Sto padesát dní intenzity. Is this for ever and ever? Je zde teorie. Dvě děti a jejich rodiče. Rozdílné osudy, totožný motiv. Absence lásky. Opovrženíhodný zločin, jedná-li se o rodinu. Kolik skepsí by se ušetřilo, kdyby - . Dvě děti s jizvami, klasické bloudění mezi dětstvím a očekáváním něčeho více než reality. Pláň. Hemžení. Nic. A taky nadreality a kocoviny druhého dne, tak bolestivé. Noc za nocí protékají sny mezi prsty, noc v očích, černý úplněk, a pak ten pocit.
Jednoho dne se probouzím a zjišťuji, že jsem ve snu. A letím. Věčností. (Krutě omezovanou. Slastné utrpení.) A dvě děti, svědci zločinné absence, spojila pouta, a jestli ta se někdy roztrhnou, svět zemře. A všechna ta skepse bude mít pravdu. To se nesmí stát. Je to v mé moci. V jeho moci. V naší moci. Je to poslání, které kdyby selhalo, selže člověk.
(Zdi padly, ale ne všechny. Čas staví pevně. Okolnosti. Absence.)
Když se dívám lidem do očí, často pláču. Je to krásné. Ten smutek. Potoky krve a hromady bezvládných těl jsou moc konkrétní. Oči bolí více. Čechov to věděl.
Nelhala jsem, co se citů týče. Jen jsem neznala celou pravdu. Trápí mě představa, že jsem někoho škrábla. Cit je učitelem lidstva.
Byla jsem tak hloupá.
(teď už jsem patetická.)
Zajímaly by mě okolnosti tohoto textu. Je to inspirováno nečím konkrétním, nějakým příběhem, divadlem nebo jen tak - vším?
OdpovědětVymazatTa tvoje lyrika marnosti. Třeba jak píšeš o tom, že \"potoky krve a hromady bezvládných těl jsou moc konkrétní\", to je prostě ono, co tolik z nás cítí a kolem sebe vidí, v těch očích, v křiku, opileckém vrávorání a tak. A stejně s tím vlastně nic neuděláme, jen můžeme říct, že o tom víme. Mohlo by to stačit, protože štěstí vůbec je, že ještě máme nějaký vlastní tajný obsah mozku, který prochází zdatně evolucí jaksi nezpozorován, není objektem ani obětí reklamy, manipulace, není z finančního hlediska atraktivní, a proto může přežít i jaksi morálně, ač v sobě má chyby i přehmaty, i výčitky, což se o dnešní \"marketingové upřímnosti\" moc říci nedá. Zamotávám se do toho. Chtěla bych napsat nějakou úvahu, to stačí téma, ne inspirace hnusem či krásou, jež nezvládáme. Nechceš mi dát nějaké téma úvahy? Mám ráda takové neřízené psaní, kdy se pak defacto divím, že se ven dostanou myšlenky, o nichž nevím, že je v sobě ukrývám. A nebo k nim docházím teprve tím psaním.. To spíš.
Ad,
OdpovědětVymazatje to ještě přesnější, než jsi mi to přetlumočila. A naprosto pateticky, musí to být i pravdivé!:)