Dorážím před desátou hodinou ranní (na mě velice úctyhodný prázdninový výkon). Pro změnu se vůbec nic něděje - kromě toho míchání všemožných ras - a vypadá to, že budu mít za sebou zase další den zabitý nicneděláním. Ale! Bum bác, zničehonic na mě kdosi z vedení vybafne, že mám na starosti Maroko. Jupí! Tož se jim jdu poslušně představit a zeptat se, jestli něco nepotřebují, někam závést, něco odnést... a oni že ne, tak je nechávám odpočívat v pokoji a opět mizím s Janou.
Jenže...! Když se přijdu po nějaké době zase poptat, po černoušcích z Maroka se slehla zem. Súpr trúpr... Tým nemám ani dvě hodiny a už se mi ztratili. No co, kašlu na ně, jdu zas pryč... Svědomí mi ale nedopřeje klidu, tak si zjistím čísla jejich pokojů a jdu na návštěvu. (Mimochodem, na chodbách to příííšerně smrdí.) Při prvním pokusu o jakous takous domluvu zjišťuju, že jejich trenérka mluví anglicky jen velmi, velmi omezeně, nicméně se nám povede domluvit se na odjezdu na tréninkový stadion a posléze na zahajovací průvod. No ale nebylo by to ono, kdyby se něco nepo... nepokazilo. Ve smluveném čase stojím dole v hale a čekám. Nikde nikdo. Dávám jim ještě akademickou čtvrthodinku čas. Stále nic. Začínám pobíhat po areálu a hledat... A úplně náhodou zahlédnu Maročany nasáčkované v autobuse, jsou připraveni k odjezdu a nějaký jejich team attaché jim evidentně vůbec neschází. Vrrr... Nicméně si oddechnu, že je mám na čas z krku, a jen se modlím, aby správně dorazili na zahájení.
V pět hodin sedám na tramvaj, směr Stodolní. Je zima a mokro. Dorazím ke klubu Templ, kde má být sraz, odtamtud jdeme jako velká modrá Adidas vlna k Bauhausu. Je zima a mokro. Půl hodiny čekáme na příjezd auta s vlajkami a cedulemi s názvy států. Je zima a mokro. Auto přijíždí, ukořistím ceduli Guam (ostrov v Oceánii, kdybyste nevěděli - já nevěděla ;)) a v davu modrých hodinu čekám, než začne průvod. Je zima a mokro. Po hodině se k nám přiřadí zástupci jednotlivých států (max. dva) a třičtvrtě hodiny čekáme na zahájení pochodu. Je zima a mokro. Můj černý Guamaňan je mokrý, promrzlý a mírně nevrlý, nicméně se naštěstí chová celkem mile. Dva černočerní Haiťané za mnou jsou taktéž mokří a promrzlí, ale stále mají na tváři úsměv a dělají blbosti... A s Guamákem jen nostalgicky vzpomínají na celoročně krásné a teplé počasi na jejich rodných ostrovech... Je zima a mokro.
Průvod začíná! Vepředu hraje kapela, kejklíři dělají koniny, mažoretky točí tyčkama. Půl hodiny poslušně pochodujeme k Nové radnici. Je zima a mokro. U radnice se seřadíme a další půlhodinu posloucháme chytré kecy politiků a jiných mecenášů. Je zima a mokro. Konečně je po všem, odevzdáváme cedule a vlajky, kdo chce, zůstává na koncert Čechomoru. Ale mně je zima a je mokro, tudíž po pár písničkách prchám zpět do Poruby pro věci a hurá domů, kde je teplo a sucho!
Žádné komentáře:
Okomentovat