Pán Polštářů

Povídka ze stejnojmenné hry M. McDonagha.

   Bylo nebylo... Byl jednou jeden pán, který nevypadal jako obyčejní lidé. Byl asi devět stop velký... A celé jeho tělo bylo z těch nadýchaných růžových polštářů: Jeho ruce byly polštáře a jeho nohy byly polštáře a jeho tělo polštář; jeho prsty byly tenounké malé polštářky, dokonce jeho hlava byla polštář, velký kulatý polštář. - No, takže Pán Polštářů musel vypadat právě takhle. Musel vypadat právě takhle měkce a bezpečně, kvůli své práci, protože ta práce byla velmi smutná a velmi velmi těžká...

   Kdykoliv byli nějaký muž nebo nějaké žena velmi velmi smutní, protože vedli strašný a přetěžký život a právě se rozhodli to všechno skončit, právě se rozhodli vzít si život a skončit se vší tou bolestí, tak, ve chvíli když už to málem udělali, ať žiletkou, ať kulkou, ať plynem, nebo skokem z něčeho fakt vysokýho... Ale ať už preferovali jakýkoli způsob sebevraždy- preferovali není možná úplně vhodné slovo, ale, nevadí, ve chvíli když to člověk už už málem udělal, přišel k němu Pán Polštářů, a sednul si s ním, a něžně ho obejmul a řekl: „Počkej chviličku" a čas najednou zvláštně zpomalil, a jak čas zpomalil, Pán Polštářů dokázal jít v čase nazpět, až do dob, kdy ten Pán nebo Paní byli jen malý kluk nebo malá holčička, kdy hrůza života, kterou si měli projít, vůbec ještě nezačala, a práce Pána Polštářů byla velmi velmi smutná, protože jeho prací bylo přimět tyhle děti k sebevraždě, aby zabránil těm letům bolesti, které by stejně skončily úplně stejným způsobem, tváří v tvář zbrani, tváří v tvář plynové troubě, tváří v tvář jezeru. Ale já nikdy neslyšel o malých dětech, které by páchaly sebevraždy, můžete říct. Správně, protože Pán Polštářů jim vždycky pomohl udělat to tak, aby to vypadalo jako tragická nehoda: ukázal jim tubu pilulek, které vypadaly skoro jako bonbony, ukázal jim místo na řece, kde byl led příliš tenký, ukázal jim zaparkovaná auta, mezi kterými je opravdu nebezpečné pobíhat, ukázal jim plastové pytlíky bez děr na dýchání a jak přesně si je natáhnout. Protože pro maminky a tatínky to bylo vždycky snesitelnější, vyrovnávat se se ztrátou pětiletého dítěte po tragické nehodě, než vyrovnávat se se ztrátou pětiletého dítěte, které zjistilo, za jaké hovno bude stát jeho život, a vzepřelo se tomu. Tedy, ne všechny děti se Pánem Polštářů nechaly odvést. Byla jedna malá holčička, která prostě nechtěla věřit Pánu Polštářů, když jí vyprávěl, jak strašný může život být a ten její že bude, a poslala ho pryč, a on šel a plakal, naplakal takhle velké kaluže... slz, a příští noc se zase ozvalo zaklepání na dveře holčiččina pokoje, a ona volala, Běž pryč, Pane Polštářů, už jsem ti řekla, jsem šťastná. Vždycky jsem byla šťastná a vždycky budu šťastná. Ale to neklepal Pán Polštářů. Byl to jiný pán. A její maminka nebyla doma a ten pán za ní chodil pokaždé, když její maminka nebyla doma, a ona byla zakrátko velmi velmi nešťastná, a když jednadvacetiletá seděla před otevřenými dvířky plynové trouby, řekla Pánu Polštářů: „Proč jsi se mě nepokoušel přesvědčit?" A Pán Polštářů řekl: „Zkoušel jsem tě přesvědčit, ale ty jsi prostě byla příliš šťastná." A ona otočila knoflík plynu nejvíc, jak jen to šlo, a řekla: „Ale já nikdy nebyla šťastná, já nikdy nebyla šťastná."

   Prostě, když byl Pán Polštářů ve své práci úspěšný, malé děti umíraly příšerným způsobem. A když byl Pán Polštářů  neúspěšný, malé děti žily příšerné životy, vyrostly v dospělé, kteří také žili příšerné životy, a potom příšerně zemřeli. A tak Pán Polštářů, tak velký, jak byl, a tak načechraný, jak byl, celé dlouhé dny jen chodil a plakal, a jeho dům byly samé kaluže, tak se rozhodl udělat už jen jednu jedinou poslední práci a dost. A tak zašel na to krásné místo, před tím krásným potokem, který si pamatoval ze starých časů... A přinesl si sebou malý kanystřík benzinu a byla tam stará smuteční vrba a on došel až k ní sednul si pod ni a chvíli tam čekal a ležely tam pod stromem všechny ty malé hračky, bylo tam malé autíčko a ten malý pejsek na baterky a kaleidoskop. Nicméně, byl tam, byl tam poblíž malý karavan a Pán Polštářů uslyšel otevírání dveří a jemné krůčky, co vyšly ven, a uslyšel hlas chlapce, který volal: „Jen si jdu na chvíli hrát, mami", a máma řekla: „Dobře, ale nepřijď pozdě na čaj, synku." „Nepřijdu, maminko." A Pán Polštářů uslyšel, jak se krůčky blíží, a rozhrnuly se větve té vrby a vůbec tam nestál malý chlapec, byl to malý Polštářový chlapeček. A Polštářový chlapeček řekl Pánu Polštářů „Ahoj" a Pán Polštářů řekl „Ahoj" polštářovému chlapečkovi a oba si potom chvíli hráli s těmi hračkami... A Pán Polštářů mu vyprávěl o své smutné práci a mrtvých dětech a všech těch věcech a malý polštářový chlapeček hned všemu porozuměl, protože to byl šťastný malý chlapík, který vždycky toužil umět pomáhat lidem, a tak se malý chlapeček celý polil benzínem z kanystříku a jeho usměvavá ústa se pořád smála a Pán Polštářů přes slzy zašeptal „Děkuji ti" a malý polštářový chlapeček řekl „To je v pořádku. Vyřídíš prosím mé mamince, že dnes večer si nedám svůj čaj" a Pán Polštářů řekl „Ano, vyřídím" a lhal a malý polštářový chlapeček škrtnul sirkou a Pán Polštářů tam seděl, díval se, jak hoří a jak se Pán Polštářů začal pomalu a pomalu ztrácet, poslední věc, kterou kdy uviděl, byl šťastný úsměv malého polštářového chlapečka, jak se pomalu vytrácí a utápí do nicoty. Poslední věc, kterou v životě uslyšel, bylo něco, co ho ani v hloubi duše nenapadlo. Poslední věc, kterou v životě uslyšel, byl křik statisíců malých dětí, kterým pomohl spáchat sebevraždu, jak se vrací do života a budou muset vést chladné, nešťastné životy, které jim byly souzeny, protože on už nebude nablízku, aby je chránil, a ten další křik, to byl křik smrti z vlastních rukou, kterou tentokrát, samozřejmě, budou muset provést v nekonečném osamění.