(ne)Přemýšlet!

Přemýšlet. O všem. Hlavně o lidech. Když má člověk spoustu volného času, co zbývá, než přemýšlet? Přehodnotit úplně všechno, abych se vrátila zase na začátek. Nerozhodnost je velmi deprimující. A taky postrádám sílu vůle a výčitky svědomí. Docela smrtící kombinace. Prchám, seč to jde. A lidem okolo to vadí a já je chápu. Co už. (Jak jinak.)

Přemýšlet o lidech! Otevírá to bránu úplně jinam. Je to fascinující. A mluvit, mluvit. Když člověk nemluví, je to s prominutím pěkně na hovno. Mluvit. A přemýšlet. Třeba i o nejbližších, o kterých si člověk myslí, že je zná. Omyl. Koho znám? Znám vůbec někoho? Začala jsem přemýšlet moc pozdě. Ale lepší než nikdy. O někom jsem si pěkně dlouho myslela, že je pěkný hajzl. Ale je to jen pekelně nešťastný člověk, co nechce být sám. Stačí mluvit. Stačí přemýšlet. Je to paradoxní - žádnou námahu to nestojí, a přece lidi nechtějí. Vždyť přemýšlet je slast! (Nechte narážek na filozofii, prosím.)

Kolik lidí by chtělo číst myšlenky? Proč? Vždyť je to docela snadné. Podívej se, uvidíš příčinu, uvidíš následek. Stačí několikrát a máš jasný scénář budoucnosti. Málokdo překvapí. Ale takové mám ráda. Ostatně, kdo ne?

Zapomenout na něco jako egoismus a přemýšlet o sobě. Já kdybych se neměla, asi se dost nudím. Je to paráda, vylítnout pár centimentrů nad vlastní hlavu a koukat na sebe jako na cizího. Chci si dát facku. Chci si dát pusu. Gnóthi seauton! Jo!!! Open mind! Máme holé ruce! Yes, we can! Když chceš někomu nakopat prdel, nakopej ji nejdřív sobě! A pak mě mějte rádi. A pak SE mějte rádi, frajeři.

(Předchozí odstavec můžete chápat jako jakousi oslavu onoho typicky teenagerovského „hledání sebe sama". Víte, já jsem totiž přesvědčená o zbytečném podceňování některých odporně profláklých klišé. Asi by se to pořád tak neopakovalo, kdyby chyběl jakýkoliv reálný základ, né? Patos nepatos, i krásné věci jsou občas doopravdy krásné. Without love, without anger, without sorrow, breath is just a clock ticking. Ať to zní sebepatetičtěji.)

I closed my eyes and closed myself and closed my world and never opened up to anything. Obrana nevylučuje útok. Hurá do cizích hlav!

Inteligent se stále ptá, jen blbec ví všechno sám, jak do nás tlačili ve škole. Něco na tom je. Pravda bolí, pravda léčí, tak už se vyser na ty svoje iluze, zeptej se, poslouchej. A pak viva la vida. A taky death and all his friends. Ne že bych se ve svých devatenácti nějak vyznala v životě, ale žádná sranda to teda není, to vám povím. Dobře, dobře, to už trochu zavání filozofií. Ale znáte to, když má člověk nějaké to svoje achich ouvej, hrozně rád to vyřve na celej svět, aby pak všichni přišli a řekli Hele, kámo, nebuď smutnej... Ale stejně to jsou kecy na prd, málokomu to pomůže. Sama to moc ráda nemám. Já ty svoje achich ouvej mnohem raději zakomponuju do nějakého pseudofilozofického žvástu, který pořádně chápu jen já sama, a možná ani to ne, a možná to je úplně jedno. Dlouho jsem neměla potřebu nic napsat. I když - vlastně měla, ale chyběla chuť, energie, elán, dobrá karma, říkejte tomu jak chcete. Ani nevím, proč mám tu potřebu teď. To bude tou neochotou mluvit, odporem ke zbytečným otázkám. Nechce se mi komukoliv cokoliv vysvětlovat, stačí mi všechno spatlat do pár náhodných vět a vychrlit to na všechny, co na můj blog náhodou narazí. Je to úleva, zase psát. Docela to zaměstnává hlavu. Proto už tady asi pět minut píšu o každé kravině, co mi na mozek vleze, protože jakmile „soustředení" opadne (soustředění bez uvozovek už asi nejsem schopna dosáhnout), všechnoooooo se to zas nakupí. Vypínač myšlenek! Ale na co... Nemůžeš pořád před něčím zdrhat. Neschováš se v jiném městě, neschováš se nikde. A já už jsem zase trochu emo, co? Co už. Hele, mě když aspoň potkáte, snažím se usmívat a neházet tak svoje zločiny a tresty do cizí hlavy, kde máte vlastního bordelu dost. Aspoň ten úsměv Mikymauze. Co bylo kdysi včera je jako nebylo by. Přece jen mám lidi ráda.

I had to close down everything, I had to close down my mind.
Too many things could cut me, too much could make me blind.
Přece jen mám ráda i sebe.
Bože, kdy skončí tyhlety zázraky?