Bouře

   Člověk by řekl, že když jí bude sedmnáct let, bude už rozumná holka. Ale kdepak. Ona se prostě nedokáže smířit s jeho odchodem. Dívá se na televizi, zničehonic ji vypne, zhasne světla, otevře okno dokořán, lehne si na jeho prázdnou postel a jen poslouchá, jak venku běsní bouře. Pláče. Pláče a neví proč. Neví, proč jí připadá tak hrozné, že odešel. Vždyť už byl velký. Měl na odchod plné právo. Jenže ona je sobecká. Jako spoustu dalších lidí by ho nejraději měla jen pro sebe, chtěla by ho mít po svém boku snad navždy. Chtěla, aby ji stále rozesmíval svými vtípky, aby si s ní stále povídal o všem možném, aby s ní stále prováděl tytéž hlouposti, jako když byli děti. Chtěla by toho hrozně moc. Chtěla by zpátky své bezstarostné dětství. Dětství, které se ozývá i nyní, kdy její hodiny téměř odbily sedmnáctý rok. Dětství, které se s jeho odchodem o další mohutný krok vzdálilo. A s tím se ona nedokáže smířit. Odmítá přijmout, že každodenní jedinečné zážitky se zúží na nepatrou část roku. Ví, že je to normální, ví, že to je život a jeho pravidelný koloběh, ví, že ho zase uvidí, že se budou vídat dalších nespočet let. Všechno ví, ale nedokáže přijmout. A tak leží na opuštěné posteli, poslouchá bouři a pláče za svého velkého brášku, který prostě odešel.