno umí. Jsem na ni hrdý. Moc rád jsem ji viděl.

Jsem moc rád, že mě dnes pustili do cirkusu a já se mohl dívat na svou krásnou mimozemšťanku.

Ostatní mi říkají, že jsem blázen.

Říkají, že jsem nemocný, a proto jsem v ústavu.

Všichni říkají, že to je jen opice.

Má krásná mimozemšťanka.

 

-- -- -- -- --

 

Nikdy bych nevěřil, jak moc věcí může změnit

jedna cesta do džungle.

 

                 

 

Freezin' v Ostravě

 Sakra, sakra, sakra, zase mi něco uniklo - !

 

Některé akce by zasloužily větší propagaci... :/

 

                                                       >> --- <<

Prázdno...

 "Nic nečekej a nedožiješ se zklamání."

Zklámání? Asi... Asi ano. To místo už není tím, čím bývalo kdysi. Už není vzpomínkou, pouze připomínkou. Smrt už dávno vyvanula skrze ostnaté dráty...

- ?

 Má lidské soukromí cenu 500 000 dolarů a ponížení před půlkou světa včetně vlastní rodiny?

 

 Proč mi to přijde jako neskutečně trapné a ubohé?

 

                                                   > ... <

Horečka sobotní noci

 Osamělá dívka sedí u svého věrného počítače a naslouchá utěšujícím tónům Evy a Vaška. Nekonečné ticho je rušeno pouze jejich hlásky plnými lásky a pravidelným tikotem hodin. V místnosti je tma, monitor počítače září jako maják naděje, k němuž dívčiny oči upínají svůj nesmrtelně krásný pohled. Když v tom je její tichý svět narušen ohlušujícím čtyřhlasým výkřikem. Dívku oblévá ledový pot a po zádech jí přebíhá mráz. Výkřik může znamenat jen jediné...

 

 "Góóóóóóóóóól!!!!!!!!!!!!!"

 

 A já říkám: Hokej je zkáza lidstva!

Fuck off

 Jdu domů. Začíná pršet. V budce na zastávce stojí asi dvacetiletý romský kluk. Kolem jedou dvě holky na kolečkových bruslích, přes hlavu mají přetáhnuté svetry. Kluk po nich něco křikne.

"Víš co, drž hubu, buzerante!" ohradí se starší z dívek.

"Buzerante!" zopakuje mladší.

 

 Starší slečně může být asi deset let. Té mladší sedm.

 

                        

 

Já se bojím!

Pomoc! Já se bojím!

 

Dneska u mě spí babička - aby bylo jasno, mám v pokoji postel navíc, vlastního bejváku se hned tak nedočkám - a... A. No a bojím se. Protože si na noc sundala zuby. Ne, to fakt není vtipné! Nejenže najednou vypadá o dvacet let starší, ona vypadá jak všechny ty babky z více či méně trapných českých komedií a ještě k tomu vypadá strašně nebezpečně! Jen si to představ, spíš, probudíš se a nad tebou se tyčí tvoje babička a z bezzubých dásní jí kape krev a usmívá se a - brr. Panenka Chucky hadra. Člověk by neřekl, co dokážou umělé zuby.

Ironie

 V souvislosti s předchozím článkem - má maminka mě dnes velmi mile překvapila a pobavila, neboť připravila volská oka.

In memoriam

 Chtělo bych vám vyprávět o svém životě, ale nevím, co z toho, co jsem zažilo, byl život, pokud vůbec něco. A stejně mi pořád něco uniká, takže začnu od toho, co si pamatuju.

 Ani nevím jak, ale prostě jsem se najednou ocitlo v jakési bublině nebo co to bylo, nejdřív bylo všude kolem strašné teplo, pak přišlo něco jako takové divné zemětřesení, pak byla chvilku zima a pak zase teplo. Jestli jsem to správně pochopilo, mamča mě vyhodila ven skrz takové to hnusné místo, které vy lidi prý normálně neukazujete, jen tam posíláte ostatní, když jsou zlí. Kolem mojí bubliny to šustilo, jak tam pořád někdo chodil, a když mamča občas zvedla zadek a moje bublina se trochu pohnula, ťuklo to, takže tam těch bublin asi bylo víc.

 No a jednou máti nějak divně zakřičela, zase byla chvíli zima a pak mě něco chytlo za bublinu a letělo jsem vzduchem a... a... a pak nevím, bublina lítala vzduchem a bylo mi špatně. Pak byla celkem dlouho strašná, ale fakt strašná zima a pak konečně trochu tepleji, ale zase jsem lítalo, ale naštěstí jen kousek - jenže pak se ozvala strašná rána a bublina se rozbila a já se najednou ocitlo ve strašném horku a rozteklo se a prskalo a celé jsem ztuhlo a spodek mi trochu zčernal, ale pak jsem zas letělo a přistálo na něčem bílém a placatém. A pak ze mě někdo kus odtrhnul a já ztratilo vědomí.

 Když jsem se zas probudilo, bylo jsem v jednom kuse, ale tak... tak nějak divně. Kolem bylo teplo a vlhko a bylo to trochu nepříjemné, ale pořád lepší, než lítání, Jenže pak jsem se s tím ostatním kolem sebe dalo do pohybu a bylo to takové déja vu, protože se dělo to samé co tehdy s mamčou, takové divné zemětřesení a ten někdo - asi člověk - mě vyhodil ven tím samým hnusným místem, co tehdy ona, takže jsem se asi znova narodilo nebo co - jenže jsem zas letělo a pak bylo všude kolem strašně mokro a letělo jsem vodou a...

 A teď jsem tam, kde jsem a pořádně nevím, co se stalo, spoustu věcí nechápu a kolem je spousta vody a cítím se tak nějak - rozplizle. Ale jsem na sebe hrdé, protože bych řeklo, že na kuře, co nikdy nežilo, mám teda dost slušnou slovní zásobu.    

                         

...někdo...

"Čiň ostatním tak, jak chceš, aby oni činili Tobě." Existuje větší kravina?

 

___________________________________________________________________

 

X: Bla bla bla JÁ bla bla bla bla JÁ bla bla bla a JÁ

Y: To je mi líto... Opravdu. - Jéé, to mám radost! - Bože, jak se k tobě ten debil může tak chovat? - To je super, moc ti to přeju!

X: Děkuju. Jsi fakt kámoš. Nevím, co bych bez tebe dělal.

Y: Ale jdi... - Poslyš, už dlouho ti chci něco říct! ...

X: Chápu. Ty jo, teď jsem si na něco vzpomněl - bla bla bla JÁ bla bla bla bla JÁ bla bla bla a JÁ

Y: To je mi líto... Opravdu. - Jéé, to mám radost! - Bože, jak se k tobě ten debil může tak chovat? - To je super, fakt ti to přeju!

X: Děkuju. Jsi fakt kámoš. Nevím, co bych bez tebe dělal.

Y: Ale jdi... - Víš, já - ...

X: Jo, jasně. Ty normálně - bla bla bla JÁ bla bla bla bla JÁ bla bla bla a JÁ

 

  ...

 

___________________________________________________________________

 

 Někteří lidé by se nad sebou opravdu mohli zamyslet.

Death Is A Disease

„Proto Adama a Evu Hospodin vyhnal ze zahrady v Edenu s plamenným mečem, aby ochránil cestu ke stromu života." - Genesis 3,24

 

 Fontána je kniha vznikající pod rukou umírající Izzi, která téměř dětinsky důvěřuje mayským mýtům a legendám a sama sebe přesvědčuje, že smrt není koncem, nýbrž aktem stvoření. Vedle ní stojí milující manžel Tommy, který se vší silou snaží její smrt oddálit - svou ženu však vidí pouze jako umírající, ne jako žijící; většinu času tráví nad lékařskými výzkumy a zoufale se snaží najít lék na rakovinu. Kvůli práci odmítne možnost strávit s ženou chvíli času a vzápětí záhadně ztrácí snubní prsten, symbol věrnosti a lásky...

 

„Smrt je nemoc. Jako každá jiná. A existuje lék. Lék. A já ho najdu."

 

 V jiné časové sféře se odehrává příběh, který Izzi stvořila, příběh o upadajícím španělském království, kde sama sebe zpodobňuje jako zranitelnou královnu, jíž hrozí smrt, a svého manžela jako udatného conquistadora, který se pro záchranu své paní vydává hledat bájný strom života, jež jim zajistí věčný život. Na důkaz věrnosti a lásky dostává královnin prsten stvrzující jejich pouto. Válečník se však ocitá na pokraji smrti a Izzi předává knihu Tommymu, aby podle svého uvážení dokončil poslední kapitolu...

 

„Vezmi si tento prsten, aby ti připomínal tvůj slib. Nos ho, až najdeš Ráj a až se vrátíš, budu tvá Eva. Společně budeme žít navěky."

 

 Zatímco Izzina kniha se odehrává v minulosti, Tommyho duchovní příběh je futuristicky nadreálný - s živým stromem, ztělesněním jeho milované ženy, se vstříc vesmírem řítí k umírající hvězdě, mlhovině Xibalba, která byla pro mayskou civilizaci místem, kde budou mrtvé duše znovu zrozeny. Po cestě ulamuje kousky kůry, pomocí kterých si na obou pažích donekonečna tetuje kruhy, prsteny, namísto toho skutečného, který kdysi dávno ztratil - snad tím dokazuje svou věrnost a lásku, neuvědomuje si však, že tím strom trápí...

 

„Pamatuješ se na Mosese Moralese? Poslední večer mi vyprávěl o svém otci, který zemřel. Ale Moses tomu nechtěl věřit. Říkal, že kdyby tělo jeho otce vykopali, byl by pryč. Zasadili na jeho hrobě semínko. Ze semínka vyrostl strom. Moses říkal, že se jeho otec stal součástí toho stromu. Vrostl do dřeva, do květů. Když pak vrabec snědl plody toho stromu, jeho otec odletěl s ptáky. Říkal, že smrt byla cestou jeho otce k úctě. Tak tomu říkal. Cesta k úctě."

 

 Smrti nelze zabránit. Žena umírá krátce před nalezením léku ze zázračného stromu, stejně tak na cestě vesmírem umírá strom krátce před dosažením Xibalby; Tommy propadá zoufalství a kniha stále zůstává nedopsána... Dokáže nakonec vstoupit do Izzina příběhu, pochopit jeho smysl, pochopit, že žít neznamená jen být naživu? Smí si nakonec středověký dobyvatel nasadit královnin prsten? Skutečně je Izzina smrt i smrtí stromu putujícího za věčností? Opravdu je smrt znamením, že už nic nemá smysl? Nebo si i Tommy  dokáže s úsměvem připustit, že jednou zemře?

 

„Together we will live forever..."

 

 S nekonečnou otázkou života a smrti si dokázal poradit režisér Darren Aronofsky, který vsází na spolupráci s osvědčenými lidmi - jednak s vynikající Ellen Burstyn (Requiem for a dream) ve vedlejší roli Tommyho spolupracovnice, především však s hudebním skladatelem Clintem Mansellem (Requiem for a dream, Pi), jehož hudba dodává filmu nepředstavitelnou atmosféru. Spolu s dokonalou výtvarnou propracovaností a hereckými výkony Hugha Jackmana (Tommy) a Rachel Weisz (Izzi) tak vzniká velmi působivý snímek, který i přes několikero nařčení z kýčovitosti či jednoduchosti příběhu rozhodně nezapadá do škály prostoduchých amerických filmů. Forma zpracování sice staví děj až na druhé místo, ani tohle však na kvalitě neubírá. Aronofsky mi podruhé dokazuje, že na jeho filmy se nestačí podívat pouze jednou. Dokáže to i příště?

                            

Odkaz

Slyšte, slyšte, dobří Ostravané!

 

Dovoluji si vás odkázat na milý článek pojednávající o velmi aktuálním tématu. Klíčová slova: debil v obleku a mobilní operátor. Vše jasné? .)

 

                                   --> [] <--

Válka

 "Když budete chtít potrestat dítě, useknete mu hlavu?  Jasně, že ne. Nasekáte mu. A jsou určitý okolnosti, kdy by bylo úplně stejně pitomý zaútočit na nepřátelský město vodíkovou bombou, jako plácnout dítě sekyrou. Válka není násilí a zabíjení, čistý a jednoduchý. Válka je kontrolovaný násilí, musíte k němu mít důvod. Důvodem nikdy není pozabíjet nepřátele jenom proto, aby byli mrtví... ale donutit je, aby udělali, co po nich chcete. Ne zabíjení... ale kontrolovaný a cílený násilí."

 

        //Robert A. Heinlein: Hvězdná pěchota

Ostrava -> Praha

 Pro Vítečka, aby nezapomínal na svou nejmilovanější ostravskou bytost ;)

 

           

Once

 Z reproduktorů zní The Frames a společnost mi se svým milým hlasem dělá Glen Hansard; nejde jinak, opět přemýšlím o filmu Once. Na ČSFD jsem jej ohodnotila pouhými třemi hvězdičkami, protože... protože si nemyslím, že je to kvalitní film. Velmi slabý a nekonečně omílaný příběh nesplněné lásky. Značně žalostné herecké výkony - všechna čest, Glene a Markéto, zpíváte úžasně, ale to hraní vám opravdu nejde. Veškerá gradace děje žádná, pořádný konflikt žádný, spousta hluchých míst (aneb divadelní fanatik hodnotí). Avšak skvělý, famózní, fenomenální hudební doprovod a... a jakési kouzlo nízkorozpočtového filmu. Ono jde i z té amatérské práce cítit, že byla dělána poctivě a s radostí...

 

 Taky jsem hrdá na naši Oscarem ověnčenou Markétu Irglovou. To ten drobný patriotismus. A nic proti ní, ale Falling Slowly se mi více líbí v originální verzi, kde zpívá jen Hansard. :)

 

                   

Z deště pod okap

 - A znáš tu reklamu, jak... - ?

 - Ne, neznám. Vždyť víš, že televizi nesleduju.

 

Ano, takto vždy odpovídám a je nepochybně chvályhodné, že se této nelibé činnosti nevěnuji. Ano, takto odpovídá i spousta jiných a je nepochybně chvályhodné, že se ani oni této nelibé činnosti nevěnují.

Žel bohu, červík sebeklamu dávno zhynul, místo toho mě nepřetržitě kope do zadku obrovitánské červisko upřímnosti a připomíná mi, jak nepřiměřeně mnoho času trávím u počítače. A spousta jiných - nechci slepě obviňovat, ale jsem snad sama?

Pamatuju, když se před pár lety objevili Pokémoni a nadzvukovou rychlostí zaplnili všechno kolem. Dvě děti tehdy ruku v ruce vyskočily z okna svého bytu (x-té patro) v nezlomné víře, že stejně jako jejich hrdinové vzlétnou a budou si to drandit vzduchem několik metrů nad zemí. Ale myslím, že přežily.

Pamatuju, kdy jsem byla svými staršími bratry ještě natolik zkažena, že jsem ve dne v noci střílela zombíky a zlé vojáky v Half-Life. Ono je to strašně jednoduché, pár chvil před možnou smrtí zmáčknou F6 - Save a pár chvil po smrti zmáčknout F7, tjádydá, Loading a jsme zase tam, kde jsme byli. Jenže pak jsem se ve skutečném životě ocitla před určitým rozhodnutím (třebas i malým) a popadla mě zatracená touha zmáčknout F6. No jo, smutné. A tehdy jsem si poprvé řekla, že na těch kecech o škodlivém vlivu počítačů asi opravdu něco bude.

A ještě smutnější mi přijde, když zapátrám v paměti a vzpomenu si na všechny ty důležité a osobní věci, které jsem vyřešila po icq.

A úplně nejsmutnější mi přijde, že toho vůbec nelituju.

 

                   

 

A ty šílené barvy tu jsou proto, aby sis zkazil/a oči a pořád neseděl/a na Internetu.

Jupí!

 Devátého června 2008 k nám do Ostravy zavítá Bob Dylan! ČEZ Aréna a od čtvrtka lístky.

 

 Ode dneška budu na tatínka jen a jen hodná :)

Tip a Tap

 Bóóže, jak dlouho to může být? Deset let? Víc? Asi si začnu připadat stará :))

 

 P.S.: Díky, Labradore ;)

Bez titulku, protože jsem chtěla vymyslet nějaký originální a nepodařilo se mi to.

Tuhle musí znát každý.

 -- -- -- -- --

 U stánků na levnou krásu

 postávaj a smějou se času

 s cigaretou

 a s holkou co nemá kam jít

 -- -- -- -- --

Občas se velmi silně obávám, že tvorové s tunou gelu na hlavě i v hlavě jednou získají převahu a přirozeně vypadající lidé se stanou zanedbatelnou menšinou. Tedy - pokud už tomu tak není. Ale co, stejně budem ve čtyřiceti umírat na rakovinu plic a abychom se vyhnuli bolesti, uchlastáme se či zfetujem k smrti. Onen kýženě hledaný smysl života vezme za své a všechen ten čas bude už asi fakt jenom k smíchu.

 -- -- -- -- --

 Skleniček pár a pár tahů z trávy

 uteče den jak večerní zprávy

 neuměj žít

 a bouřej se a neposlouchaj

 -- -- -- -- --

V sobotu večer jsem byla připitá a při telefonním rozhovoru s tím nejdokonalejším klukem, co znám (se kterým nechodím, kdyby to nějakou drbnu zajímalo), jsem mu o sobě řekla věci, které jsem (nikdy) nikomu říci nechtěla. Doporučil mi dvě možnosti, z nichž jedna byla návštěva psychologa. Nepochybuji o tom, že podobné "věci" řeší tisíce dalších, z čehož vyplývá, že nastává éra lost generation II a celý svět se řítí do záhuby a jehovistická apokalypsa přece jenom přijde. Život je jen smrtelná choroba přenášená pohlavní cestou aneb Zapalme svíčku za všechny, kteří zoufale hledají nějaký smysl.

 -- -- -- -- --

 Jen zahlídli svět maj na duši vrásky

 tak málo je málo je lásky

 ztracená víra

 hrozny z vinic neposbírá

 -- -- -- -- --

Ano, je to tak. V mých sedmnáci letech mi občas život přijde jako neskonale nudná záležitost. Jak psal jeden nejmenovaný pan A., nemáme za co bojovat - všechno jsou jen strašné banality nebo problémy, do kterých mi nic není; a když nejde o (můj) život, jde o #%@$, že jo. Každý má nějaké ideály, jenže je pořád přítomno pár nepostradatelných kamarádů, kteří nám veškeré iluze vytrvale vyvrací, neboť jde o naše dobro. Někteří jsou hrdí anarchisti, přestože ani pořádně neví, co to znamená, někteří se modlí k Bohu a věří v posmrtný život v ráji, snad aby se nebáli smrti a měli se na co těšit, někteří si řežou vlastní ruce a chodí v černém, aby všichni věděli, že život je kurva, a někteří píšou básně a romány o lásce a myslí si, že konečně na všechno přišli.

 -- -- -- -- --

 U stánků na levnou krásu

 postávaj a ze slov a hlasů

 poznávám

 jak málo jsme jim stačili dát

 -- -- -- -- --

Starší pořád tvrdí, že velká doba už pominula a všechno bude už jen horší a horší. Kdybychom tady měli komunistický režim, říkali by, že kráčíme vstříc světlým zítřkům? Ok, Doorsáky a Elvise mi ještě nikdo nepřekonal a strašně ráda bych s hippíkama před Pentagonem protestovala proti válce ve Vietnamu, ale... //ale už se mi chce spát a došla mi slova, takže úvaha končí. Ještě - vzpomněla jsem si na Polaroidy.  

 -- -- -- -- --

Jonathan: Jde o to, že svět spěje ke svému konci.

(Helen se směje)

Ano, já vím. To je právě ten problém, ta nedůvěra, to je velký problém.

Helen: Promiňte. Opravdu jsem nechtěla...

Jonathan: Nedůvěra je důležitý faktor, ale už poslouchají aspoň ti nahoře.

Helen: Promiňte, slíbila jsem, že se zúčastním podávání čaje.

Jonathan: Velcí pánové už tu možnost připustili, a teď se samozřejmě musíme postarat o to, aby všechno proběhlo tak hladce, jak to jen půjde.

Helen: Slíbila jsem, že přijdu...

Jonathan: V těch několika posledních hodinách nesmíme zakolísat, je to tak? Nesmíme připustit, aby všichni zešíli a uvrhli nás do chaosu ve chvíli, kdy naše cesta bude u konce.

Helen: Musím jít.

Jonathan: Nechoďte...poslouchejte mě. Neuslyšíte nic důležitějšího, než tohle, rozumíte? Můžete omrkávat a můžete zjišťovat fakta, ale tohle je... poslouchejte.

Helen: Opravdu si nemyslím... / Potřebuji si poslechnout...

Jonathan: Protože tohle musí být Lidový Armagedon, chápete? Chceme si být jisti, že všichni byli vyslyšeni, že v událostech posledních dnů je zastoupena každá sociální i národnostní menšina. Bez výjimky.

Helen: Poslyšte. Mám smysl pro humor, pochopím vtip a nesmírně jsem se bavila. Až budu zítra sedět na nějaké nudné schůzi o pouličním osvětlení, určitě si vzpomenu na tohle setkání a sama pro sebe se usměju, za což vám děkuju.

Jonathan: Vysmíváte se mi?

Helen: No ano, asi ano.

Jonathan: Ano, vysmíváte a máte ovšem pravdu, je to to nejlepší, co můžete udělat.

Dobré ráno!

   Dnes ráno jsem zjevně vstala levou nohou. Vlastně - mohu toto rčení použít v záporném slova smyslu, jestliže jsem člověk levoruký, z čehož vyplývá, že mám levou ruku a snad i levou nohu obratnější než pravou? Dobrá, nechceme se přeci hádat, raději začnu opět od začátku.

 

   Dnes ráno jsem zjevně vstala špatnou nohou. (Všimli jste si, jak bravurně jsem se vyhnula spojení „levou nohou", abych se záměrně vyvarovala zbytečného slovíčkaření?) Otevřela jsem okno a zjistila, že namísto kýženě očekávaného slunce a zpěvu ptáků mne čeká jen studený sníh nepřetržitě padající z onoho velikého šedého, co bych mnohem raději viděla azurově modré. Snažíc se nezkazit si výtečnou náladu, rychlým krokem jsem vyrazila do koupelny a shodiv ze sebe oděv noční, odhrnula jsem sprchový závěs, který dosud bránil mé snaze vniknouti do místa sprchovacího. Ale ouha - ve vaně leželo bezvládné tělo, které jsem o pár chvil později identifikovala jako definitivně mrtvé, a posléze dokonce jako definitivně mrtvé tělo mého otce. Mírně zneklidněna tímto mírně zneklidňujícím faktem, vkradla jsem se do ložnice svých rodičů, kde se dle mých exaktních výpočtů měla nacházet má spící matka. Měla. Neboť má matka se nacházela ve velmi podobném stavu jako můj otec, to znamená definitivně mrtvá. Po bližším ohledání hodným soudního patologa vystupujícího v první sérii seriálu Komisař Rex, kterého jsem v dětských letech tak bezmezně obdivovala, jsem shledala, že má matka zemřela násilnou smrtí. Zvědavost mi nedala; svého mrtvého otce ve vaně jsem též podrobila podobné analýze, ze které vyšlo najevo, že se s nejvyšší pravděpodobností uškrtil na hadici od sprchy, když se snažil smýt ze svého těla krev mé matky, jeho manželky, kterou bezpochyby o nějakou dobu dříve z neznámých důvodů zavraždil, a nešťastně uklouzl na zbytku psího šamponu, který zbyl ve vaně z předešlého dne, kdy se můj nádherný zlatý retrívr s požitkem vyválel v ostatcích již dlouho mrtvého živočicha a navzdory své neochotě byl násilně vykoupán.

   Po těchto nepříliš pozitivních nálezech jsem se raději odebrala do kuchyně, abych zajedla žal a zbavila se pocitu špinavosti, neboť nejsem osobou natolik zvrhlou, abych se umývala spolu s mým otcem, který leží ve vaně s očima vytřeštěnýma vzhůru a bůhví, co čeká, že uvidí. Při ohřívání mléka mne napadlo, že bych mohla nakrmiti též naše tři kočky a psa, neboť má matka nevypadala, že bude schopna tuto činnost i nadále vykonávat. Na balkoně jsem však objevila pouze psa s neobvykle obrovským břichem, zakrvácenou tlamou a hromadou kočičích chlupů všude kolem, z čehož jsem bystře usoudila, že v budoucnu ušetříme na granulích pro kočky. Okamžitě jsem se rozeběhla do rodičovské ložnice, abych tuto radostnou zprávu sdělila otci, zanícenému ekonomovi; na poslední chvíle mne však prozřetelnost zadržela a pravila, že by nebylo vhodné otce rušit. Dala jsem jí za pravdu a šla se nasnídat. V misce cereálií s mlékem jsem objevila několik drobných částí těl polních hlodavců, což jen potvrdilo mou teorii, že se potravináři opravdu s ničím příliš neštvou. Napsala jsem otci vzkaz, ať do dané prodejny zavolá a zjedná pořádek; opět jsem si však vzpomněla, že je můj otec mrtev, a vzkaz jsem raději adresovala matce, jejíž neexistenci jsem si v té chvíli vůbec neuvědomila. Pak jsem se konečně oblékla a odešla do školy. Nevěda, že se můj přecpaný pes stal obětí nově vzniklé teroristické skupiny Al-Hafajdá zaměřené na psychické týrání nevinných lidí pomocí vraždění jejich čtyřnohých miláčků.

   Jako by toho dosud nebylo málo, před domem jsem si nemohla nevšimnout, že kdos prohodil zadním oknem našeho Citroenu veliký a těžký kámen, čímž způsobil, že náš Citroen rázem žádné zadní okno neměl. Pomyslela jsem si, že bude táta nevýslovně rozezlen; okamžitě se mi však ulevilo, neboť mi prozřetelnost opět pošeptala, že je vlastně mrtev. Tudíž jsem se šibalsky usmála, vrátila se do domu a vyšla ven s klíčky od auta a pozitivní myšlenkou, že další případné újmy na zdraví vozidla již mé rodiče trápit nebudou. Úspěšně jsem nastartovala motor, sešlápla spojku, zařadila, pomalu pouštěla spojku a zároveň pomalu tlačila na plyn, jak mě to učil můj drahý otec. Nečekaně se však ozvaly mé zdravotní indispozice - pravá noha mi ustrnula v křeči a zcela přitlačila plynový pedál k podlaze, odkud ho v blízké době nebyla ochotna propustit.

 

   Nevím, co se dělo dál. Probudila jsem se a všude kolem bylo bílo. Nervózně jsem se rozhlížela po doktorovi, kterému bych si mohla postěžovat na nevyhovující vlhkost vzduchu a otázat se, kolik korun budu muset za svou hospitalizaci zaplatit; ke své úlevě jsem však postřehla, že nejsem v nemocnici, nýbrž v nepopsatelné oblasti, která se ze všeho nejvíc podobala místu, jež je obvykle zváno nebem - mnou však ne, neboť mne onoho rána nebe nepříjemně zklamalo. A vskutku, sotva se postavím na nohy a zjistím, že nemám žádné tělo, přichází ke mně postava jak vystřižená z amerických filmů - bílý oblek a zářivá aura a to všechno.

„Bože," ptám se, „co jsem ti proboha udělala, že mě v jeden den stihlo tolik neštěstí?"

A Bůh se zašklebil a odvětil: „Víš, já ti měl dneska hrozně morbidní náladu."

 

              

 

Království za nezávislost

Je to neskutečný hajzl.

 

Ví, že se bez něj neobejdu, a proto mě takhle trápí. Zná všechny mé skryté stránky. Často mi zabraňuje v tom, co chci udělat, protože ví, že se na něj hrozně naštvu a budu ho proklínat - a v tom on si libuje nejvíc. Řekla bych, že je to deviant. Sadomasochista. Psychicky mě týrá a já mu za to nadávám. Nikomu jinému nenadávám tak sprostě jako jemu. Sice ho pořádně nechápu, ale stejně si myslím, že by bez škodolibosti nepřežil. Vycítí, kdy ho potřebuju nejvíc, a v tom momentě mě zradí. Někdy mu nepředstavitelně dlouho trvá, než se vůbec objeví, a nezřídka se taky neobjeví vůbec. Asi to není jeho chyba, možná je to chyba toho, jakým způsobem jsme k sobě připojeni - ale to mě nezajímá, jsem přesvědčena, že mě nenávidí a já nenávidím ho, jenže se bez něj prostě neobejdu.

 

Je to hrozně smutné, tahleta závislost na Internetu.

Dokonalost

 Dnešní večer jsem přerušila svou pětidenní tradici a neshlédla jsem žádný film; stala jsem se přímým aktérem rodinného drama Návrat ztraceného syna/bratra/přítele.

 

  ...

 

 Miluju svoji rodinu.

Jaro?

 Oknem mi do pokoje svítí slunce, zvenčí je slyšet zpěv ptáků. Vstávám se skvělou náladou.

 Před snídaní jdu pro noviny. Venku stále zpívají ptáci a stále svítí slunce a do toho padá sníh. Nálada se patrně zhoršuje.

 Po snídani usedám k počítači a píšu tady tohle. Venku už nesvítí slunce, je zataženo, do toho zpívá poslední pták a sněží čím dál víc. Nálada pod bodem mrazu, neboť v tom hnusu musím jít do školy. Tak hezký den všem a slunce aspoň v duši.

Smrt, smrt, smrt...

Jeden z nejvýznamějších autorů science - fiction (příkladně 2001: Vesmírná odyssea) Arthur C. Clarke zemřel.

Režisér filmů Anglický pacient, Talentovaný pan Ripley, Návrat do Cold Mountain ad. Anthony Minghell zemřel.

 V Národním divadle proběhlo poslední rozloučení s hercem Radovanem Lukavským, který zemřel minulý týden.

 

  //Literatura, film, divadlo... Ach jo.

A né vobráceně!

 - Dědo, nejni Vám zima?

 - Tak poďme blíž k vohni, né?

 

   Dobrota, laskavost, solidarita, ano, hlavně solidarita, to jsme my! Starýmu Havelkovi solidárně předáváme všechny ceny z naší tomboly - a jejda, on je někdo ukradl. Nevadí, nevadí. Tak aspoň bývalému panu předsedovi požárního výboru za zásluhy věnujeme tento krásný předmět. Máte radost, pane předsedo? --

 

   Já nic, já muzikant - Co Čech, to muzikant. Stojíme v davu lidí a hledíme, jak hoří barák. Aby nebyla nuda, otevřem si pívo. Za našimi zády se hasiči marně snaží roztlačit své auto uvíznuté ve sněhu, ale co, tady Havelka a jeho hořící dům je mnohem zajímavější. Chudák starý, tak ho aspoň otočíme, ať se na tu spoušť nemusí dívat...

Holky se raději zavřely na záchodě, než aby se ukázaly před sálem plným lidí; pod stoly se dějí nejapnosti a ti, co o tom, ví, se tváří, že nic neví; pořadatelé se snaží zburcovat svědomí zúčastněných a postarší hasič si na vlastní kůži ověřuje, že s poctivostí nejdřív pojdeš.

 

   The Firemen's Ball aneb Hoří, má panenko! Miloš Forman svým filmovým počinem z roku 1967 i dnes dokazuje genialitu svého tvůrčího ducha. Nelítostně nastavuje zrcadlo lidské ubohosti, která evidentně nemá konce. Starému pánu zbyla jen a pouze jeho postel, kterou nakonec ani nemá sám pro sebe. Nominace na Oscara v kategorii cizojazyčných filmů, neskutečně dokonalé výkony herců - neherců. Čeští hasiči prý proti filmu protestovali - ale vždyť o ně tu vůbec nejde! Smála jsem se, ale zároveň se mi chtělo plakat. Ti, co si nakradli, jsou na tom teď dobře, a ti, co si nenakradli, si měli nakrást taky. "A né vobráceně! Né vobráceně!"

 

                 

 

Moudro

Kdo chce prožít spokojený život, musí dodržovat dvě základní pravidla:

1) Nikdy neříkat všechno.

________________ 

 (zdroj: Internet)

Beránek v rouše ďábelském

   Člověk, který se dobrovolně stal loutkou. Herec, který by pro své milované umění udělal cokoliv. Obklopen lidmi a přesto sám, nevyhnutelně uvězněn v pavučině vlastní ctižádosti...

 

   Fascinující příběh člověka, kterého lze charakterizovat jedním jediným slovem - bezcharakterní. Hodný, zlý, spravedlivý, společenský, vypočítavý, věrný, odsuzující, bláznivý, ctižádostivý, bezpáteřní, talentovaný, rozporuplný, falešný, nevypočitatelný. Herec Hendrik Höfgen obětoval vše - soukromí, vlastní názor, morální zásady, ambice, přátele, čest. Proč? Snad... kvůli společenskému postavení? Je opravdu možné, aby se razantní odpůrce totalitního režimu začal plazit před nacistickými důstojníky na kolenou - jen tak, z vlastní vůle? Co ho k tomu vedlo? Proč obětoval i své vlastní já? "Já jsem jen herec...", obhajuje se...  

 

   Film Mefisto byl natočen v roce 1981 podle stejnojmenné knižní předlohy Klause Manna maďarským režisérem Istvánem Szabó. Tak jako postava herce Höfgena exceluje v divadelní roli ďábla Mefista, stejně tak exceluje i skutečný herec Klaus Maria Brandauer v roli člověka zpodobňujícího spíše Fausta, který se dobrovolně upsal zlu. Neméně působivý výkon podává také Rolf Hoppe ve vedlejší roli nacistického ministerského předsedy. V zajímavém kontrastu můžeme sledovat příběh Höfgenova kolegy Miklase, který narozdíl od "Mefista" s nacismem koketoval ještě před jeho rozpukem, posléze se jej však zřekl, za což si vysloužil smrt. A Höfgen vše věděl a jen se díval a díval se i na další úmrtí svých známých a díval se, jak jsou jeho blízcí nuceni emigrovat a dál se přátelil s nacismem a věděl, že to, co dělá, není správné, věděl to, věděl to a přesto se choval tak, jak se choval. Působivá myšlenka filmu zastiňuje i drobné nedostatky, mezi které patří zejména neúměrná délka některých scén. Bez diskuze pět hvězdiček.

 

                  

 

Pozdě

Pozn. aut.: Upozorňuji - není to o mně, není to pro mě, nijak se to neshoduje s mými myšlenkovými pochody. V podstatě je to jen blbost. S věnováním.

 

   Jsem blbá. Blbá, blbá, blbá. A ještě jednou blbá. Fakt nechci nikoho dojímat svým osudem. Teenager jako každej jinej. Ty samý problémy furt dokola, ze kterých největším byli kluci. Klasika. Příběh jak z dívčích románků, který do jednoho končí happyendem. Tenhle ale ne, děvčata, tenhle fakt ne. Představte si tu situaci. Láska jak hrom, co trvala sotva dva týdny. Nechal mě, hajzl, prý že furt miluje svoji bývalou. Já byla neskutečně nešťastná a udělala jsem tu největší kravinu, co jsem mohla. Našla jsem si jinýho. Klasika. Jenže láska jako hrom nemizí ze dne na den a já jsem se ocitla v pěkně blbý situaci. S bývalým jsme stále udržovali určitý styky. Velmi těsný styky. Hrála jsem na dvě strany. Milovala jsem dva kluky. Klasika. Co dělat? Nenáviděla jsem ten zatracenej věk plnej pubertálních depresí. Milovala jsem a zároveň i nenáviděla oba ty kluky a za tu debilní nerozhodnost jsem nenáviděla i sama sebe. Tak jsem se prostě zabila.

   Připadám si jak z nějaký stupidní pohádky - sedím tady, kolem je nic a všechno, fakt kouzelnej posmrtnej život - kouřím cigáro a moralizuju jak stará babka. Všechno, co mám na srdci, je strašně prvoplánový a zní to hrozně stupidně. Ale fakt nekecám, když říkám, že lituju svýho činu. Jasně, kdybych žila, trpěla bych jak červ. Ale časem by se to snad urovnalo. Všechno se časem urovná. Ale já kráva jsem si prostě vybrala to nejtypičtější řešení. Nejsnadnější a zároveň i nejtěžší. Z každýho rozhodnutí, co jsem mohla udělat, plynulo nekonečně mnoho variant toho, co se mohlo stát. Koneckonců, to i z té, kterou jsem si vybrala, otázku posmrtnýho života doteď nikdo nevyřešil, že jo - no ale jak jsem dopadla? Sedím a kouřím nekonečný cigáro a sleduju, jak žijou ti, kvůli kterým jsem se zabila. Nevím, jak dlouho tu budu muset být. Ani nevím, kde jsem a proč tu jsem. Jasně, možná by i každý jiný rozhodnutí mělo jen jednu cestu, po který by šel můj život dál. Ale pochybuju. Život je nekonečnej, smrt ne. Když tu takhle sedím a kouřím a moralizuju a kolem je všechno a nic, říkám si, že jsem to fakt měla udělat jinak.

                           

 

Smrt génia objasněna?

 Že by?

 Nevím, serveru novinky.cz příliš nevěřím.

 

 http://www.novinky.cz/clanek/135506-byvaly-pilot-luftwaffe-sestrelil-jsem-saint-exuperyho.html

- spam -

 Už několik dní mě jako spoustu jiných uživatelů Internetu obtěžují falešné e-maily "České spořitelny". Ignoruju je, mažu je, občas blokuju adresy... Ale dnes mě jeden z nich zaujal, a to svým věru originálním oslovením, ze kterého by si skutečná ČS mohla brát příklad! :)

Drahousek Zakaznik,

Ceska Sporitelna docasny prerusit tvuj ucet.
Duvod : Karta Cislo nedostatek. My naridit tebe az k cely neurc. clen ucet aktualizovat asi tolik my pocinovat odemknout tvuj ucet.

Az k dat na pretres clen urcity aktualizovat beh cvaknout zde : (odkaz)

Druhdy tebe mit cely clen urcity beh , my vule poslat tebe neurc. clen elektronicka posta oznameni aby tvuj ucet is pristupny zas. Potom tebe pocinovat pristup tvuj ucet kdykoliv.
Clen urcity hlaseni darovat vule byt bajecna vec do drzost a opatreny do nas bezpecny databazovy .
-li tebe byt ve stychu az k darovat naridit hlaseni tvuj ucet vule byt automaticne odstranit dle Ceska Sporitelna databazovy

Copyright © Ceska Sporitelna , Vsechna prava vyhrazeny

Přehršle

   A ještě pár věcí jsem chtěla říci. Pobouřily mne nominace na Cenu Alfréda Radoka, kde se objevila několikrát Praha, několikrát Brno a jednou Ústí nad Labem. Kritici by si občas mohli vyjet i do menších měst. 29. března budeme držet palce našim ostravským umělcům, ať aspoň ty Thálie dostanou. Á propos divadlo, á propos herci, á propos Aréna - zatím čtu a slyším jen samou chválu na Dezertéra z Volšan. Opět se dostávám do konfliktu s valnou většinou, ale co už. Jen se sama sebe ptám, jestli má opravdu Aréna zapotřebí mít na repertoáru "kabaretní frašku" plnou prvoplánových vtipů hodných ostravské operety (a to NEmyslím v dobrém!), zdlouhavých scén, které zoufale připomínají počiny adolescentních ochotníků, písniček, které mne utvrdily v přesvědčení vzít na tento počin babičku, neboť přesně zapadají do tohoto "babičkovského" vkusu... Sice je nahluchlá, ale kolosální hlas paní Polarczyk uslyší určitě. A kdyby ani to, alespoň na podívání je tato inscenace moc hezká, výtvarná stránka se povedla, to se musí nechat. Žel bohu, to je tak jediné. 

 

   A když je stále řeč o tom divadle, před několika dny zesnul pan herec Radovan Lukavský. Mám od něj doma knihu, píše převelice sympaticky. Hrát jsem ho neviděla, ale vyprávěla mi o něm babička a vyprávěla moc hezky a babička vypráví hezky zejména o minulém režimu a o skvělých divadelnících, kterých je vždy škoda, když odejdou.

 

   A teď z jiného soudku! Dcera Ondřeje Neffa je stále nezvěstná, bohužel, nicméně lidské osudy podobného typu už mne nedojímají, je mi líto. Živě mám v paměti Letní filmovou školu 2007, kdy byli všichni po filmu Marcela hrozně smutní a mně to bylo jedno, protože jak říkám, nedokážu se dojmout pro něco, čeho je všude kolem strašně moc a co bývá velmi často zneužíváno médii jako prostředek pro vyvolání zcela prvoplánové lítosti.

 

   A dobrá zpráva na závěr - české zdravotnictví možná umožní pacientům odkázaným na přístroje právo na smrt. Pozor, nejedná se o euthanazii; nicméně stále je to pokrok. Teď jen zbývá doufat, že navržený zákon schválí vláda, howg.

Okno do života

Do autobusu nastoupil malý chlapec se sešitem v ruce. Sedl si, otevřel sešit, z kapsy vytáhl propisku, kterou ihned vstrčil do úst a začal okousávat, a velmi dlouho se rozhlížel. Sledovala jsem jej mírně znepokojeně; k mé úlevě se však po chvíli konečně dal do kreslení. Žel bohu, moc dlouho mu to nevydrželo. Opět se rozhlížel, pak sešit odevzaně zavřel a propisku schoval.

 

Když už ani malé dítě s neskutečně velkou fantazií nemůže nalézt inspiraci, kde ji mám hledat já, člověk na prahu dospělosti? A kde ji mohou najít dospělí? A kde staří?

 

               

 

Úvaha o ničem

Zdravím. /lord vejdr... jes, mástr-- rááájz...!/

 

Píšu. Ještě nevím o čem, ale píšu. Mám chuť psát. A já budu psát a psát, až se stanu nejupsanější na celém světě! O čem se dá v dnešní době psát? Někdo řekl, že velké příběhy už nejsou, zbyly jen ty malé. Ano, už vím, byl to Mark Ravenhill. Nebo některá z jeho postav - ? Na tom nezáleží. Kde je hranice mezi velkým a malým příběhem? Kdo ji určuje? Lidé? V tom případě velké příběhy stále jsou... Ano, nepochybně ještě nějaké zbyly. Třebas Pán polštářů. Pán polštářů za tebou přijde ve chvíli, kdy se chystáš k sebevraždě. Vrátí se s tebou zpět do okamžiku, kdy jsi jen malé dítě a všechny hrůzy světa jsou před tebou - a on ti vše řekne. Řekne ti, jaké zhovadilosti zažiješ, jak budeš trpět, jak se budeš chtít zabít. A ty jako malé dítě máš na výběr - přijmeš život, který tě čeká, nebo vše skončíš už v tu chvíli? --

 

Pink Floyd hrají své nesmrtelné High hopes. With friends surrounded // the nights of wonder... Proč má hodně z nás pocit, že velká doba už pominula? Nějaké ideály, co to je? "Brzy o ně přijdeš," ušklíbne se starší. Starší a moudřejší. Maybe they think they are something more... The grass was greener! Do jaké éry se vrátit? Snad pravěk. Jen víra v nadpřirozeno a instinkty... Kdepak. 60. léta, Amerika. Demonstrace proti válce ve Vietnamu. Hippies, ano... Dnes? Maximálně symbol míru ze svíček. Hoří na náměstí a to jen proto, aby nebyl radar, o kterém pořádně nikdo nic neví. Rusko nebo Amerika? Proč stále existují komunisti, když už všichni ví, že to nefunguje? A proč není možný celosvětový mír? --

 

Je to ve hvězdách? Ne, není, říkám já. Nevěřím na osud. Vzpomínám, jak on křičel, že ji zabije, a že to bude náhoda a žádný osud. Pak jiné řekl, že si ji vezme a že to bude náhoda a žádný osud. A jsou spolu dodnes. Osud? Ne, nevěřím. Je mi líto. Ani v Boha nevěřím. Víra, víra, v co můžeme věřít? Že kráčíme dál vstříc světlým zítřkům? Blbost, přestože globální oteplování způsobené lidmi neexistuje, jak pravil maestro Klaus, a přestože apokalypsa plánovaná Jehovisty už dvakrát zameškala termín. All in all is just another brick in the wall... --

 

A teď veseleji! Zazpíváme si písničku? We don't need no education, ta dam ta dam... Jistě, moc chytrý text, plný mladické revolty, moc hezká písnička, leč nespočetněkrát ohraná. Potřebujeme nové formy, strejdo, nové formy! Joyceův Odysseus byl a stále je nesporně originální, údajně největší dílo té doby - ale jak to, když se to nedá číst? Nedá se to číst, ale jakmile jednou začnete, nemůžete přestat. Já nevím, to paní učitelka ví. A dost už, řekla jsem veseleji! Povím vám pohádku! ::

 

Byla jednou jedna moc zlá zástupkyně ředitele, která se jmenovala Kráva největší. A protože byla tato Kráva největší krávou největší, všechny ostatní krávy začaly trpět komplexy méněcennosti a zahynuly v depresích. Utopily se v kalužích vlastních slz. A Kráva největší byla tak hrozně blbá, že si troufla říct, že za to mohou studenti školy, kde ona učí a krávuje. A studenti se chtěli vzbouřit, jenže pochcípaly krávy, tím pádem nebylo mléko, neboť kozí ani jiné nepili, a bez mléka si neměli čím zalít Nesquik, aby měli sílu, tudíž byli slabí jak ponožka na drátě a nic nezmohli. Ale co se nestalo - deus ex machina! Z nebe se snesl kilometrový prasečák, jež se nápadně podobal ministru školství Liškovi a herci Liškovi a Zuzaně Paroubkové a velkou krávu Velkou krávu odnesl do země Nezemě, kde posléze spolu s Michaelem Jacksonem zneužívala malé chlapečky. A pokud ještě žijí, zneužívají tam dodnes.

Končím.