Je neděle 8. července, jsem značne znavena po sobotní akci s kamarády, kdy jsem naspala zhruba tři hodiny, a nervózně očekávám telefonát od šéfa, kdy že můžu nastoupit na tu brigádu. Aby bylo jasno, díky hodné milé zlaté Jane jsem dobrovolník na mistrovství světa v atletice mládeže do 17 let - a i přes počáteční pochyby ani náhodou nelituju, že jsem nastoupila :) No, zpět. Čekám telefonát od šéfa. Volala jsem mu už dopoledne, jestli mám teda nastoupit večer a převzít výpravu z ostrova Mauricius, který mi byl přiřknut, jenže organizace je vskutku úžasná a on si ani nebyl jist, jestli vůbec přiletí. Tak se mi prý zavčasu ozve.
Celý večer sedím jako na trní, celá nesvá z toho, že každou chvíli zavolá a bude chtít, ať se v rekordním čase dopravím do Poruby nebo do Vítkovic - podobně jako to chtěl už v úterý, kdy mi volal v devět ráno (pro mě půlnoc) a ptal se, jestli bych byla schopna dorazit a převzít lidi ze Singapuru. No... nebyla jsem schopna ;). Byť příšerně unavená, bála jsem se jít si lehnout, protože jsem byla přesvědčena, že ve chvíli, kdy bych zavřela oči, telefon by zazvonil... Nakonec to vzdávám a kolem půlnoci uléhám.
Žádné komentáře:
Okomentovat