Zhruba před šedesáti pěti lety naslouchala hejna/stáda (/vždyť se k nim chovali jako ke zvířatům_!) lidí zavřená v ghettech děsivým zvěstem o smrti v obrovských plynových dírách/úlech (/vždyť cyklon b byl původně insekticid_!) a odmítala věřit, že by to mohla být pravda. Odmítali si připustit, že by byli natolik zbyteční, že by je hubili jak krysy, že by neměli absolutně žádnou cenu a že by se oni (/kdo oni? tabu? nezobecňovat_!) s klidem dívali, jak jim pod rukama umírají tisíce (/čeho? je žid člověk nebo zvíře_?) lidí prosících o (/o co? slitování_?) život.
A zhruba před pěti minutami, pěti hodinami, pěti dny, pěti měsíci a víc se nespočet zdánlivě spokojených lidí pitvalo ve svých depresivních myšlenkách jako dr. Mengele ve svých (/zvířatech, hračkách_?) židovských obětech, zoufalo nad zbytečností svého bytí (/snad i žití_?) a nespočet z nich si pokračování své existence dobrovolně odepřelo (/žiletka, skok, provaz, zbraň, - plyn_...).
- - - A co šance?
Pokud člověka neopustí naděje, šance existuje vždy. Nikdy není tak zle, aby už v budoucnu nemohlo být líp.
OdpovědětVymazatDobrovolným koncům by mělo být konec. I kdyby jen proto, že neteče teplá voda ;)
2NH:když tě zavřou a udělají z tebe cosi potažené kůží, zaručeně tě zbaví naděje..
OdpovědětVymazat2aguia:a já zítra jedu do Osvětimi:(