Bez titulku, protože jsem chtěla vymyslet nějaký originální a nepodařilo se mi to.

Tuhle musí znát každý.

 -- -- -- -- --

 U stánků na levnou krásu

 postávaj a smějou se času

 s cigaretou

 a s holkou co nemá kam jít

 -- -- -- -- --

Občas se velmi silně obávám, že tvorové s tunou gelu na hlavě i v hlavě jednou získají převahu a přirozeně vypadající lidé se stanou zanedbatelnou menšinou. Tedy - pokud už tomu tak není. Ale co, stejně budem ve čtyřiceti umírat na rakovinu plic a abychom se vyhnuli bolesti, uchlastáme se či zfetujem k smrti. Onen kýženě hledaný smysl života vezme za své a všechen ten čas bude už asi fakt jenom k smíchu.

 -- -- -- -- --

 Skleniček pár a pár tahů z trávy

 uteče den jak večerní zprávy

 neuměj žít

 a bouřej se a neposlouchaj

 -- -- -- -- --

V sobotu večer jsem byla připitá a při telefonním rozhovoru s tím nejdokonalejším klukem, co znám (se kterým nechodím, kdyby to nějakou drbnu zajímalo), jsem mu o sobě řekla věci, které jsem (nikdy) nikomu říci nechtěla. Doporučil mi dvě možnosti, z nichž jedna byla návštěva psychologa. Nepochybuji o tom, že podobné "věci" řeší tisíce dalších, z čehož vyplývá, že nastává éra lost generation II a celý svět se řítí do záhuby a jehovistická apokalypsa přece jenom přijde. Život je jen smrtelná choroba přenášená pohlavní cestou aneb Zapalme svíčku za všechny, kteří zoufale hledají nějaký smysl.

 -- -- -- -- --

 Jen zahlídli svět maj na duši vrásky

 tak málo je málo je lásky

 ztracená víra

 hrozny z vinic neposbírá

 -- -- -- -- --

Ano, je to tak. V mých sedmnáci letech mi občas život přijde jako neskonale nudná záležitost. Jak psal jeden nejmenovaný pan A., nemáme za co bojovat - všechno jsou jen strašné banality nebo problémy, do kterých mi nic není; a když nejde o (můj) život, jde o #%@$, že jo. Každý má nějaké ideály, jenže je pořád přítomno pár nepostradatelných kamarádů, kteří nám veškeré iluze vytrvale vyvrací, neboť jde o naše dobro. Někteří jsou hrdí anarchisti, přestože ani pořádně neví, co to znamená, někteří se modlí k Bohu a věří v posmrtný život v ráji, snad aby se nebáli smrti a měli se na co těšit, někteří si řežou vlastní ruce a chodí v černém, aby všichni věděli, že život je kurva, a někteří píšou básně a romány o lásce a myslí si, že konečně na všechno přišli.

 -- -- -- -- --

 U stánků na levnou krásu

 postávaj a ze slov a hlasů

 poznávám

 jak málo jsme jim stačili dát

 -- -- -- -- --

Starší pořád tvrdí, že velká doba už pominula a všechno bude už jen horší a horší. Kdybychom tady měli komunistický režim, říkali by, že kráčíme vstříc světlým zítřkům? Ok, Doorsáky a Elvise mi ještě nikdo nepřekonal a strašně ráda bych s hippíkama před Pentagonem protestovala proti válce ve Vietnamu, ale... //ale už se mi chce spát a došla mi slova, takže úvaha končí. Ještě - vzpomněla jsem si na Polaroidy.  

 -- -- -- -- --

Jonathan: Jde o to, že svět spěje ke svému konci.

(Helen se směje)

Ano, já vím. To je právě ten problém, ta nedůvěra, to je velký problém.

Helen: Promiňte. Opravdu jsem nechtěla...

Jonathan: Nedůvěra je důležitý faktor, ale už poslouchají aspoň ti nahoře.

Helen: Promiňte, slíbila jsem, že se zúčastním podávání čaje.

Jonathan: Velcí pánové už tu možnost připustili, a teď se samozřejmě musíme postarat o to, aby všechno proběhlo tak hladce, jak to jen půjde.

Helen: Slíbila jsem, že přijdu...

Jonathan: V těch několika posledních hodinách nesmíme zakolísat, je to tak? Nesmíme připustit, aby všichni zešíli a uvrhli nás do chaosu ve chvíli, kdy naše cesta bude u konce.

Helen: Musím jít.

Jonathan: Nechoďte...poslouchejte mě. Neuslyšíte nic důležitějšího, než tohle, rozumíte? Můžete omrkávat a můžete zjišťovat fakta, ale tohle je... poslouchejte.

Helen: Opravdu si nemyslím... / Potřebuji si poslechnout...

Jonathan: Protože tohle musí být Lidový Armagedon, chápete? Chceme si být jisti, že všichni byli vyslyšeni, že v událostech posledních dnů je zastoupena každá sociální i národnostní menšina. Bez výjimky.

Helen: Poslyšte. Mám smysl pro humor, pochopím vtip a nesmírně jsem se bavila. Až budu zítra sedět na nějaké nudné schůzi o pouličním osvětlení, určitě si vzpomenu na tohle setkání a sama pro sebe se usměju, za což vám děkuju.

Jonathan: Vysmíváte se mi?

Helen: No ano, asi ano.

Jonathan: Ano, vysmíváte a máte ovšem pravdu, je to to nejlepší, co můžete udělat.