Psaní do nebe pro pána, který tam je, i kdyby nebe neexistovalo.

Ahoj, pane prezidente.
Tak jste nám včera umřel.
A víte co? Už dlouho jsem neviděla, že by lidé tak intenzivně něco svorně prožívali. Fakt.

Celý ten dnešní den začal jedním velkým smutkem, protože mě probudila právě zpráva o Vašem odchodu. Brečeli jsme, a brečelo nás hodně. Ale postupem dne jsem začala pociťovat i takovou... chmurnou, melancholickou radost. Protože to, že Vás tolik lidí oplakává, přeci znamená, že si stále ještě dokážeme vážit těch hodnot, které už málokdo dokáže vyslovit bez nadneseného úšklebku.

Pravda. Láska. Víte co? Já si to taky myslím. Ale bojím se, bojím se to říct nahlas, nejde mi to. Nechci to na nikoho svádět, ale - doba mi prostě nikdy neřekla, že se o pravdě a lásce má mluvit nahlas a pevně, upřímně. Ale nebojte, pane prezidente – bojuju! Zvláštně po včerejším dni, kdy Vaše slova citují celé širé davy nás, cynických zbabělců. Mám radost. Chápete, co jste dokázal? Alespoň na chvíli jsme shodili denní tváře a ukázali, že máme city. A že výrok, že pravda a láska vítězí, se dá říci i bez toho úskočného, ironického podtónu.
Myslím, že to jednoho dne taky dokážu, pane.
Myslím, že jo.
Svět mi dopřál probrat se a zjistit, že láska fakt existuje, a že je to něco tak – tak –
Však Vy víte. A proto vězte, že vím i já.
Jo.
Jednoho dne to taky dokážu.

Chtěla bych být jako Vy.
Protože Vy, ať jste dělal cokoli, kdekoli a pro kohokoli – vždy jste byl především člověkem.
Včera jsme pro Vás plakali a plakalo nás hodně,a zdaleka jsme ještě plakat nepřestali.
A já mám hroznou radost, že všichni pláčem, protože to dokazuje, že lidskost je nakažlivá.

Chtěla bych umřít jako Vy.
Ani ne jako slavný politik či dramatik či cokoli-tik.
Ale zemřít s vědomím, že ať jsem dělala cokoli, byla jsem stále člověkem.
A já se budu snažit. Budu.
Budu.

Ahoj, pane prezidente.
Měl jste pravdu a my to víme.

Váš člověk.