Žužu

Sračka sračka sračka sračkáááá...

 

Promiňte, rodinní příslušníci, jež čtete můj blog, i vy, kterýmž vadí, že mluvím sprostě, ale tohle je stejně jen psáno a co je psáno je vlastně dáno, že? Kecy... Nic není dáno, i geniální text může mít hrozivou podobu; to však není tento případ, a jestli někdy ano, upozorněte mě, prosím, protože blahoslavená jest chyba, která se stala, neboť ta nám ukáže cestu... Ámen a trenér má vždycky pravdu. Učitelé jsou vtipní, hlavně ti, kteří na koncertech svým studentům rozdávaj' cigarety a nabízí pivo... A Kája si ty díry nakreslil hnědé, prasák. No jo, někdo holt musí ustavičně mluvit, někdo zase píše... A někdo je nesnesitelnej žárlivec a někdo zase nesnáší pražáckej přízvuk, takže se tímto omlouvám za ta zprzněná slova, kteréžto jsem před chvílí napsala. Líbí se mi nesmírně a anžto a inu, myslím ta slova; a kromě toho má Trojan fakt pěkné oči, byla jsem od něj vzdálena maximálně dva metry, tak to vím. Nechtěl hrát, protože jim podepsali tmu a teď jim ji nechtěli dát. Nakonec ale teda zhasli a Eva se mohla v klidu vyměnit. Jinak fajn, vždycky mě pobaví excentričtí cyklisti... A taky - který jiný debil raději čeká na zastávce dalších dvacet minut a klepe kosu, jen aby nemusel jet v trolejbuse s člověkem, proti kterému veskrze nic nemá, ale prostě se s ním nechce bavit? Ať žije nekomunikativní nálada a vlastně houby ať žije, ať jde do prdele, protože to občas slušně komplikuje a pak myši mají pré. Kdyby myši, spíš ovce. OVCA na Hrad!

 

Havle, jste dobrý, ale vypadáte děsivě staře. Má babička taky vypadala děsivě staře, když pár dní neměla zuby, já se jí málem bála - protože by člověk nevěřil, co všechno zuby dokáží. Volné toky jsou asi IN, nebo to na nás prostě jen přišlo najednou, respektive den po sobě... No jo, vždycky býváš lepší. Kocoure, nech toho, nelez na tu klávesnici, huš, smrade! A máma se jeho fotce smála, protože se jmenuje stejně jak náš kocour a mně její smích přišel vtipný. A kde je rým? A kde je mír? Ať žije surrealismus, tu svoji báseň musím někdy přepsat a zveřejnit, ale až to po sobě přečtu. Zbývá přeluštit jen jedna věta. Hahaha, já jsem surrealista, napsala jsem jedno dílo za těch správných podmínek... Hele, pokud jsi to dočetl/a až sem, jsi borec, mě by to teda nebavilo. A já píšu a píšu a pořád jsem nenarazila na jádro pudla, protože jsem původně chtěla napsat jen:

 

Sračka sračka sračka sračkáááá...

 

A kde je ten zatracený stroj na hledání ztracených iluzí? A až ho najdu, neměla bych ho radši zničit?

 

Fuj, to zní depresivně a já nechci působit přehnaně pesimicticky, byť pesimista jsem, ale tvářím se jak realista a občas se dokonce dokopu i k optimismu, ale to jen tehdy, když někdo vypadá, že to potřebuje. Ale já stejně nikdy nevím, co říct. Tomu Petrovi jsem taky nedokázala říct, že mám podezření, že si z něj někdo udělal srandu, protože mu neposlal ani fotku, ani žádný kontakt, poslal ho do klubu, který tam není a donutil ho oblíct si dámské spodní prádlo, a ať je hezky zařezané, fuj, a dámské kalhoty, které končí nad kotníky. Buď úchylný fetišista, nebo si jen dělal prdel. Hahaha... Jdi do prdele! To neříkej dvakrát... Jó, to byly časy, stýská se mi, hned bych jela zas. Tak se těš, UH, zas příště na LFŠ, pokud ovšem nebudu v zahraničí. Ten kocour si vedle toho kaktusu ublíží. Musím už skončit, nebo bych psala donekonečna a jestli jsi to fakt dočetl/a až sem, jsi úžasný člověk a zanechej po sobě na tomto světě nějakou stopu, neboť kocour teď sedí na máminých dokumentech a tváří se jak modelka.

 

Make love, not war. Peace, please! I love you so much... This is a blue carpet.