Poetická hodina matematiky

  Matika a poetika? To že jde dohromady? Ále jo, všechno jde, když se chce. Všechno je lepší, než pořád dokola rýsovat krychle a určovat vzájemné polohy dvou přímek - a nezapomenout, tělesová úhlopříčka má velikost a√3. Prostě a jednoduše, jedna líná Adélka si z nudy začala "básnit". Ale bacha, k poezii to má fakt hóóódně daleko.

 

 Běžela krychle

 běžela rychle

 spadla

 a umřela.

 Naposled vzdychne.

 

____________________________

 

 

Nebohá Jana rýsuje krychli,

zlá Hana nadává: "Zrychli, zrychli!"

Zrychlila Jana na rychlost zvuku,

po chvíli zvedá odpadlou ruku.

Hana se naštvala, ruku jí snědla,

Jana teď vypadá jak raněná knedla.

Nebohá Jana, smutně se tváří,

jak krev na ústech Hany září.

Hana je přežraná, žaludek bolí,

cítí, že Smrtka za chvíli ji skolí...

Z posledních sil svou lásku vyznává

nebohé Janě, jenž hnedle roztává.

Hana již skonala, Jana teď brečí,

krychle navždy rýsuje v láskyplné křeči...

 

____________________________

 

Seděla Adélka v opuštěné třídě,

společnost dělala běloskvoucí křídě.

Křída je emo, křída je labil,

záchvat deprese právě ji lapil.

Úžasná Adélka s žiletkou prchá,

křída jen leží, roztouženě vzdychá...

Vzdychá po žiletce, už nebude emo!

Radši si jde pustit Hledá se Nemo.

Mezitím Adélka žiletku schovala,

našla ji Šárinka, hned se podřezala.

Adélka jásá, nadšeně křičí,

Šárinka je totiž navždycky v pi... pryč.

Adélka se raduje, smíchy se dusí,

na hrobě Šárinky dělá psí kusy...

 

(pozn. red.: Šárinka = vysoce nesympatické stvoření, které opravdu, ale opravdu mocinky moc nelafuju.)