Jednoho krásného letního dne jsem byla pověřena natrhnat do košíku višně, jichž se tohoto roku urodilu vskutku až až. Po hodině trhání jsem vysoko v koruně stromu uchopila košík - do této chvíle stabilně zaseknutý mezi několik větví - za ucho a chystala se šeplhat dolů s uspokojivým pocitem dobře vykonané práce; leč co se nestalo, tenké dřevěné ucho povolilo váze ovoce a zbytek košíku včetně natrhaných višní se nenávratně řítil k zemi. Dopad vykonal své, plody se rázem staly nepoužitelnými, práce zbytečnou...
Druhý den jsem se s odhodláním opět pustila do stejné práce, ovšem nový košík, stejného vzezření jako onen zrádný, jsem obezřetně držela jako vázu z porcelánu. Když přišla máma zkontrolovat pracovitost své dcery, udiveně se zeptala, proč košík nechytnu za ucho... "Víš, maminko, jakmile někdo či něco jednou zklame mou důvěru, trvá velice dlouho, než ji zase získá."
Hezké přirovnání.
OdpovědětVymazatChápu tvůj postoj a souhlasím, že je někdy těžké odpustit a znovu nabýt důvěru, ale zároveň si myslím, že někdy tě někdo může zklamat, i když nechce. Prostě není tak dokonalý, jak si myslíš a nemůže zvládnout to, co bys očekávala.
2N.H.: Máš pravdu... Kolikrát toho očekávám víc, než může druhý nabídnout. Chyba.
OdpovědětVymazat2N.H.: Máš pravdu... Kolikrát toho očekávám víc, než může druhý nabídnout. Chyba.
OdpovědětVymazatNěkteří, o kterých jsme mysleli, že se jim dá věřit nás opravdu mohou zklamat. A přiznejme si, že to je na dením pořádku. Ale také zde jsou opaky. Ti, kterým bychom nikdy nevěřili nebo je neznáme zas tak dobře, dovedou podržet a udržet tajemství. A toho si cením... :) A opravdu moc. A nutí mě to přemýšlet a měnit se. Aspoň vzhledem k tomu danému člověku...
OdpovědětVymazat