Říkává se, že přátelství je pouto pevnější než láska. Já... já nevím.. Také jsem si to myslela. Ale v posledních měsících pozoruji, že i zdánlivě nerozluční přátelé přestávájí mít jeden druhého rád. Hádají se, nedokáží být delší dobu vedle sebe, dříve nepřetržité proudy slov jsou vystřídány mlčením, vytrácí se společná radost z věcí tak prostých, že ostatní jen nevěřícně kroutí hlavou...
Zas bude tak, jak bývávalo,
svět jinačí už nebude:
učených mnoho, moudrých málo,
známých až tma, a přítel - kde?
Možná za to může ten zatracený věk. Možná za to můžu já. Když chvíli tápu ve vzpomínkách, uvědomuji si, že jsem nikdy neměla kamaráda, kterého bych mohla označit tím honosným pojmem "nejlepší přítel". Když jsem ve škole v tercii vystřídala svou spolusedící, celá třída byla udivena, neboť si mysleli, že jsme přítelkyně na život a na smrt. Kdepak. Už jsme si prostě neměly co říct. S tou další to bylo podobné... Co bude dál? S J. jsme se začaly pořádně kamarádit relativně nedávno a žádný mrak na obzoru naštěstí není. Zatím. Ale bojím se, i když vím, že je to víceméně o vzájemné toleranci... Která mi asi chybí...
Přátelství? Lehký opar z vína,
tlach, směna klepů, křehký most,
jímž chodí ješitnost a špína
či protekčnictví hanebnost.
Teď přichází řada na Tebe, Slečno. Kdysi to bývalo dokonalé. Kdysi... Přijde mi, že je to hrozně dávno... Nevím, kde se stala chyba. Ty si určitě říkáš, že za to můžu já. To nepopírám. Ale Ty jsi vinna také...
Dosud jsem nepotkala člověka, na kterém by mi něco nevadilo. Povětšinou to skrývám a dotyčný o tom ani neví - stejně to bývají jen hlouposti; já ho však v určitých chvílích z hloubi duše nenávidím. Moc dobře vím, co se za velkou částí těchto "záchvatů" skrývá, ale... Nikdy jsem to nikomu neřekla. Asi se sama za sebe stydím. Nedokážu to změnit. Citům neporučíš...
Ty, Slečno, zdála ses mi skvělá. Byla jsem neskutečně ráda, že jsem Tě poznala, a myslela jsem, že tomu tak bude vždycky. Zub času mé představy vyvrátil... Jaké je to dnes? Téměř se nedokážeme bavit. Přijde mi, že naše přátelství visí jen na vlásku - a tím vláskem je naše společná práce. Vždyť to už jsou téměř jediné chvíle, kdy se rozumně bavíme, vyměňujeme si názory, smějeme se... Pokud tu práci úspěšně dokončíme, věřím, že i naše přátelství ještě nějaký ten čas vytrvá. Pokud ne... Nevím, co bude, ale mnoho chvílí už asi společně trávit nebudeme... Protože Ty už nedokážeš snášet mé nálady a já nedokážu snášet Tvé chování. Obě jsme se změnily...
Za rok odejdu. Co bude pak?
Miloval jsem vás; moje láska ještě
ne zcela - možná - zhasla v srdci mém.
Ať nijak ale nestojí vám v cestě;
ne, zarmucvat vás, to nechtěl jsem.
Miloval jsem vás, mlčky, beznadějně,
žárlivý ostych štval mě napořád;
miloval jsem vás, dej vám Bůh, ať stejně
vroucně a něžně jiný vás má rád.
___________________________________________
Uvedené básně jsou dílem A.S. Puškina.
wow, už dlouho jsem tu nebyla něčím tak uzeměná... Hluboké zamyšlení to ve mně evokuje......
OdpovědětVymazatTyhlety myšlenky se mi honiyl halvou každý den.Dokud jsem si neuvědomil že přátelství neexistuje.
OdpovědětVymazatMyslím, nebo spíš doufám, že tohle je prostě věkem... aspoň podle toho co jsem odkoukala u jiných svých kamarádů...
OdpovědětVymazatškoda...
OdpovědětVymazatDíky tomuhle si uvědomuju to štěstí, které ve své \"nej\" přítelkyni mám... Člověk, který mě zná lépe než moje máma... Ruku v ruce jsme probouraly všechny zdi, které nám stály v cestě. A že už je tomu hodně dlouho, co se známe. Možná je to jen na chvíli a jednou to skončí (což si raději ani nepřipouštím), ale za sebe můžu říct, že to všechno je o toleranci a schopnosti si své nedostatky říct...
OdpovědětVymazatDanieli, já si myslím, že přátelství existuje.
OdpovědětVymazatBayi, ty máš vždycky takové štěstí...
OdpovědětVymazatPoslední dobou mívám hodně rozporuplné pocity, které se co chvíli mění. Zrovna teď (a těžko říct, jestli to je kvůli tomu, jak na mě působí tvůj článek, či v tom mají vinu jiné důvody) se mi zdá, že pořádné přátelství snad vůbec neznám. Mám dost kamarádů, ale můžu někoho z nich považovat za přítele? Momentálně si myslím, že ne.
OdpovědětVymazatNebo... možná... dobře, jedna osoba by se našla. Ale je to osoba, která je tak strašně hodná, milá, charakterní a úslužná, že když ji vidím delší dobu, začíná mi lézt na nervy. A já vím, že si mé nálady nezaslouží.
A zítra budu mít pravděpodobně úplně jiný názor.
(Omlouvám se, že každý komentář vždycky přetáhnu na sebe a své problémy)
Přesněji řečeno jsem na tom úplně stějně jako Bára.Kamarádu hafo, ale přátel?
OdpovědětVymazatskutecne pratelstvi je vyhrou..vy vsichni, kteri mate nejlepsiho pritele, strezte ho jako oko v hlave a vazte si ho, protoze pratelstvi je nesmirne krehke ...
OdpovědětVymazatBáro, zkus některým lidem prostě více věřit a budeš je možná moct považovat za přátele. Vím, že o důveře bych neměla mluvit zrovna já, však víš... ale i tak.
OdpovědětVymazatJa myslim, ze nejlepsi pritel je kocka :). S tou jsem se jeste nikdy nepohadal. Taky ji muzu vsechno rict a ona mi nasloucha a nikomu to nevykeca. A neni nad to, kdyz mi jen skoci na klin, spokojene vrni nebo mi preslapuje po brise a zabodava do me drapky :D.
OdpovědětVymazatZnám takovéto pocity. Zažívá je patrně každý. Je to o věku a pořadí vlastních hodnot a hodnot toho druhého. A taky o respektu, o braní člověka i s těmi špatnými stránkami osobnosti.
OdpovědětVymazatTo mi navrátilo moji perverzní náladu, Puleczku. Kočička povídáš?
OdpovědětVymazatVeruš, víš, já si myslím, že problém je přesně opačný - já lidem začnu důvěřovat moc rychle. Začnu se jim svěřovat moc rychle, brzo se na ně chci spoléhat a vytvářím si o nich docela velké iluze. (A vůbec tím nenarážím na tebe.)
OdpovědětVymazatAdlo, věř mi, že todle je přechodné období...Do kelu se vší nenávistí..
OdpovědětVymazatNo jo, jak se říká, make love, not war. Ale ono to někdy opravdu nejde, Teri...
OdpovědětVymazatAle to fakt zní jako bys narážela na mě, Báro. Jinak souhlasím s Terkou.
OdpovědětVymazatJenže Veruš, vždyť ty vůbec nevíš, jaké to mám s jinými kamarády... Beru to tak celkově.
OdpovědětVymazatSamozřejmě, že se to týkalo částečně i tebe, ale ne jen tebe. Vždyť to byla vlastně docela blbost (i když to trochu zamrzelo) a kvůli toho se neurážím. Kdyby jo, tak tam tu závorku nedávám a nechám tě, ať si myslíš, co chceš ;)
to Afro: Není tomu tak, bohužel... Je vidět, že mě moc neznáš...;o) I já jsem ztratila svou naději, ve formě mého \"druhého já\"... Má opravdu nejlepší přítelkyně, se kterou... Se kterou bylo všechno tak jak má být. Byla mi pevnou oporou, zdolávala se mnou všechny překážky, ale taky se se mnou dokázala pořádně pohádat... Tahle skvělá \"ženská\" mi loni zemřela v náručí... Proto jsem psala svou nynější nej do uvozovek... Tak je to se vším. Něco/někdo přijde, něco/někdo odejde... Štěstí je jen chvilkový pocit...
OdpovědětVymazatTak možná ne vždycky, leč v některých věcech určitě, věz, že o tom něco vím.
OdpovědětVymazatNo, ono totiž je veliký rozdíl, mezi přátelstvím žen a mužů. Upřímně řečeno, já neznám dvě ženy, o nichž bych mohl říct, že jsou to přítelkyně. Maximálně kamarádky. Ale přítelkyně? Kdepak..
OdpovědětVymazat2Al: To zní trochu depresivně. Teď mám přátele obého pohlaví - má se to za pár let změnit? Kdo ví...
OdpovědětVymazat