v posledních dnech mám nutkání napsat dopis. svému dědečkovi. brzy to udělám. asi. jsou věci, které chci sdělit. sdílet. mám nutkání.
chtěla bych napsat i tomu druhému, ale - nevěděla bych, co mu říct. to se stává. umřel dřív, než jsem přišla na svět.
ten druhý umřel, když mi bylo deset.
(uplynulo už jedenáct let, dva měsíce a osmnáct dní. pořád slyším ten křik. a to ticho.)
chtěla bych mu říct, že občas pochybuju. nevím, co by mi odpověděl. pamatuju si, jak otevíráme dveře záchodu, on vystoupí, kulí oči a bručí Basamasfousama. a my se smějeme a utíkáme, protože jsme hlavou málem narazili do toho jeho velkého pupíku.
a pak ten telefonát. a rozechvělý hlas.
taky si pamatuju na chuť hašlerek a projíždějící vagóny.
taky bych mu chtěla ukázat jednoho kluka, co je taky tak trochu dědeček, a možná i proto se musím usmívat pokaždé, když ho vidím.
mně občas taky všechno mrzí. úplně všechno, víš.
a čím víc hezkého mě potkává, tím větší lítost mě potkává. že ne všichni mohou, umí, chtějí.
vztekám se, protože nechápu proč. a pak už se nevztekám, protože - proč.
(možná se ptají i oni. a taky neví. a tak proto.)
daň z nabytých hodnot. mořské vlny za a pro všechny, kdo
(ne)jsou.
ještě před chvílí bych se styděla psát své slzy. ale -
jen to říká, že nejsem sobec. nic víc. nic míň.
nic.
kdybychom byli upřímní
ano
OdpovědětVymazatAž teď jsem si všimla, jaký titulek ten článek má. :-) Mám velikou radost, že píšeš.
OdpovědětVymazat