Proč já vlastně nepíšu, když je to tak dobrá věc?
Proč vlastně nepíšete vy všichni, kdo píšete skvěle a máte geniální nápady? Co vy dva na V a ty na B? (víc lidí si to asi ani nepřečte. vyjma Moniky, ale ta píše docela pravidelně. a to je dobře.)
Psát se dá přece úplně o všem. O hladu. O mém hladu, přičemž se už půl hodiny chystám dojít do kuchyně pro něco k jídlu, ale klávesnie mě drží na místě a prsty dělají, co chtějí. Nebo můžu psát o Hladu, školním časopise gymnázia Hladnov, kam jsem osm let chodila a na což asi nikdy nezapomenu. Ještě aby taky jo, vždyť jsem tam prakticky vyrostla. Nemůžu říct dospěla, protože... No, prostě proto. Ale hlad mám už docela velký.
Proto asi lidi málo píšou. Protože mají stále hlad. A za to může kdo? Chachá. Chachacha. Mám vás. Přistiženi, přeprávničeni, umírající ve své cele, kde se do zdí ryjou všechny ty stupidní hříchy. Mám vás. Přistiženi.
Jdu se najíst a přestávám psát. Bůhví, na jak dlouho.
Třeba přijdu se dvěma sendviči a zase frrr, prsty se rozběhnou po klávesnici. Asi ale už ne. Už je pozdě. Moc pozdě. Nebo brzy? ...
Člověk nikdy neví.
(---)
Já to tu čtu taky, akorát pak držím hubu ;-) A proč taky nepíšu, to fakt nevím... Asi mi moje myšlenky nepřijdou dost zajímavé, aby mi stálo za to dát si kvůli nim práci s něčím jiným než semtam nějakým statusem na fb...
OdpovědětVymazatO tvém literárním projevu toho bohužel moc nevím, ale psaní je tak jako tak dobrá věc. I když si píšeš třeba jen hlášky, co padly v hospodě. Čtení starých zápisů je vždycky zábava..!
OdpovědětVymazatStejnou otázku si pokládám už zhruba rok. Prostě od té doby, co jsem přestala, cos ty přestala, co přestali ti dva na V.
OdpovědětVymazatMožná pohodlnost?
Zrovna dneska jsem zveřejnila nový článek. Že by měl nějakou kvalitu, to se nedá říct. Když se semtam na něco zmůžu, za moc to nestojí. Jako bych úplně zapomněla, co a jak. Ono to ani předtím za moc nestálo, ale aspoň jsem se tím dobře bavila. Když už něco napíšu teď, není to proto, abych ukájela své spisovatelské potřeby. Vždycky je to jen nějaký záchvat, ve kterém se snažím vylít si svou špatnou náladu. Nevím, proč se v takových chvílích chytám blogu jako záchranného kruhu. Asi ve skrytu duše doufám, že mě všichni hned začnou utěšovat a povzbuzovat a že se budou motat jen kolem mě.
Achjo... A přitom si vždycky říkám, že znova začnu psát, ale nějak na to nemám silnou vůli.