okolnosti? inspirace? proč se ptáš? zrovna ty. Člověče.

v posledních dnech mám nutkání napsat dopis. svému dědečkovi. brzy to udělám. asi. jsou věci, které chci sdělit. sdílet. mám nutkání.

chtěla bych napsat i tomu druhému, ale - nevěděla bych, co mu říct. to se stává. umřel dřív, než jsem přišla na svět.

ten druhý umřel, když mi bylo deset.

(uplynulo už jedenáct let, dva měsíce a osmnáct dní. pořád slyším ten křik. a to ticho.)

 

chtěla bych mu říct, že občas pochybuju. nevím, co by mi odpověděl. pamatuju si, jak otevíráme dveře záchodu, on vystoupí, kulí oči a bručí Basamasfousama. a my se smějeme a utíkáme, protože jsme hlavou málem narazili do toho jeho velkého pupíku.

a pak ten telefonát. a rozechvělý hlas.

taky si pamatuju na chuť hašlerek a projíždějící vagóny.

taky bych mu chtěla ukázat jednoho kluka, co je taky tak trochu dědeček, a možná i proto se musím usmívat pokaždé, když ho vidím.

 

mně občas taky všechno mrzí. úplně všechno, víš.

a čím víc hezkého mě potkává, tím větší lítost mě potkává. že ne všichni mohou, umí, chtějí.

vztekám se, protože nechápu proč. a pak už se nevztekám, protože - proč.

(možná se ptají i oni. a taky neví. a tak proto.)

daň z nabytých hodnot. mořské vlny za a pro všechny, kdo

(ne)jsou.

 

ještě před chvílí bych se styděla psát své slzy. ale -

jen to říká, že nejsem sobec. nic víc. nic míň.

nic.

 

kdybychom byli upřímní