Dobré ráno!

   Dnes ráno jsem zjevně vstala levou nohou. Vlastně - mohu toto rčení použít v záporném slova smyslu, jestliže jsem člověk levoruký, z čehož vyplývá, že mám levou ruku a snad i levou nohu obratnější než pravou? Dobrá, nechceme se přeci hádat, raději začnu opět od začátku.

 

   Dnes ráno jsem zjevně vstala špatnou nohou. (Všimli jste si, jak bravurně jsem se vyhnula spojení „levou nohou", abych se záměrně vyvarovala zbytečného slovíčkaření?) Otevřela jsem okno a zjistila, že namísto kýženě očekávaného slunce a zpěvu ptáků mne čeká jen studený sníh nepřetržitě padající z onoho velikého šedého, co bych mnohem raději viděla azurově modré. Snažíc se nezkazit si výtečnou náladu, rychlým krokem jsem vyrazila do koupelny a shodiv ze sebe oděv noční, odhrnula jsem sprchový závěs, který dosud bránil mé snaze vniknouti do místa sprchovacího. Ale ouha - ve vaně leželo bezvládné tělo, které jsem o pár chvil později identifikovala jako definitivně mrtvé, a posléze dokonce jako definitivně mrtvé tělo mého otce. Mírně zneklidněna tímto mírně zneklidňujícím faktem, vkradla jsem se do ložnice svých rodičů, kde se dle mých exaktních výpočtů měla nacházet má spící matka. Měla. Neboť má matka se nacházela ve velmi podobném stavu jako můj otec, to znamená definitivně mrtvá. Po bližším ohledání hodným soudního patologa vystupujícího v první sérii seriálu Komisař Rex, kterého jsem v dětských letech tak bezmezně obdivovala, jsem shledala, že má matka zemřela násilnou smrtí. Zvědavost mi nedala; svého mrtvého otce ve vaně jsem též podrobila podobné analýze, ze které vyšlo najevo, že se s nejvyšší pravděpodobností uškrtil na hadici od sprchy, když se snažil smýt ze svého těla krev mé matky, jeho manželky, kterou bezpochyby o nějakou dobu dříve z neznámých důvodů zavraždil, a nešťastně uklouzl na zbytku psího šamponu, který zbyl ve vaně z předešlého dne, kdy se můj nádherný zlatý retrívr s požitkem vyválel v ostatcích již dlouho mrtvého živočicha a navzdory své neochotě byl násilně vykoupán.

   Po těchto nepříliš pozitivních nálezech jsem se raději odebrala do kuchyně, abych zajedla žal a zbavila se pocitu špinavosti, neboť nejsem osobou natolik zvrhlou, abych se umývala spolu s mým otcem, který leží ve vaně s očima vytřeštěnýma vzhůru a bůhví, co čeká, že uvidí. Při ohřívání mléka mne napadlo, že bych mohla nakrmiti též naše tři kočky a psa, neboť má matka nevypadala, že bude schopna tuto činnost i nadále vykonávat. Na balkoně jsem však objevila pouze psa s neobvykle obrovským břichem, zakrvácenou tlamou a hromadou kočičích chlupů všude kolem, z čehož jsem bystře usoudila, že v budoucnu ušetříme na granulích pro kočky. Okamžitě jsem se rozeběhla do rodičovské ložnice, abych tuto radostnou zprávu sdělila otci, zanícenému ekonomovi; na poslední chvíle mne však prozřetelnost zadržela a pravila, že by nebylo vhodné otce rušit. Dala jsem jí za pravdu a šla se nasnídat. V misce cereálií s mlékem jsem objevila několik drobných částí těl polních hlodavců, což jen potvrdilo mou teorii, že se potravináři opravdu s ničím příliš neštvou. Napsala jsem otci vzkaz, ať do dané prodejny zavolá a zjedná pořádek; opět jsem si však vzpomněla, že je můj otec mrtev, a vzkaz jsem raději adresovala matce, jejíž neexistenci jsem si v té chvíli vůbec neuvědomila. Pak jsem se konečně oblékla a odešla do školy. Nevěda, že se můj přecpaný pes stal obětí nově vzniklé teroristické skupiny Al-Hafajdá zaměřené na psychické týrání nevinných lidí pomocí vraždění jejich čtyřnohých miláčků.

   Jako by toho dosud nebylo málo, před domem jsem si nemohla nevšimnout, že kdos prohodil zadním oknem našeho Citroenu veliký a těžký kámen, čímž způsobil, že náš Citroen rázem žádné zadní okno neměl. Pomyslela jsem si, že bude táta nevýslovně rozezlen; okamžitě se mi však ulevilo, neboť mi prozřetelnost opět pošeptala, že je vlastně mrtev. Tudíž jsem se šibalsky usmála, vrátila se do domu a vyšla ven s klíčky od auta a pozitivní myšlenkou, že další případné újmy na zdraví vozidla již mé rodiče trápit nebudou. Úspěšně jsem nastartovala motor, sešlápla spojku, zařadila, pomalu pouštěla spojku a zároveň pomalu tlačila na plyn, jak mě to učil můj drahý otec. Nečekaně se však ozvaly mé zdravotní indispozice - pravá noha mi ustrnula v křeči a zcela přitlačila plynový pedál k podlaze, odkud ho v blízké době nebyla ochotna propustit.

 

   Nevím, co se dělo dál. Probudila jsem se a všude kolem bylo bílo. Nervózně jsem se rozhlížela po doktorovi, kterému bych si mohla postěžovat na nevyhovující vlhkost vzduchu a otázat se, kolik korun budu muset za svou hospitalizaci zaplatit; ke své úlevě jsem však postřehla, že nejsem v nemocnici, nýbrž v nepopsatelné oblasti, která se ze všeho nejvíc podobala místu, jež je obvykle zváno nebem - mnou však ne, neboť mne onoho rána nebe nepříjemně zklamalo. A vskutku, sotva se postavím na nohy a zjistím, že nemám žádné tělo, přichází ke mně postava jak vystřižená z amerických filmů - bílý oblek a zářivá aura a to všechno.

„Bože," ptám se, „co jsem ti proboha udělala, že mě v jeden den stihlo tolik neštěstí?"

A Bůh se zašklebil a odvětil: „Víš, já ti měl dneska hrozně morbidní náladu."