ať si furt nestěžujou, že maj furt červenou, sakra, kola máme všichni a semafory fungujou pro všechny stejně, sakra
víš jistě, že šlapeš na plyn, vole ?
-- -- --
kdyby tak začal padat upřímný déšť a na zem by kapaly všechny ty šminky a úsměvy a všechny ty kecy, kterýma se oblažujeme a u toho šukáme s vlastním géniem, sakra, místo slov zvratky a kdo to má furt žrát. a pořád něco vysvětlovat, hej, nezájem, děj se děje a ty kecy mě nezajímaj, nejsou důležité a ty taky ne, a neboj, já taky ne, (ale furt víc než ty).
No ano, samozřejmě. Sám sobě učitelem, kazatelem, soudcem a nejdůležitějším tvorem. Nevím, jestli je to špatné nebo nevyhnutelné, ale hlavně předem nastavené. Asi teda. Cením si toho, že to tak napíšeš o té důležitosti druhých a s e b e, ví to všichni, ale snad se to zdráhají, bojí říci nahlas. Kouzlo lásky k nesobě tkví nejspíš i v tom, že od jiného člověka můžeme uniknout, ale sebe, to se - achjo - těžko zbavíme. Chceme to, nežít pořád sám se sebou, nemít za sebe, své vnímání a činy zodpovědnost.
OdpovědětVymazat