Vánoční

   Zmlkl a rozhlédl se kolem sebe. Jeho manželka ani dvě děti zpívat nepřestaly, z jejich úst se linula více či méně falešně Tichá noc a jejich rozzářené oči sledovaly jiskřící stromeček, pod nímž ležela kupa dárků.

„Tak už toho nechte, kluci, a rozdejte ty dárky!" zavelel. „A hlavně nezbořte stromeček," dodal.

Koutkem oka zachytil úsměv své manželky. Ztišil hlas.

„Zajdu pro to."

Přikývla.

 

Muž na sebe hodil teplý kabát a rychle vyběhl ven. Cíl jeho cesty byl pouze o čtyři domy dál. Zazvonil.

„No nazdar! Už jsem se bál, že nepřijdeš a že nám ten čokl zůstane," pozdravil rozjařeně soused.

„Promiň, večeře se protáhla."

Zvedl ze země štěně, které ho nadšeně přiběhlo přivítat.

„Ještě jednou děkuju, že jsi nám ho pohlídal. U nás bychom ho před kluky neschovali."

„Vůbec nemáš zač. Jsou přece Vánoce, musíme si pomáhat..."

„Musím běžet. Ahoj."

„Měj se!"

 

Rychlým krokem vyrazil zpět k domovu a pevně přitom držel vrtícího se psíka. Po pár metrech zpomalil. Nechtělo se mu zpátky k nim. Naštěstí je to jen na chvíli...

„Přestaň, potvoro, za chvíli tě zase pustím."

 

Vstoupil do předsíně, štěně položil na zem a sundal si kabát.

Do ticha se ozývalo jen cvakání psích drápků o podlahu.

Je nějaké zvláštní ticho, uvědomil si....

Prošel předsíní, odrhnul závěs a skrz prosklené dveře mohl vidět, co se děje v obýváku. Byl v plamenech.

Opatrně otevřel dveře. Do nosu ho udeřil pronikavý pach spáleniny. Přes hustý dým nic neviděl, kromě hučení plamenů se vůbec nic neozývalo.

Zase zavřel.

 

Chvíli jen mlčky stál v předsíni. Pak sebral klíčky od auta, jednou rukou popadl za kožich štěně, které se kolem něj ochomýtalo, a vyšel ven. Na ulici psa pustil.

„Uteč, potvoro, však ty si někoho najdeš."

Nasedl do auta a zamířil do centra města.

 

Zazvonil.

„Kdo je tam?" ozval se hlas mladé ženy.

„To jsem já, zlato."

Dveře se otevřely.
„Co tady děláš tak brzy?" zeptala se udiveně. „Pojď dál..."

„Večeře byla rychlejší, než jsem čekal," usmál se muž a vstoupil. „Veselé Vánoce, lásko!"