Úvaha o ničem

Zdravím. /lord vejdr... jes, mástr-- rááájz...!/

 

Píšu. Ještě nevím o čem, ale píšu. Mám chuť psát. A já budu psát a psát, až se stanu nejupsanější na celém světě! O čem se dá v dnešní době psát? Někdo řekl, že velké příběhy už nejsou, zbyly jen ty malé. Ano, už vím, byl to Mark Ravenhill. Nebo některá z jeho postav - ? Na tom nezáleží. Kde je hranice mezi velkým a malým příběhem? Kdo ji určuje? Lidé? V tom případě velké příběhy stále jsou... Ano, nepochybně ještě nějaké zbyly. Třebas Pán polštářů. Pán polštářů za tebou přijde ve chvíli, kdy se chystáš k sebevraždě. Vrátí se s tebou zpět do okamžiku, kdy jsi jen malé dítě a všechny hrůzy světa jsou před tebou - a on ti vše řekne. Řekne ti, jaké zhovadilosti zažiješ, jak budeš trpět, jak se budeš chtít zabít. A ty jako malé dítě máš na výběr - přijmeš život, který tě čeká, nebo vše skončíš už v tu chvíli? --

 

Pink Floyd hrají své nesmrtelné High hopes. With friends surrounded // the nights of wonder... Proč má hodně z nás pocit, že velká doba už pominula? Nějaké ideály, co to je? "Brzy o ně přijdeš," ušklíbne se starší. Starší a moudřejší. Maybe they think they are something more... The grass was greener! Do jaké éry se vrátit? Snad pravěk. Jen víra v nadpřirozeno a instinkty... Kdepak. 60. léta, Amerika. Demonstrace proti válce ve Vietnamu. Hippies, ano... Dnes? Maximálně symbol míru ze svíček. Hoří na náměstí a to jen proto, aby nebyl radar, o kterém pořádně nikdo nic neví. Rusko nebo Amerika? Proč stále existují komunisti, když už všichni ví, že to nefunguje? A proč není možný celosvětový mír? --

 

Je to ve hvězdách? Ne, není, říkám já. Nevěřím na osud. Vzpomínám, jak on křičel, že ji zabije, a že to bude náhoda a žádný osud. Pak jiné řekl, že si ji vezme a že to bude náhoda a žádný osud. A jsou spolu dodnes. Osud? Ne, nevěřím. Je mi líto. Ani v Boha nevěřím. Víra, víra, v co můžeme věřít? Že kráčíme dál vstříc světlým zítřkům? Blbost, přestože globální oteplování způsobené lidmi neexistuje, jak pravil maestro Klaus, a přestože apokalypsa plánovaná Jehovisty už dvakrát zameškala termín. All in all is just another brick in the wall... --

 

A teď veseleji! Zazpíváme si písničku? We don't need no education, ta dam ta dam... Jistě, moc chytrý text, plný mladické revolty, moc hezká písnička, leč nespočetněkrát ohraná. Potřebujeme nové formy, strejdo, nové formy! Joyceův Odysseus byl a stále je nesporně originální, údajně největší dílo té doby - ale jak to, když se to nedá číst? Nedá se to číst, ale jakmile jednou začnete, nemůžete přestat. Já nevím, to paní učitelka ví. A dost už, řekla jsem veseleji! Povím vám pohádku! ::

 

Byla jednou jedna moc zlá zástupkyně ředitele, která se jmenovala Kráva největší. A protože byla tato Kráva největší krávou největší, všechny ostatní krávy začaly trpět komplexy méněcennosti a zahynuly v depresích. Utopily se v kalužích vlastních slz. A Kráva největší byla tak hrozně blbá, že si troufla říct, že za to mohou studenti školy, kde ona učí a krávuje. A studenti se chtěli vzbouřit, jenže pochcípaly krávy, tím pádem nebylo mléko, neboť kozí ani jiné nepili, a bez mléka si neměli čím zalít Nesquik, aby měli sílu, tudíž byli slabí jak ponožka na drátě a nic nezmohli. Ale co se nestalo - deus ex machina! Z nebe se snesl kilometrový prasečák, jež se nápadně podobal ministru školství Liškovi a herci Liškovi a Zuzaně Paroubkové a velkou krávu Velkou krávu odnesl do země Nezemě, kde posléze spolu s Michaelem Jacksonem zneužívala malé chlapečky. A pokud ještě žijí, zneužívají tam dodnes.

Končím.