A zase ten tlak, ten tlak někde uvnitř, přestože se ti zdá,
že jen klid a zase klid vládne tvým dnům, přestože se asi cítíš dobře, přestože
je všechno dobře, přesto zase ten tlak. V hlavě podivná polévka ze vzpomínek,
snů, chtění a mlčení a ty nevíš, jak sníst to všechno, co sis uvařil. Kruhy pod
očima jako nekonečné stigma probdělých nocí, probdělých ne proto, že ve svitu
měsíce poeticky držíme v rukou to, na čem záleží, či se v samotě oddáváme
snění, ne, to ne, to se neděje, možná bys chtěl, ale neděje se to, protože jsi
zaneprázdněn něčím jiným, jiným, jinými, jinakostí, pořád stejně zaneprázdněn,
zaneprázdněn prázdnem.
Zaneprázdněn prázdnem.
To prázdno, které plní noc za nocí, to prázdno, které
slibuje radost, to prázdno, kde se všichni potkáváme, kde si rozumíme, kde se
navzájem líbáme na rty a objímáme své otázky, které nikdy nezazněly nahlas.
Slyšíš jen ty odpovědi, co tlučou ti do hlavy jako neúnavná kladiva v rukou tvého
svědomí, rána za ránou; jen nevím, kdo mě to vlastně bije, čí jsou ty odpovědi
a jestli vůbec existují.
Nokturno, žalm a hymna za každou pokořenou noc. Labutí píseň
za své myšlenky, které se utopily a zasypaly vším tím, co si zpíváš, co si
zpíváš do vlastních úst, co si zpíváš pro své mlčící, vše říkající srdce, co si
zpíváš nad svým hrobem, který nikdy neuvidíš a na který sotva kdy pomyslíš.
Všechny ty písně, které jsme zpívali spolu. Všechny ty
nářky, které jsme si vyplakali s hlavou na rameni toho druhého a které nikdy
nikdo neslyšel, ani my dva, ani my dva.
My dva, kteří možná ani nejsme, my dva, kdy já jsem já a ty
jsi ty a já jsem všechno a ty jsi nic, my dva, kdy já nejsem nikdo a ty jsi jen
ozvěna nad řekou, když svítá a já se vracím domů.
Kdo vlastně jsi?
A kdo budeš, až mi dokážeš říct, kdo jsem já?
Žádné komentáře:
Okomentovat