konec světa

"Když jsem zavřel oči, cítil jsem docela jasně svou vlastní duši, jak se ve mě kymácí a zmítá. V hlubokých, mohutných vlnách, které jako by od základu otřásaly samotnou mou existencí, vlnách přesahujících všechen smutek i osamělost. Valil se na mě bez konce, dál a dál. Opřel jsem se zády o lavičku a snažil se jim vzdorovat. Nikdo mi v tom nepomohl. Nikdo mě nemohl zachránit. Stejně tak, jako jsem nemohl nikoho spasit ani já sám.

   Chtělo se mi dát nahlas do pláče, ale to jsem nemohl. Na to jsem už byl trohu moc starý, na to už jsem toho v životě viděl trochu moc.

   Některé smutky jsou totiž takového druhu, že se nad nimi brečet nedá. Takového druhu, že je v životě nikomu nevysvětlíte, takového druhu, že je ani nikdo nepochopí. Jsou to smutky, které se nedají převést už v nic jiného a jen se lidem tiše hromadí v duších jako sníh za bezvětrné noci.

   Když jsem býval mladší, pokoušel jsem se občas takový smutek projevit a převést ve slova. Ať jsem je však hledal sebevíc, stejně se mi můj smutek neodařilo nikomu sdělit, dokonce ani sobě samému ne, a když jsem si to uvědomil, nadobro jsem těch pokusů nechal. Uzavřel jsem svoje slova, uzamkl jsem svoji duši. Ty opravdu nejhlubší smutky jsou totiž takové, že je nejde změnit ani na slzy.

   Dostal jsem chuť zapálit si, neměl jsem ale cigarety. V kapse mi zůstaly jenom papírové zápalky. A i z těch zbývaly už jen tři poslední. Jednu po druhé jsem je rozškrtl a odhodil na zem."

 

                                               Haruki Murakami: Konec světa & Hard-boiled Wonderland