O pár hodin později už vím. Psychické zhroucení jedné z hereček. Několik měsíců trvající hádky s manželem, teď... úmrtí otce.
__Potkávám Manžela, vypadá roztržitě, svým dětem strkajícím se za jeho zády nevěnuje pozornost. O kousek dál vidím v autě Herečku, spí stočená na předním sedadle, tvář je klidná, mírně se usmívá - spánek dokáže divy, ten nádherný útěk do světa snů od všech více či méně závažných problémů skutečného světa... Zvedne se ve mě vlna lítosti a soucitu. Vím, že Herečka bude muset v blízké době opět nastoupit do práce, zase bude muset mluvit, plakat, křičet a smát se, jak poroučí scénář.
__ Zkoumám program divadla. Ano. Ve čtvrtek už se normálně hraje. Herečka bude muset necelých sedm dní po svém zhroucení potlačit veškeré osobní emoce a opět podávat kvalitní výkony. Dovolená? Nepřichází v úvahu. Kdepak.
__ To je život. To je divadlo.
A to tě láká? Takový život, kdy víš že musíš pořád něco hrát? Že tě budou lidi poznávat, ale budou tě znát jen z tvých rolí a ne takovou, jaká jsi?
OdpovědětVymazatAno, Terko, to je přesně to, co mě láká. Zní to divně, ale kdybys byla tak zamilovaná jako já :)) Do divadla, pochopitelně :D
OdpovědětVymazat