Jaké je to všechno zvláštní.

Přemíra volného času způsobuje přemíru myšlení a to je mnohdy takřka ubíjející. Zvláště ta neschopnost shodnout se na jakémsi kompromisu s vlastním já a neustále hledat nové a nové alternativy, z minuty na minutu měnit myšlenky, názory, nálady, plány, pocity. Zmatené, to je to pravé slovo. Hrozně zmatené to je. Říkejme tomu krize nevyzpytatelného mládí! Haha.

 

Mám ukončené středoškolské vzdělání. Je to zvláštní, nezvyklé. Osmiletá éra skončila, ale žádná skepse, žádná nostalgie, přichází éra nová. Spousta lidí mi přirostla k srdci, někteří svou genialitou, někteří svou debilitou, někteří svou obyčejností, a také je zvláštní, že po učitelích se mi stýská úplně stejně jako po spolužácích. A velmi speciální místo v paměti má i pan V., a vlastně ani nevím proč, nikdy nebyl můj vyloženě nejoblíběnější. Vlastně je to jen obyčejný padesátník, co si zničil játra chlastem, žije s maminkou, je neuvěřitelně inteligentní a místo mozku má filozofickou čítanku. A taky naše milá paní Hanička... Chemii a matiku já vždycky nesnášela, a paní Hanička se mi na maturitním večírku svěřila, že ze mě má trauma, neboť si myslela, že ji nenávidím. - Pomoc, pomoc, sklouzávám do nostalgie, sic pochopitelné, ale zbytečné, protože přichází nová éra, už jsem velká holka!

 

Je to zvláštní. Mám pocit, jakoby se teď ode mě něco očekávalo, něco velkého, něco dospělého. A já mám nepřekonatelnou chuť něco velkého a dospělého udělat. Popadla mě touha dobrodruha. Dokonce mě i napadla možnost vstoupit do armády. A to je jen jedna z tisíci možností a zdaleka ne ta nejšílenější. Ve finále to bude vypadat tak, že proflákám své dlouhé prázdniny, půjdu na výšku, budu strašně moc ******* a ****** a ***** a podobně a... a něco. Něco se musí stát. Nějaká velká věc, velká změna. Kdysi dávno jsem se po určité zkušenosti přirovnala k letargické kryse, a nějak tak si zase připadám. Musí nastat Změna. Vytvořím si ji. Ale jak? Toť otázka. Změna je život a život, lidský život, to je jen takový pšouk vesmírné geneze. Nějaký smysl mě nezajímá, já se chci bavit. Bavit, bavit, bavit. Člověk se prý nikdy nezbaví toho, o čem mlčí, a já už se prý nikdy nezměním a jednou se roztrhnu. To s tím vlastně ani nijak nesouvisí, jen mě to tak napadlo.

 

Je to zvláštní, přitom jsem se před časem zařekla, že podobné osobní brainstormingy zveřejňovat nebudu. V tom musí být nějaká magie, v tom oblíbeném stěžování si anonymní internetové veřejnosti, jinak by ty slepičky furt nepsaly o tom, jak jsou kuwa šMuTŇouškééé. To já své emocionální výlevy alespoň převádím do méně agresivní a čtivější podoby. :) Já bych psala dál a dál, udělám tedy násilný konec.

 

Teď.