Víte, je to pár let. Nemoh jsem usnout. Ležel jsem a přemejšlel o všech těch věcech ve světě - o neklidu a válkách a všech těch vzteklejch lidech a tak - a prostě jsem nemoh spát. A někdy jsem brečel - proto, že jsem opravdu chtěl spát a byl jsem nepříčetnej z toho, že spát nemůžu, ale taky proto, že se všechny tyhle hrozný věci dějou. Máma za mnou vždycky přišla do pokoje a byla z toho celá nesvá, že noc co noc jenom řvu. "Co se děje, broučku? Musíš mi říct, co se děje. Něco s učiteli ve škole? Co, neubližuje ti nějaký učitel?"
Až jsem nakonec řek:
"Ne, mami, to neni kvůli učitelům. Brečím kvůli světu, protože je tak hroznej."
A máma řekla:
"Já vím, broučku. Teď je hroznej, ale zlepšuje se. Bude mnohem lepší. Budeme žít v lepším světě."
"Já vím, mami."
A tak jsem dělal, že spím, a máma si šla lehnout.
A já se pak naučil brečet zvláštním způsobem, tak, aby mě už nikdy neslyšela.
Když si na to teď, jako dospělý, vzpomenu, myslím, že jsem v noci vždycky brečel ne proto, že by svět byl tak hroznej.
No dobře, ne jenom proto, že by byl tak hroznej. Ale taky proto, že jsem chtěl, aby svět zaniknul. Jako aby nastal Armageddon nebo Pekelnej oheň nebo Totální roztavení nebo taková nějaká katastrofa. A brečel jsem, protože jsem se cítil provinile, protože se to mohlo stát kdykoli a byla by to moje vina, jelikož jsem to tak moc chtěl.
Jenže svět nezanik. Pořád a pořád pokračuje. A já pořád čekám, že uvidím známky toho, že se zlepšuje, jak mi říkala máma. Ale nevidím je.
Takže to neskončilo a nezlepšuje se to. Pořád a pořád to pokračuje.
A zajímalo by mě, jestli bych při tom něco cítil.
Ale - chcete vědět pravdu? - já necítím nic.
Víte, já jsem člověk, kterej by se moh octnout v epicentru nějakýho zemětřesení a řek by jenom: "Ó, docela slušný zemětřesení".
A zajímalo by mě, co se to stalo, že jsem takovej.
WOW!
OdpovědětVymazat