O snění neviditelných.

Nocovala jsem u svých prarodičů. Bylo to před mnoha lety. Pak dědeček umřel a babička od té doby spává sama. Z těchto přenocování si pamatuji ten pocit.

Uložili mě do postele, která byla v pravém úhlu s další, prázdnou postelí. A ve vedlejším pokoji spolu seděli oni dva a sledovali televizi. Možná, že jeden z nich šel dříve či později spát. Na tom nezáleží. Byli spolu. Sledovali televizi a její zvuk ke mě doléhal přes zavřené dveře. A právě ten zvuk, ty hlasy, ve mě vyvolávaly ten tak zvláštní pocit. Vyvolávaly a vyvolaly.

Zůstal mi dodnes. Když ležím v posteli a přes dveře či zeď slyším doléhat hlasy. Ať už živé nebo neživé. V těchto chvílích jen ležím, poslouchám a mám ten pocit.

Kdyby v tu chvíli někdo přišel do mé ložnice, neviděl by mě.

V těch chvílích bývám neviditelná.

V těch chvílích bývám sama.

 

Na sklonku obyčejného dne jsem ležela a přes zeď poslouchala hlasy. V pokoji nikdo další nebyl. Ani já. Jen jsem ležela a opět měla ten pocit.

A za chvíli se mi roztekly končetiny.

Rozplynuly se ve vzduchu, v peřině, ve světě. Má mysl zbloudila do míst, kde není důležité mít končetiny. Kde není důležité nic. Jen tvůj pocit. Létala jsem skrze hmotu a nic. Věděla jsem, že se mé končetiny roztekly. Věděla jsem, že je to starost. A také jsem věděla, že jsem sama, že jsou všichni sami, že jsme sami všichni společně.

Přes zeď doléhaly hlasy a já se opájela neviditelností.

 

Nahlédla jsem pod svou rozplynulou ruku a nalezla zapomenutého člověka. Plakal, protože zapomenut nebyl. Plakal, protože si tak usilovně přál být zapomenut, že nebyl, byl jen nepochopen, odmítnut a velice dobře pamatován.

Řekla jsem mu, ať poslouchá hlasy za zdí. Učinil tak, ale neměl žádný pocit a nebyl neviditelný. Neměl pocit, protože neměl pro koho, a nebyl neviditelný, protože by to bylo zbytečné.

Otřela jsem nám slzy a zadívala se jinam a věděla jsem, že i když budu chtít sebevíc, nezapomenu na něj, a že pak ten pocit, který cítím, když slyším za zdí hlasy, bude i pro něj.

 

Hlasy utichly, usnuly, protože lidé usnuli, já otevřela oči a obyčejný den skončil.

Když dědeček umřel, přestěhovala se babička do menšího, kde je postel a televize v týž místnosti a za zdí je jen okno a za ním výhled.

Vyhlížím nějaký smysl, ale – ten chápu, jen když jsem neviditelná.

A mé končetiny objímají společnost osamocených.