Nedávno se nás třídní ptala, jestli jako nechcem udělat dobrej skutek a jít číst malejm nemocnejm harantům nějaký pohádky a takový ty věci, znáte to. Tak si jako říkám proč ne, že jo, vždyť dobrý skutky jsou taky docela drsný. Tak jsem teda šla do špitálu s tou knížkou o krtečkovi, jak se mu někdo vysral na hlavu, ať ty děcka neposlouchaj furt dokola něco o zlejch důchodcích, co žerou děcka, a tak...
No jenže když jsem vlezla do nějakýho toho pokoje, byly tam samý zafačovaný děcka, polámaný ruce, nohy, hlavy a tak, a všecky do jednoho se tvářily jak moje babka po volbách, když nevyhrajou komunisti. Jako fakt to nešlo. Prostě jsem se těm děckám vysmála do ksichtu, fakt jsem nemohla neříct To nasere, co? a vytlemená jak měsíček jsem zas odešla. Fakt to jako nešlo. Aspoň že ňákej chudák nechal před hajzlem stát kriplkáru, nemusela jsem zpátky pěšky. Jó, to bylo drsný.
upřímně jsem se smál, což se mi často nestává :D
OdpovědětVymazat