Dámy a pánové, opět budu otravovat s divadlem; nicméně nikoho nenutím, aby to četl, že jo. :o) Ale já prostě musím napsat, že po dlouhé době jsem viděla představení, po kterém jsem svou dolní čelist málem hledala pod sedadlem... Martine McDonaghu, já Tě žeru!
Tož jsem takhle v pátek večer na poslední chvíli přiběhla s bráškou do Divadla Antonína Dvořáka, uzmula jsem od Markétky I. Laskavé lístky, usadili jsme se a já přemýšlela, co mě čeká, protože na tohle hru byly velice protichůdné názory. Nedivím se. Já mám té hry plnou hlavu ještě teď, v pondělí večer.
Sotva zhasla světla, začala se sálem ozývat... ne, to nebyla hudba, bylo to něco mezi hudbou a lidskými skřeky, nicméně to byl zvuk naprosto mysteriózní. Šup, opona jde nahoru a my, dosud mimo z šokujícího zvukového úvodu, spatřili jsme dva policajty, Ariela (J. Fišar) a Tupolského (T. Jirman), kterak přivádějí spisovatele Katuriana (J. Hájek). Začátek působil nezáživně, samé kecy - tedy do chvíle, kdy "zlý policajt" Ariel rozmlátil Katurianovi obličej a do nohy nebo do ruky nebo kam mu zavrtá vývrtku. Ten netuší, o co jde, vždyť nic neprovedl, nicméně dovídá se, že je podezřelý z brutální vraždy tří malých dětí, neboť byly zavražděny stejným způsobem, který je popisován v jeho povídkách. Pisálek samozřejmě o ničem neví, chudák je hrozně moc vyděšený... Na stůl před něj vysypou několik dětských prstů, našli je v jeho domě... A ještě víc se vyděsí, když mu řeknou, že vedle v místnosti mají jeho retardovaného bratra Michala (F. Strnad), který již svou účast na vraždách potvrdil. Katurian tomu nemůže uvěřit, stále trvá na své nevinně, dějství končí tím, že do něj začnou pouštět elektřinu...
Bum, jiná scéna, Katurian vypráví svůj životní příběh. Do jeho sedmi let byl ten nejšťastnější harant pod sluncem, rodičové ho rozmazlovali, kolem sebe měl spoustu hraček, papírů, barviček a tužek, začíná psát první povídky, a některé z nich byly dobré, a některé z nich byly velmi dobré. První část experimentu jeho rodičů se zdařila. - Od sedmi let noční můry začaly. Každou noc slýchával z vedlejšího, věčně zamčeného pokoje podivné zvuky, hučení vrtaček, skřípání utahovaných šroubů, syčení jakýchsi elektrických věcí... a tlumené výkřiky malého dítěte. Rodiče synovi řekli, že se mu to musí zdát... A on tedy píše dál, ale jeho příběhy jsou temnější a temnější. V den svých 14. narozenin se dozví o svém vítězství v literární soutěži... Druhá část experimentu jeho rodičů byla završena. - Nicméně Katurian prosekal dveře do vedlejšího pokoje a tam... našel svého po sedm let mučeného bratra, nenávratně duševně poškozeného. A zatímco jejich rodiče spí, Katurian se přikrade k nim do ložnice a oba udusí polštářem...
Michal je ve vězení, o chvíli později k němu přivedou jeho zakrváceného a téměř nedýchajícího bratra. Ten Michala donutí, aby přísahal, že ty děti nezabil. Přísahá. Katurian dochází k závěru, že si policie všechno vymyslela... Bratři si povídají. K. vypravuje M. povídku Pán polštářů - o muži, celém z polštářů, jehož prací bylo nalézt dospělé chystající se k sebevraždě, vrátit se s nimi do dob jejich dětství; v tom věku jim řekne, jaký je čeká životní úděl a je jen na nich, jestli se rozhodnou to skončit... jako mrňavé dítě... Po tomto příběhu z Michala vyleze, že je skutečně vrahem. Vyčítá bratrovi, že ho k tomu svými povídkami donutil, že by je měl všechny zničit, všechny kromě jedné, té dětsky naivní, O zeleném prasátku, tu měl Michal stejně vždycky nejraději... - První dítě zabil podle povídky Jablíčkoví mužíčci. Donutil holčičku sníst jablko, v němž byly zapíchány žiletky. Rozsekalo jí to jícen a on se díval, jak umírá a křičí a volá maminku. Druhého chlapečka zabil podle povídky Město na řece. Useká mu prsty u nohou a čeká, až vykrvácí. Třetí děvčátko zatím nebylo nalezeno; to zabil podle povídky Malý Ježíš. Do hlavy zarytá koruna z ostnatého drátu, bičování důtkami, poté vláčení těžkého dřevěného kříže, dokud se jí nezlámou holeně, poté... ukřižování... a protože stále ještě žije, pohřbí ji do rakve s množstvím vzduchu na tři dny. Možná tedy ještě žije. - Reakce Katuriana? Pláče, nemůže uvěřit, rázem bratra nenávidí... Po chvilkovém "usmíření" naposledy Michalovi na jeho přání vypravuje svou nejnevinnější povídku, O zeleném prasátku, které bylo na svou barvu hrozně moc pyšné, protože bylo jiné než ostatní. Katurian dopovídá příběh, bratra zadusí polštářem a volá na policisty. Chce se ke všemu přiznat. - Opona, pauza.
Tupolski diktuje výpověď, Ariel na vše dohlíží, Katurian se podřizuje... Z obou policistů posléze vytáhne i jejich příběhy - Tupolskému se utopil malý syn, Ariel byl od osmi let zneužíván otcem - nakonec to vyřešil jako spisovatel, zadusil jej polštářem. (...) - Třetí holčička možná ještě žije, měla přece v rakvi vzduch na tři dny. Najdou ji. V opuštěné chýši v lese, se třemi růžovými prasátky, živou a zdravou, jen celou nabarvenou... na zeleno... Katurian nakonec přizná, že ty děti nezabil, řekl to jen proto, aby byly zachráněny jeho povídky, jako odkaz, aby nezmizel beze stopy, nejdůležitější pro něj je něco po sobě zanechat... Nicméně jeho výpověď byla falešná, povídky budou spáleny a on zastřelen za vraždu rodičů a bratra. Tak. Šmytec. Deset, děvět... atd... BUM. Katurian má děravou hlavu, je konec. Následuje ovšem "posmrtný" proslov, Katurian se zakrvácenou hlavou vstává a vypravuje. V těch pár vteřinách před svou smrtí vymyslel námět na další povídku. Michalovi je osm let, přijde k němu Pán polštářů, sdělí mu, že ho čeká sedm let mučení, chvililinka štěstí, poté ovšem zatčení a udušení vlastním bratrem na chladné podlaze policejní cely... Zeptá se ho, zda to radši nechce skončit už teď. Maličký Michal promýšlí... "No, myslím, že bysme měli nechat věci být, jak jsou, s mým mučením a tím, že on mě uslyší a všechno to kolem, protože si myslím, že budu mít bratrovy povídky vážně moc rád. Myslím, že je budu mít vážně moc rád." Konec, v té chvíli byl Katurian zastřelen. Poslední záběr. Ariel bere všechny jeho povídky určené ke spálení a z důvodu známých jenom jemu je schovává do policejního archivu... Na hodně, hodně dlouho.
V blízké době zde přepíšu některé povídky napsané ve scénáři. Prostě bomba. Museli byste to vidět... Žel bohu, byla to derniéra :o). Vážení herci, děkuju vám za nevšední zážitek, děkuju panu Sokolovi, že tuto hru přeložil do češtiny, samozřejmě i autorovi, že je takový borec, že to napsal, díky panu Celińskému za režii a výběr hudby a díky celému tomu Theatrum Mundi, že vůbec je, protože ho mám hrozně moc strašlivě obrovitánsky ráda! - No jo no, samozřejmě děkuju i Markétce I. Šlechetné, že mi vůbec sehnala lístek. :o))
Žádné komentáře:
Okomentovat